Trophée des Montagnes je etapovou soutěží ve Francouzských Alpách. Každoročně se koná v letním období, obvykle začátkem srpna. Pro většinu účastníků je to velká výzva, nejdůležitější závod roku či dokonce naprostý vrchol všeho sportovního snažení.
Pro někoho jenom pět, pro jiné více než deset hodin sprintových závodů v extrémních vysokohorských podmínkách. Až čtrnáct etap v devíti závodních dnech. Během nich čeká na běžce a jejich psy okolo sedmdesáti kilometrů s celkovým převýšením téměř 4 000 m. Náročnost soutěže zvyšuje skutečnost, že jsou zařazeny třeba i tři závody během 24 hodin. Intervalové i hromadné starty, noční etapy, nechybí dětské a veteránské kategorie. Někdy v horku, jindy v mlze či dešti.
„Montána“ je taková Tour de France v canicrossu. Canicrossový cirkus, cestující od jednoho horského střediska ke druhému. Trophée des Montagnes se stala nejnáročnější canicrossovou zkouškou na světě. Vysokou školou canicrossu.
Příkré svahy neumožňují ani těm nejlepším proběhnout celou trať. Unikátní canicross, v němž si pod kopcem říkáte: „To se nedá ani vyjít, natož vyběhnout“. Extrémní stoupání svádějí k použití stylu čtyřnohého pomocníka. Náročné a nebezpečné jsou i seběhy, v nichž se projeví, nakolik je váš pes ovladatelný.
Během soutěže síly ubývají, pozornost se snižuje. Ze závodění se stává rutina. Velice rychle si zvyknete na každodenní kolotoč závodění, koupání, odpočinku, venčení, napájení a krmení. Vše se odehrává většinou v pěti lyžařských střediscích. Tratě vedou po cestách, pastvinách, sjezdovkách mezi vrcholky hor a údolími.
Často čeká na účastníky montány opravdu drsná zkouška, kterou někteří zdolávají i „po osmi“. První dvě etapy bolí nejvíc a ostatní jsou už jen horší. Po čtyřech etapách už vlastně nemá co bolet, protože celé tělo je namožené nezvyklou zátěží.
Střídají se intervalové starty s hromadnými. Zažil jsem ten nejhromadnější. Nikoliv ve vlnách, ale všech 130 závodníků a 130 psů na široké louce naráz. Poslední minuty před startem nebylo slyšet vlastního slova, přes psí natěšené štěkání.
Přátelská a pohodová atmosféra (pod taktovkou francouzských pořadatelů a za přispění diváků, závodníků a jejich doprovodu) však naprosto vyvažuje extrémní zátěž závodu. Sjede se mnoho přátel nejen z Evropy. Fanoušci znají vaše jména a společně se závodníky přejíždějí po jednotlivých horských střediscích. Krásná příroda, často i super počasí. Takže dovolená jak má být.
Délky etap jsou zvoleny tak, aby je uběhl normálně trénovaný běžec (zhruba od tří do deseti kilometrů). Přestože je poměrně snadné absolvovat jednu etapu, závod jako celek je neobyčejně náročný, zejména kvůli postupující únavě a možnosti zranění.
Trophée des Montagnes trvá devět dnů (od soboty do příští neděle). To je dost na to, aby se člověku vyplatilo trmácet se tisíc kilometrů, a přitom to není tak moc, aby se to nedalo ukrojit třeba z rodinné dovolené.
TdM je vymyšlena tak, že ji zvládne absolvovat i normální kondiční běžec, který chodí do zaměstnání, má rodinu, jednoho pejska a ne moc času na trénink. Je natolik náročná, že člověk se vrací s pocitem dobře odvedeného „extrémního sportovního výkonu“. Současně je výzvou i pro absolutní canicrossové špičky. Navíc je zasazena do nádherného horského prostředí.
Pro mě je „Montána“ opakovaná výzva. Jde o souznění se psem, správně zvolenou taktiku, nezranit se a v cíli za sebou nechat co nejvíce soupeřů. Vím, že mě nohy budou zase bolet, nějaký ten tejp že taky bude, ale rád bych byl opět mezi nejlepšími.
U nás se běhají závody většinou na měkkém povrchu, lesní či polní cesty, dbá se o bezpečnost, ale ve Francii se tímto naprosto nezabývají - ostré kameny, prudké seběhy, voda, je to velmi přírodní.
Mnozí z běžců přijíždí s několika psy a pak se pro ně stává vědou, jakou strategii zvolit a se kterým psem do etapy nastoupit. Proto studují profil a trať etapy (její délku a převýšení, předpokládanou dobu běhu…) a tak maximalizují své šance na dosažení co nejlepšího času a umístění. Použijí vhodného psa ve správnou chvíli.
Trophée des Montagnes je v canicrossové Evropě pojmem. Na její startovní čáře se schází rok od roku stále více závodníků, roste i počet zúčastněných zemí. Montána je výzvou pro canicrossaře všech věkových kategorií. Stala se jednou ze tří hlavních canicrossových světových událostí (vedle mistrovství světa a mistrovství Evropy).
Historie soutěže se začala psát koncem devadesátých let minulého století. Za ta léta se vystřídalo na přípravě závodu několik organizátorů. Jeden z prvních byl Gill. Na startu pouštěl skvělou muziku 80. let, tančil a bavil nás i diváky, kterých bývá na této akci opravdu hodně. Pak přišel další pořadatel Alex, který byl skvělý cyklista, ale etapy se nedaly ani vyjít, natož vyběhnout. Naštěstí Alex organizoval jen jeden rok. No a poslední roky se konají pod záštitou Yvona. I on umí připravit etapy velmi náročné, ale musím říct, že od jeho počátků jsou závody přece jen více běžecké.
Běžci mají skyrunning, canicrossaři zase svou Trofej hor… jenom si při tom místo hůlkami pomáhají psem. Trénink před Montánou musí být tvrdý, kopec v Sušici (canicross na Svatobor) je jenom taková jednohubka.
Ano, evropského saňového psa na startovní čáře uvidíte, ale také celou řadu různých voříšků, loveckých a pracovních plemen a také psy malého vzrůstu jako třeba silky teriéra nebo jacka russela teriéra.
Jedna z etap vede celá jen do kopce, konec je u lanovky ve výšce 2050 m. n. m. Zpět se můžete za odměnu svézt lanovkou a kochat se nádherným výhledem, a třeba budete mít štěstí a uvidíte na skále poskakovat kamzíka.
Když dospělí doběhnou svou etapu, je na programu dětská Mini Trophée. I ti nejmladší si přijdou na své. Ani je pořadatelé příliš nešetří - výběh do sjezdovky, hromadné starty, prudká klesání, úzké cestičky, kameny.
Trofej je také specifická poměrně značným odpadem běžců, kteří soutěž nedokončí. S blížícím se koncem závodu je rozhodující, kdo vydrží bez zranění a se zbytkem sil až do konce. Únava a zranění se sčítají.
Česká výprava se poprvé montány zúčastnila v roce 2001. Sestava na TDM je každým rokem pozměněná, ale vždy úspěšná, máme na co navazovat a co obhajovat. Češi se netají i těmi nejvyššími ambicemi. V minulosti se mezi vítěze soutěže zapsali třeba Soňa Klikarová, Martina Štěpánková, Kamila Lišková, Nicole Marešová nebo Jiří Suchý.
Většina účastníků se ráda vrací a kdo se bude chystat poprvé, může očekávat náročný závod, výbornou atmosféru a krásné prostředí Savojských Alp. Když se vydaří počasí, vrátíte se domů opálení, příjemně unavení a s novými zážitky a třeba také s lahví dobrého francouzského vína.
Canicrossový svátek zvaný TDM v letošním roce teprve začne. Předběžné startovní listiny čítají na dvě stovky jmen. Zúčastní se ho i početná skupina z České republiky. Tak se těším na to, že to nebude jen o honění se do kopce a pak zase dolů.
Z příspěvků účastníků soutěže vybral, sestavil a upravil František Burda
(Pavel Ženíšek, Michal Ženíšek, Ivana Velkoborská, Jan Jirák, Kamila Šrolerová Hájíčková, Sandra Fridrich, Roman Čermák, Jan Burian, František Burda)
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
