Sníh, řetězy, adrenalin aneb jak jsem nedoběhla "nejúžasnější závod světa"

Není tomu tak dávno, co jsem vůbec neměla tušení, že existuje něco jako skyrunning. Když se mi naskytla příležitost “zaběhnout” si závod Trofeo KIMA, neváhala jsem a vydala se zjistit, co se za tímto pojmem skrývá.
Náznaky cesty a její hledání - výstup k Bivaku Kima.

Náznaky cesty a její hledání - výstup k Bivaku Kima. | foto: Ian Corless

Letos byl závod zařazen do Skyrunner® World Series. V brožurkách se píše o ikonickém závodu, který je považován za jeden z nejtěžších běhů. Ne snad kvůli délce 52 kilometrů nebo pozitivnímu převýšení 4 200 metrů, ale díky nesmírně obtížným technickým pasážím překonávajícím sedm průsmyků, nejvyšší Passo Cameraccio ve výšce 2 950 metrů. To vše přes feratové pasáže s fixními řetězy, sněhová a kamenná pole, která nenechají běžce odpočinout.

Koná se na počest tragicky zesnulého záchranáře Pirangela Marchettiho, jemuž se říkalo Kima. Jeho přátelé proměnili jeden jeho velký sen ve skutečnost, když uspořádali závod ve vrcholových partiích nad údolím Val Masina po trase treku Sentiero Roma.

Ego, co roste

Věrna heslu “když už tak už” jsem se bez rozmýšlení přihlásila. Teprve potom jsem začala postupně odhalovat, jaká legrace mě vlastně čeká. Koukla jsem na stránky závodu, pár fotek a videí, kde visí Killian Jornet na řetězech, patřičně se vyděsila a celé to brala jako velký vtip. Ostatně, sám mistr tuto akci popisuje jako “nejúžasnější závod na světě”.

Fotogalerie

Studuji trasu, profil, propozice, facebookovou diskuzi a děsivé obrázky z minulých ročníků. Hned na prvním místě pravidel stojí, že dostaneme píšťalku, kterou máme použít v případě zranění či nebezpečí. Dále je v doporučené výbavě helma. Jinak vlastně nemusíme mít nic, jen něco na sebe, dobré boty, větrovku kolem pasu a rukavice. Na klidu mi to nepřidává, tak přibalím raději i plenky!

Asi týden před odjezdem si čtu na stránkách Iana Corlesse, to je ten člověk, který píše a fotí o závodech v horách, preview závodu, kam vždy zařazuje i seznam “ones to watch”. Lapám po dechu, když vidím na konci seznamu i své jméno. Moje racionálnější já tuší, že to je omyl, ale i tak cítím narůstající ego a začínám si myslet, že jsem Xena. Tisknu startovku a přemýšlím, kolik holek asi tak porazím. Moje sebevědomí se nachází v jiné galaxii a bez uzardění prohlašuji, že mým cílem není “pouze” dokončit, ale chci přeci urvat body do skyrunningové série. Jak naivní jsem byla, se ukázalo později.

První česká výprava na Kimu - Jakub, Krista, Zuzka a Honza

V pátek v podvečer vyráží z Prahy první česká výprava na Kimu. Posádka vozu ve složení Kristýna (Hájková), Honza (Bartas), Kuba (Řídel) a já. Ubytování máme v hotelu hned vedle startu a kolektivně se namáčkneme všichni čtyři do jednoho pokoje.

Nářez, nářez, nářez

Na předzávodním brífingu se dozvídáme něco o občerstvení, výbavě a vrtulníku, který je nás připraven zachraňovat. Taky se krátce zmíní o časových branách. Jak později poznamenal Kuba: „Místo toho, aby nám ukazovali řetězy, nás měli upozornit na to, že kdo nepopoběhne v prostřední části, limit zaručeně nestihne.“

Barevně vyvedený profil trasy Trofeo Kima. Nejzáludnější byly tmavě zelené úseky.

Zkoumáme krásně barevně vyvedený profil trasy. Krista umí trochu italsky, tak překládá. Tmavě zelené úseky v prostředních pasážích, “itinerario su piode e ganda”, ale neumí rozluštit ani google. Co se skrývá pod slovem „ganda“, zažijeme o pár hodin později na vlastní kůži. Jeník vidí vše stále optimisticky a nadhazuje svoji poučku o tom, že “prvních 15 kilometrů se do kopce poběží na dřeň, dalších 20 kilometrů si odpočinem chůzí a posledních 15 kilometrů se nepočítá, to vypadá, jako pohodový seběh”. Tuším, že je to blbost, ale chci se trochu vyspat, mozek to bere jako příjemné opium, tak mu věřím.

Mapa závodu - po modré se běželo, za pozornost stojí rozdíl mezi časy pro...

Večer vyhrožovali, že kdo nebude na startu v 5:45, má smůlu. My tam dorážíme něco po 6.00 a ve stanu jsme skoro sami. Pomyslím si, že to s těmi termíny po italsku nebude tak žhavé. Kluci se suverénně protlačí hned vedle Killiana s Emelie. My s Kristou zůstáváme takticky v zadní polovině startovního pole. Okukujeme přítomné holky, hlavně tu v sukýnce, co vypadá jako Bondgirl, na triku má napsáno Skyrunning Italy a podle mě jí chybí kalhotky.

Moderátor křičí, že zbývá minuta do startu. Z minuty je 10 sekund a vyrážíme. Prvních 15 kilometrů z Filorery (870 metrů) je pořád do kopce, musíme nastoupat něco přes 2000 metrů do prvního sedla B.tta Roma (2894 metrů). Nejdříve se běží po asfaltce, pak se cesta láme přímo nahoru do lesa.

Je zvykem, že se to na závodech vždycky vypálí kupředu zběsilým tempem, ale  co se děje tady, je nad mé chápání. Sebevědomí mi klesá přímo úměrně s uraženou vzdáleností a množstvím nadlidí, kteří mě předbíhají. Z galaxie “urvu body” padám na nižší level, na “chci to aspoň dokončit”.

Takto podobně vypadaly úseky v mapce znázorněné tmavě zelenou barvou - ganda.

Srdce mi buší, nohy chtějí běžet, ale nemůžu se pořádně nadechnout. Uf, ten kopec je nekonečný. Zavěsím se za skupinku 4 ostřílených bělovlasých horských vlků a té holky v sukni na ostro. Na každé odbočce, v každém křížení cest stojí organizátor a ukazuje cestu, při výběhu z tunelu potkávám první sanitku. Les ustupuje, zvedám hlavu a skrz šedé těžké mraky vidím vystupující skalní věže.

Na občerstvovačce popadnu vodu a běžím dál po dřevěných lávkách kolem vyschlého jezera směrem k Rifugiu Ponti na 13. kilometru (2 559 metrů). Šipka navádí závodníky kolmo vzhůru za chatu, cestička mizí. Oči hledají červenobílé značky namalované na žulových balvanech. Srdce mi buší ještě silněji. Už to začíná. Ze začátku jdu jako po schodech, ťap ťap pořád nahoru. Místy se musím vzepřít na rukou, balancovat na balvanu - akrobacie v praxi.

Jak ukrajuji výškové metry, začínám v protisměru potkávat čím dál tím víc závodníků mužského pokolení. Snažím se nezahučet dolů a zatím mi nedochází, že to jsou ti, co nestihli první časový limit, a vracejí se do údolí. Jsem nahoře. Sedlo je obsypáno barevnými tečkami. Vnímám jen, jak na mě křičí “Brava, bravissima!”. Ohlídnu se, ale Kristýnu nevidím. Přes tlukot srdce se snažím doptat, jak jsem na tom s limitem. Chlapík na mě houkne “tranquilla”, jsem tam 20 minut před limitem 3,5 hodiny.

Záchranáři, kam se podíváš

Teď už jen udělat jeden krok, chytnout se řetězu a spustit se dolů. Nemám ani strach, jsem v tranzu. Dlouho jsem si to představovala, teď je to konečně tady. Svírám řetěz, sunu se dolů.

Před sebou najednou nevidím ani človíčka, jen záchranáře visící v odsudkách, tvářících se ještě vyděšeněji než já. Honza Suchomel měl pravdu, když poznamenal, že jsou tam jen proto, aby odškrtávali ty, co zahučí dolů.

Sestup z Passo Cameraccio - nejdřív červený úsek po řetězech a pak sešup modrou stezkou po sněhu

Pouštím řetěz. Následuje další z barviček na profilu. Nohy se nesměle seznamují se studeným bílým podkladem. Chytám se lana a zkouším to nejprve popředu, hážu ukázkového tygra, lano stále pevně v rukou. Vzít si rukavice byl moc dobrý nápad, že jsou cyklo, už zas tak moc ne, prokluzující provaz řeže do bříšek prstů. Jeden záchranář mě sleduje shora, druhý čeká dole, nad hlavou krouží vrtulník. Jistě se dobře baví nad mým groteskním počínáním.

Sněhové pole je za mnou, chci běžet. Nesměle oťapkávám náhodně rozeseté žulové bloky. Maximální soustředění, nejdůležitější je nešlápnou vedle, vyhnout se viklajícím kamenům, neuklouznout, to by byla konečná. Vzpomínám, ve kterém z barevných úseků na profilu se teď pohybuji. Jasně, to je ono - tmavě zelená – ganda. Štípaná žula poházená bez ladu a skladu ve všech směrech po prudkých svazích. Jen značky namalované na kamenech dávají tušit, kudy by mohla vést cesta. V hlavě mi rezonuje jediné: “Tohle se prostě nedá běžet, nedá, hlavně se tady nepřizabít!” Je mi jasné, že můj hopsoklus není tempo, kterým bych se měla pohybovat, a začínám se reálně obávat, zda stihnu limit.

Vítězka v ženské kategorii Kasie Enman při seběhu.

Mraky se převalují přes hřeben. Vcházím do mlhy a sem tam spadne i nějaká kapka. Snažím se zrychlit, jak jen to hranice rizika dovoluje. Stoupám nahoru, překračuji potoky vody proudící přes žulové lavice. Slyším tlukot vlastního srdce, tepe mi hlava, ruce, všechno. Jsem nahoře, nejvyšší bod. Pod skalní stěnou je ticho, jen kontrola si mě starostlivě prohlíží a nabízí občerstvení vynesené vrtulníkem. Do vysílačky hlásí, že číslo 32 sestupuje dolů.

Ruce i nohy už koordinují pohyb o něco lépe. Po řetězech na mě čeká další sněhové pole s nataženým lanem, tentokrát opepřené směsicí kamení a štěrku. Padám, brzdím, ruce sedřené, groteska pokračuje.

Zuzka před řetězy. Netuší, že ji do limitu zbývá jen 20 minut.

Následují náznaky trávy a stabilnější podloží. Běžím, co to jde. Musím dohnat jistou ztrátu. Další prudké stoupání po řetězech. Nahoru to jde jednodušeji. Dohlížejících záchranářů se ptám, kolik mám do limitu. “Pianissimo, it’s ok, you are fine.” Vyškrábu se nahoru a  můžu se rozběhnout po louce, skrze kozí bobky dál po pěšince. Předbíhám kluka, který už se evidentně nikam nežene. Sděluje mi, že on už limit zaručeně nestihne. Já si stále myslím, že ano, že pro holky je časová brána o hodinu delší.

Zklamání: jak to?

Konečně se v mlze objevuje kamenná chatička - Rifugio Allievi (2 384 metrů). Těším se na občerstvení, nahazuju úsměv, kdyby mě chtěl náhodou někdo fotit. Dobíhám ke stolečku, čekám, že si mě organizátorka odškrtne a pošle dál. Místo toho se stane něco, čemu můj mozek odmítá porozumět. Paní mi odepíná číslo! Číslo, které pro mne v tu chvíli znamená středobod vesmíru. Padají slova “Sorry, limit, 15 minutes, sorry”.

Jediné co jsem schopna vnímat je absolutní bezmoc a beznaděj. Nemilosrdný konec. Nikdo si mě moc nevšímá, tak se můžu v klidu litovat a rozbulet se jako malá holka.

Čím horší terén, tím lépe pro slavného Killiana Jorneta.

Mám na výběr ze dvou možností. Můžu pokračovat dál po trase na vlastní pěst, nebo sejít asi 12 kilometrů dolů do údolí po značené cestě. Jednoduchou matematikou si spočítám, že pokračovat by byl hodně riskantní podnik. Za světla bych to nestihla. Neměla jsem jídlo, mobil ani čelovku. Limity byly nastaveny opravdu dobře. Aura nezranitelnosti je bez čísla tatam.  

Volím tedy jasně sestupovou variantu B. Celkem rychle jsem dole před cílovým obloukem. Moderátor něco brebentí do mikrofonu, každých 30 sekund pak svůj monolog přeruší zvoláním “a musica”. Decibely jdou ještě o něco víc nahoru.

Itálie, jak má být. Vidím dobíhat Emelie, která zabloudila a končí na druhém místě. Od časoměřičů zjišťuji, kde je můj Jeník. Dobíhá za chvíli v čase 9:04 na 59. místě. Opravdu se neflákal, gratuluji mu k dokončení a nerozumím, jak to sakra mohl stihnout.

Krista ani Kuba limit nestihli a stejně jako já skončili na Rif. Allievi. V rámci startovného dostáváme v jídelním stanu nejdříve těstoviny, prosciutto nebo žebírka, kafe, zákusek. Popíjíme pivo z bezedného kelímku a sdělujeme si čerstvé zážitky. Předpověď slibovala déšť, to, co přišlo za chvíli, byl ovšem tajfun. Italové se vytratili. Po očku zkoumám statiku party-stanu a raději nutím kluky držet jeho konstrukci.

Z 236 startujících (z toho 20 žen) doběhlo do cíle v časovém limitu 154 účastníků (z toho 11 žen). Vyhrál Killian, když o 16 minut vylepšil svůj vlastní čtyři roky starý rekord.

Trofeo Kima není závod pro každého. Rozhodně si užijete velkou dávku adrenalinu, nepopsatelnou směs tranzu a napětí. Pure skyrunning - pohybovat se nalehko v říši skal, mraků, mlhy a větru. Rozhodně na něj nezapomenete. Já ho nemůžu dostat z hlavy od startovního výstřelu. A vím jistě, na Kimu se vrátím.

Web závodu najdete zde, výsledky tady.

Autor:
  • Nejčtenější

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

26. března 2024,  aktualizováno  8:54

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za...

Obří melouny už nejsou in, i muži mohou kojit a další zajímavosti o prsou

24. března 2024

Ňadra obvykle poutají pozornost mužských očí, jsou ovšem také částí lidského těla, která je...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Dvaadvacetinásobná matka přiznala závislost na těhotenství

22. března 2024  8:15

Sue Radfordová z Velké Británie má dvaadvacet potomků. Třiadvacetkrát byla těhotná a nevylučuje, že...

Sex se zajíčkem je super, ale... Sedm důvodů, proč nechodit s mladším mužem

28. března 2024

Vztahy s výrazným věkovým rozdílem jsou stále častější a už dávno nepatří do kolonky „podivné“....

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Žena si vysnila plastiku prsou v Turecku, život se jí změnil v horor

25. března 2024  7:59

Třiatřicetiletá Stephanie Briggsová z Velké Británie roky šetřila na operaci, po které měla mít...

Kate podstupuje chemoterapii, aby se jí rakovina nevrátila, vysvětluje lékařka

29. března 2024

Když princezna Kate oznámila, že má rakovinu, uvedla, že jí bylo doporučeno, aby podstoupila...

Zrušte rande. Tyto typy mužů své špatné stránky odhalují už v začátku

29. března 2024

Po schůzce s nimi se cítíte nejistá, po vztahu s nimi z vás zbytečně zůstane vyprahlá poušť....

OBRAZEM: Jarní detoxy, které doporučují slavné tváře

29. března 2024

Tělo si po zimě žádá úplně jiné zacházení, proto i slavné osobnosti na jaře volí trochu jiný režim,...

Osa střevo-mozek. Mikrobiolog o léčbě vlastní stolicí i vlivu na duševní zdraví

28. března 2024

Premium „Dejte svoji stolici do banky, bude se vám hodit,“ vyzývá molekulární biolog Petr Ryšávka, který...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...