• Noční přeběh Brd v týmu tří blondýn

    Tůruj Brdy je zážitek pro milovníky výzev. Noční běh přes hřebeny Brd, kde papírové mapy bývalého vojenského prostoru ještě stále neodpovídají realitě, GPS signál má výpadky, turistické značení není a správnou cestou si nejsou jisti ani domorodci, rozhodně zanechá v běžci hlubokou vzpomínku. Přečtěte si, jak výzvu zvládly tři blondýny.

    Náš start se konečně přiblížil | foto: Šárka Spáčilová

    Závod se konal prvního července a byl to jeho první ročník. Od Pivovaru v Podlesí na okraji Chráněné krajinné oblasti Brdy startovalo od 21:00 hodin postupně 17 dvou- a vícečlenných týmů. Týmy dostaly až těsně před startem mapu s vyznačeným cílem a s osmi možnými kontrolami s nejrůznějšími úkoly, v nichž lze získat časový bonus a tím vylepšit týmový výsledek. Trasa vůbec značená není, jen kontroly, cesta k nim je na uvážení týmu.

    Fotogalerie

    Už jen dostat se na start byl trochu náročný úkol, než jsme daly dohromady tým, byla kapacita závodu naplněna. Podařilo se nám zapsat se alespoň na čekací listinu a pak naštěstí přišel e-mail, že jsme v závodě. Takže napínavé to bylo už od začátku.

    Náš tým startoval jako úplně poslední, ve 23:25. Noční čekání na start bylo úmorné, všechny okolní týmy pomalu odcházely vyběhnout vstříc temnému lesu a my pořád čekaly a čekaly. Všichni v sále vypadali strašně připraveně, a velice dobře vybaveni. Hojně jsme prohlížely mapy, naši turistickou, jednu od pořadatelů a jednu od vojenských lesů. Každá obsahovala trochu jiné cesty, značky, odbočky. To nás lehce znejistilo. Pro ujištění jsme každá vytáhla svůj kompas, buzolu a GPS a s mapou si je vyfotily. Pro jistotu! To by přece mělo orientaci zásadně pomoci! Zkušený běžec od vedlejšího stolu nevěřil svým očím, když viděl, co to tam provádíme, místo plánování a zakreslování trasy na mapu. Asi ještě nikdy neviděl blondýny v akci.

    Konečně přišla naše chvíle, dostaly jsme od pořadatelů povolení běžet (oni sami už tak trochu balili a přesouvali se do cíle). Vyšly jsme ven, podívaly se, kam že to běžíme, a v té chvíli nám došlo, že my samotné tři ženské blonďaté běžíme vstříc obrovskému tmavému lesu bez jediného světýlka na obzoru, kde se to hemží zvěří, trampy, myslivci a prastarými zbytky vesnic s často tragickým osudem. Jej.

    S malou dušičkou jsem sevřela mapu a vyrazila bok po boku mých parťaček tmě vstříc. Po 200 metrech se u všech dostavilo zjištění: „Už běžíme, ale nezapnula jsem si hodinky!“. Neštěstí bylo záhy napraveno, vybaveny technikou jsme se pustily v temný les.

    Nejprve na první kontrolu na vyhlídku Kazatelna na Třemošné (779 metrů). Podle mapy pěkný kopeček, na vrchol vedou dvě cesty, jedna turistická lesem pro drsňáky, druhá přes vesnici a pak po naučné stezce. Aby nebyl rozjezd tak divoký, vzaly jsme to po naučné stezce.

    Cesta stoupala zpočátku nenápadně a lehce, postupně začala nápadně a víc. Na konci vesnice na hranici lesa jsme zapnuly čelovky, chytly se za ruce a vykročily mezi stromy. Nakonec to nebylo tak hrozné, jak jsem čekala, cesta byla relativně široká, byla dobře vidět. Rychle stoupala, ale zároveň i rychle ubíhala. Čím výše, tím byla náročnější, začaly se objevovat kořeny, vymleté díry a kameny.

    Pak se objevil noční hmyz. Létal všude, do pusy, očí, uší, nedal pokoj, nalétával do čelovky a nedal se odehnat. Jediné řešení, jak se pořádně nadechnout, byla vypnutá čelovka. V nočním lese drobet nepraktické! Na první dvě parťačky vpředu hmyzáci tolik nešly, ale já se musela ovívat mapou, abych vůbec mohla otevřít oči. Pak jsem přišla na fintu. Nejdou na přední voj, vrhají se jen na posledního. Od té chvíle jsem se držela zásadně v čele skupinky a měla klid (omlouvám se, holky).

    Na vrcholu byla první kontrola, už tam byly další dva týmy (jeden si na oslavu zdolání vrcholu rovnou otevřel šampaňské) a snažily se rozluštit úkol. Jen pro zajímavost to byla tři slova ve formě výpočtu zakončená rovnítkem a otazníkem. Naštěstí jsme přišly na to, že jsou to tři brdské vrchy, a jako jediné řešení nás napadlo sečíst jejich nadmořské výšky. Nedala jsem to. Po výběhu na vrcholek se mozek odmítl zúčastnit, asi byl ještě na půli cesty nahoru a nevěřil, co se mu to děje - nedokázala jsem sečíst tři trojmístná čísla. Parťačky naštěstí ano.

    Další cesta vedla dolů z kopce. Z velmi prudkého kopce. Klouzalo to, povedlo se mi hodit naprosto dokonalého tygra. Překvapením bylo potkat dva týmy závodníků v protisměru, jak se do kopce teprve škrábou. Skvělý pohled, jak se k nám přibližuje hejno světlušek, sem tam se lesem nesla tichá nadávka. Další tým jsme našli, jak piknikuje u rozcestí. Zajímavá taktika, po (nebo možná ještě před) první kontrole.

    Cesta dále vedla z kopce, vběhly jsme do mokřin. Rozjaření se kamsi vytratilo, když jsem zakopla o první brázdu vyrytou divočáky. Začala jsem zpívat. Těžko se zpívá, když si člověk nemůže vzpomenout na slova žádné písničky, ale snažila jsem se. Doufám, že mě nikdo kromě holek neslyšel!

    Čekal nás výběh přes vrchol Kloboučku (703 metrů) a kontrolu pod ním, na Tok, nejvyšší horu Brd (865 metrů). Cesta vytrvale stoupala, naštěstí ve tmě nebyl vidět kopec před námi, tak to pěkně odsýpalo. Kupodivu jsme ani nebloudily, každou odbočku jsme trefily napoprvé. Cestou jsme potkávaly další týmy a předbíhaly je. Je úžasné, běžet ve tmě, vidět před sebou světlo, jak se pomalu přibližuje, potom se rozdělí do jednotlivých čelovek a běžet dál okolo do černého lesa. Také jsme potkali dvojici závodníků, která šla potmě, romanticky se drželi za ruce, čelovky vypnuté a kochali se nádhernou noční oblohou. A že bylo na co se dívat, hvězdy byly obrovské a tak blízko!

    Cestou na Tok jsem se trochu bála, vedla přes vlhký hustý strašidelný les, na jedné straně na stromech visely cedule se zákazem vstupu na dopadovou plochu, na druhé straně cesty oznámení, že oblast ještě není vyčištěna od výbušnin a v lese hrozí nebezpečí. Jednou na nás z blízkosti relativně vysoko zasvítily oči, v druhém případě něco velkého od nás prchalo lesem a lámalo větve. V momentě, když jsem se zdržela a holky se mi trochu vzdálily, jsem na ně zoufale volala, ať mě tam nenechávají. Smály se, že se nemusím bát, že nenechají, mám totiž v ruce mapu!

    Další kontrolou byla bývalá hájovna pod vrcholem Toku, kam jsme doběhly kolem druhé hodiny ranní. Úkolem byl najít vyrytý nápis na lovecké chatičce. Běhaly jsme dokola kolem srubu, svítily na trámy a našly! A běželo se dál. Další cíl, který byl sice bez kontroly, ale stál za to, byl na dopadové ploše Jordán. Doběhly jsme tam, vystoupily nahoru k pozorovatelně a rozhlížely se. Kolem dokola široký černý pás tmy, kde nebylo ani světýlko, a ve velké vzdálenosti zářící kruh světel, směrem na Beroun, Hořovice a přilehlé vesnice. Nad hlavou sametově černá obloha a hvězdy. Už jen tenhle pohled stál za všechny ty výstupy.

    A běželo se dál. Následující kontrola byla na letišti, tam se svištělo krásně dolů z kopce. Začalo se na mě trochu projevovat nevyspání, už jsem nestíhala tak úplně držet krok, batoh mi poskakoval na zádech, čelovka na čele ztěžkla a tlačila, také pořád někam klouzala, nakonec jsem ji musela popadnout do ruky. Zkusila jsem jinou, lehčí, ale po chvíli se situace opakovala.

    Doběhly jsme na letiště. Vypadalo strašidelně, neočekávaně kolmo k cestě protnul les široký panelový pás, který ubíhal do tmy na obou stranách. Úkol nás posílal prozkoumat oba konce letiště. Brr, ani náhodou! Shodly jsme se, že tentokrát vynecháme, vypadalo to opravdu strašidelně. Místo toho jsme vypnuly čelovky a ještě chvíli se kochaly noční oblohou, na východě začínala pomalu světlat, ale hvězdy stále ještě zářily.

    A potom zase uháníme dále. Běží se krásně, pomalu se blížíme k cíli a hodinky ukazují kolem 23 kilometrů. Civilizace! Cílová vesnice je tady! A v té chvíli jsme zažily největší bloudění této noci, nemohly jsme najít cíl. Třikrát jsme oběhly Zaječov, obkroužili klášter Svatá Dobrotivá, ale hostinec nikde. Odchytly jsme i místního mladíka, vracejícího se z nějaké akce, dvakrát si promnul oči, jestli dobře vidí, ale kde je restaurace Lidový dům, nevěděl.

    A potom, v jedné uličce – hurá, cíl! Našli jsme ho! Organizátoři nás vítali, bylo 3:34 ráno, dokonce nám gentlemansky zapůjčili i spacák (jeho majitel dál mrznul bez něho), abychom nenastydly, než nám dorazí odvoz. A pomalu začínalo svítat. Doběhly jsme třetí a v celkovém pořadí po sečtení všech bonusů jsme byly deváté, což je překvapivě příjemné umístění. Celkem jsme uběhly 24 kilometrů, nastoupaly 649 výškových metrů a naprosto si to užily. Příští rok běžíme určitě zase!

    Autor:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.