• TRIPrague na poslední chvíli

    Na tento závod bych jen tak nešla, i proto, že je náročný. Hasiče jsem v tom ale nechat nechtěla. Jednoho dne, asi týden před startem, hned jak jsem doběhla s jazykem na vestě do služby, jsem se dověděla, že bych se měla účastnit v Praze závodu a že si zaběhnu půlmaraton.

    | foto: Věra Dočkalovápro iDNES.cz

    Což o to, vzdálenost není pro mě problém, ale informace zněla: „V sobotu 15. srpna jdeš běhat půlmaraton do Prahy!“ Tak nějak jsem zalapala po dechu. Moje odpověď: „Zaprvé mám Pálavského záchranáře a za druhé vezu děti na sraz na tábor. Nemám, kdo by je zavezl. Babička nemůže a manžel je v Bruselu.“ „Děti ti zavezu já“. Jelikož mi to znělo jako nařízení, už jsem neprotestovala. Navíc, měla jsem konečně závodit oficiálně za hasiče a to mi celkem lichotilo. Celou službu jsem jen přemýšlela, jak to udělat. Další informace přicházely postupně. Nakonec jsem obdržela mail, že závod se koná v neděli 16. srpna. Velmi jiná situace. Ale obě mi vlastně zhatily plány zúčastnit se mého oblíbeného závodu Pálavský záchranář. Důležitý byl odvoz dětí. 

    Fotogalerie

    V tu sobotu jsem měla mít volno. Po záchranáři bych přenocovala v Pavlově, kde se závod koná a domů bych jela až druhý den ráno. Další informace jsem zatím od svého nadřízeného nezískala. Z mailu jsem si vyčetla internetovou adresu, kde jsem všechny informace dostala. Měla jsem se zúčastnit štafety TRIPrague – závod polovičního Ironmana versus Železného hasiče (1,9 km plavání, 90 km kolo a 21,06 km běh). Z informací, které jsem dostala, se toho měli zúčastnit naší výjezdoví kolegové. Jenže bohužel dva ze štafety odpadli. Tím pádem se doplnili z řad KOPISu. (Krajského a informačního střediska). Registrace byla zaplacená a závod nebyl pro štafety nijak zvlášť levný. Bylo by škoda, aby startovné propadlo. A tak jsem se stala členkou štafety za Hasičský záchranný sbor Jihomoravského kraje.

    Změna plánu

    Pro mě to znamenalo hlavně předělat plány. Takže sobota volno se ruší, nastupuji na noční do práce, protože jsme pod stavem. Do Prahy se muselo jet dřív, protože registrace byla do osmi ráno. A po závodě opět do služby. Ze stejného důvodu jsem se nabídla. Nadřízený nechtěl, ale jelikož v Brně končila Velká cena, domluvila jsem se, že budu na tísňové lince 112, protože zrovna disponuji německým jazykem a bylo by dobré, kdybychom měli obsazeny oba cizí jazyky. A za mě bohužel s němčinou náhrada nebyla. Obě noční na tísňové lince.

    Cesta na závod

    Noční služba byla náročnější než služba z pátku na sobotu. A to díky Velké ceně. Ve čtyři ráno jsem si chystala věci, které si vezmu s sebou do Prahy. Odjíždělo o půl páté ráno. Cestou jsme ještě vyzvedli kolegu Rosťu - plavce. Kolega Radim – cyklista - taky sloužil na výjezdu, takže na tom byl stejně jako já. Jenže on už zpět do služby nemusel. Snažila jsem se cestou spát. Vozidlo jsem řídit nemusela. Rosťa byl celkem vyspaný. V půlce cesty vzal řízení za Radima. O spaní se nedalo moc mluvit, protože naše dálnice D1 opravdu nezklamala v názvu nejdelší schody do Prahy a právě dokázala význam jejího označení. Na místo registrace jsme dojeli celkem brzy před sedmou hodinou. V tu dobu se ještě chystalo depo a cesta pro plavce, kteří doplavou a musí se dostavit na předávku do depa.

    Před startem

    Zaparkovali jsem hned u od startu. Nasnídala jsem se (nachystaná snídaně z práce) a pak jsme se vydali na registraci. Cestou drobně pršelo. Doufala jsem, že počasí vydrží. Pro Radima to bylo nepříjemné, protože mokrá trasa by nebyla to pravé ořechové. Jen Rosťovi to bylo jedno. Při registraci jsme nahlásili jiná jména pro štafetu. Naštěstí nebyl problém, protože závod byl nahlášen na jedince. Dostali jsme společnou obálku s čísly, stravenkami a čipem, který se při závodu předává. Než jsme šli do auta, začalo slušně pršet. Schovali jsme se do stanu do doby, než přestalo. Naštěstí to dlouho netrvalo. 

    Pak jsem šli do auta, kde jsme si rozdali věci pro každého. Plavací čepici s číslem, čísla na helmu a nakonec i pro běžce. Každý měl oranžový náramek, aby bylo poznat, že jsme závodníci, proto jsme se v místě závodu mohli volně pohybovat a nemuseli být někde za pletivem. Radim si zavezl kolo do depa. Ještě jsme si přečetli pravidla, penalizace a povinnost použití neoprenu. Rosťa byl trochu zaskočený, protože tuto informaci neměl. Do 16°C neopren je povinen, do 24°C neopren může být a nad 24°C zákaz neoprenu. Pravidla pro kolo byla taky zajímavá. Jak se má předjíždět, cyklista nesmí být v draftingu atd. A pro běžce bylo jedno jediné pravidlo: zákaz použití sluchátek. 

    Vydali jsme se podívat na plaveckou část. Naštěstí pro Rosťu voda měla 18,5°C. Co ještě Rosťu zneklidnilo bylo, že z břehu se musí do depa dostat během. „Cože, to musím běžet? Já měl jen plavat! A tady po těch schodech? To si dělají legraci!“ Přečetli jsme si, že po deváté hodině nám sdělí všechna pravidla závodu. Cestou na místo určení jsem potkala Tomáše Hrdinu. Běžel za tým Brnocar. Jak je ten svět malý! Dva komentátoři odvedli velmi dobrou práci. Jeden znich byl známý sportovní komentátor Stanislav Batrůněk. Byly zajištěný i informace v angličtině, protože závod byl mezinárodní. Po dvaceti minutách jsem zjistili, že cyklisti absolvují tři kola (žádná změna oproti propozicím) a běžci pět kol (jedno kolo navíc oproti propozicím). Ti budou dostávat na konci kola barevné gumičky. Šli jsme opět do auta. Radim si koupil snídani a poté se s Rosťou začali připravovat na samotný závod. Mezi tím se vtipkovalo, že Rosťa mine bójky, Radim dojede do Kladna a zpět olepen i fialovými kartami. Nálada byla vynikající.

    Velký závod

    Start byl v 10:00 pro jednotlivce. Až odplavali na druhou stranu ostrova, mohly startovat štafety. Bylo to plánované na 10:15. Odhad byl víceméně přesný. Jednotlivci se před startem rozplavávali. Někteří i ze štafety. Jen Rosťa to nechal pouze při cestě na start. Povzbuzovali jsme, co to dalo. Startovalo se na druhé straně břehu a tak nevím, zda bylo slyšet. Museli obeplavat bójky a pak se plavalo kolem nás a kolem ostrova. To jsme ještě Rosťu vyhlíželi. Z jeho skupiny byli asi tři plavci, kteří neměli neopreny. Rosťa byl poznat, protože byl velmi opálený a měl na sobě barevně kostkované plavky. 

    S Radimem jsme se vydali na předávku do depa. Plavci byli ze strany depa vidět. Neustále jsem našeho kolegu vyhlížela. Poznala jsem ho podle stylu. Rozhodně neplaval pomalu, ač to tak vypadalo, ale předplaval ještě dost jednotlivců. Šla jsem si stoupnout na most, abych ho mohla ještě při běhu trochu povzbudit. Ten kousek jsem s ním doběhla do depa. Rosťa jeho plavání odhadoval na 40 minut. Splnil to i s během dohromady. Došlo k předávce čipu a Radim mohl vystartovat. Svůj dojezd odhadoval na tři hodiny. Dost času se naobědvat a dát si kávu. Zašli jsme zase do auta, Rosťa se převlékl a šli jsme na kávu. Vybrali jsme si kavárnu, co byla přímo u depa. 

    Po kávě jsme se zašli najíst, bohužel v neděli otvírali restauraci až ve dvanáct. Trochu jsme se prošli podél trati, kde vybíhali běžci na svůj půlmaraton. Zrovna tam běželi závodníci, kteří absolvovali závod miniTRIPrague – 0,38 km plavání, 18 km kolo a 4,2 km běh. Nastal čas se najíst. Po výborném vývaru s velkou flákotou hovězího masa jsem si dala ještě široké nudle s houbami. Množstevně akorát a časově dobře vypočítané. Začínala jsem být dost nervózní. A hlavně se mi chtělo spát. Musela jsem chodit, jinak bych usnula. Věci na převlečení jsem měla už s sebou. Táhlo na půl druhou a já už se převlékla. Původně jsem chtěla mít kompresní podkolenky, kompresní návleky na stehna, kraťasy a hasičský dres. Jenže počasí bylo velmi rozmarné. Na plavání zima, na kolo zataženo a když se blížil běh, začalo svítit slunce a mě bylo dost horko. 

    To není dobré. Takže jsem sundala kompresní podkolenky a nechala si zbytek. Krátký rukáv jsem upravila na tílko. Podhrnula jsem je na ramena. Brýle, kšiltovku a můžu vyrazit. Začala jsem se rozklusávat. Tomino mi říkal, že se mám rozklusat raději hned někde podél trati a nemám běžet daleko. Pak jsme se bavili o těch schodech, o kterých jsem se dověděla právě na informačním breafingu. „Chtěla bych to zaběhnout do dvou hodin. Myslíš, že je to reálný čas?“ „ To by byl slušný čas. Ty schody tě hodně zabrzdí.“ „Tak hodně štěstí.“

    Závěrečná část etapy

    Tomino vybíhal dvacet minut přede mnou. Já jsem nervózně už přešlapovala na předávce. Bylo tam spousta lidí a nebylo vidět, kdo zrovna přijíždí. Hlavně si přede mě stoupli obři, abych už opravdu nic neviděla. Slunce dost pařilo. Těch dvacet minut bylo nekonečných. Konečně jsem Radima zahlédla. Dojel dle předpokladů. 

    Vzala jsem mu čip a vydala se na svoji závěrečnou trasu. Hned po šesti stech metrech byla jedna občerstvovací stanice. Těsně před ní sprcha. To je výborné. Šup pod ní, občerstvovačku proběhnout. Po obědě musím vydržet až na další, která je na Náplavce. Po první občerstvovačce chvíli rovina a pak se zatáčí na ty slavné schody. Vyběhla jsem je, přes most na Náplavku. Pořád rovinka nebo z kopce dolů. Zatím všechno jde celkem slušně. I tempo. A pozor! Kostky! Nemám ráda tento povrch. Člověk musí být opatrný, aby nešlápl vedle. Ještě, že na Náplavce jsou dva pruhy s podélnými kameny, po kterých se dalo pěkně běžet. A nebyla jsem jediná. Před posledním nájezdem na hlavní silnici byla otočka. A zase zpět. Trochu od Vltavy foukalo. Ale nejen to, šel i nevábný odér po rybách. Za sjezdem, kde jsme sbíhali dolů, byla druhá občerstvovačka. Trochu loknout vody, nalít zbytek na sebe, namočit se ještě houbičkou a běžet dál. 

    Proběhla jsem jedním slabším osvěžovačem, druhým a pak mě čekal zase kousek po kostkách. A mírně do kopce. Stále v tempu. I když ne už tak svižném jako na začátku. Ale začátek jsem nepřepálila. Věděla jsem, že energii budu potřebovat. Blížila jsem se po ulici k mostu Legií. Tam se hromadili lidé a pozvbuzovali. A nejen tam. I z aut se ozývali lidé. To byl můj pohon. Blížil se modrý koberec. Tam běželi plavci a teď my. Nasadit gumičku na ruku a další kolo. Poprvé jsem u depa ani Rosťu ani Radima neviděla. Není divu. Radim se musel taky převléct a hlavně dobít energii. Druhé kolo to samé. Jen to slunko, kdyby chtělo zajít. Sprcha, proběhnout občerstvovačku, rovinka, schody, most – rozhlédla jsem se a viděla všechny běžce za sebou jak mravence. Náplavka, obrátka a druhá občerstvovačka. Opět voda, houbička. Rovinka, vyběhnout mírně stoupající rovinku s kostkama, most Legií, druhá gumička a do třetího kola. 

    Vidím Radima. Taky mě viděl. Plácnutí a pokračování. Sprcha, tentokrát už jsem občerstvovačku jen tak neproběhla. Banán, velký měsíček pomeranče do ruky, trochu vody, houbička a pokračovala jsem s pomerančem po rovince. Schody, most a Náplavka. Cestou jsem zkonzumovala pomeranč. Otočka, rovinka, občerstvovačka. Tentokrát cola, voda a zase po mírně stoupající rovince, ale krátké, do ulic a k mostu Legií. Třetí gumička nasazena. Tu jsem si všimla, jak jsou gumičky hodně natěsno. Začínala mi otékat ruka. Tradičně. 

    Líbil se vám článek?

    Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

    Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme.

    Asi jsem hodně pila, ale měla jsem pořád v tomto počasí vyschlý hrtan a bylo třeba to proplachovat. I když se na chvíli slunko schovalo. Náběh do čtvrtého kola. Radima jsem sice viděla, ale ten sledoval něco jiné a tudíž mě nezahlídl. Snažila jsem se mávat, ale na volání nebyla síla. Sprcha, občerstvovačka voda, houbička a tentokrát i cola. Zjišťuji, že se mi chce spát. Proto cola. „Teď ne, už je předposlední kolo. Hlavně nepočítej. Doprčic! Křeč v boku!“ První magnézko. Okamžitě zabírá. Rovinka, schody. Po výběhu jsem musela do kroku a srovant dech. Naštěstí jen chvíli. Rozběhla jsem se. Jen je to pomalé. Ale hlavně, že jsem běžela. Otočka, zase občerstvovačka. Cola, trochu vody, houbička a po rovince zase kostky. „Pořád je to dobré, pořád někoho předbíhám. Jenže ti mají za sebou už plavání a kolo. Já jsem oproti nim žabař. Jdu jen ten půlmaraton.“ Most Legíí, čtvrtá gumička a výběh do posledního kola. Tentokrát už jsem nikoho neviděla. „Nevadí. Uvidím je v cíli.“ Poslední kolo probíhalo stejně jako předchozí. S tím rozdílem, že jsem se snažila zrychlit. Po vyběhnutí schodů opět chvíli chůze. A sluníčko zase vylízá. Po občerstvovačce na Náplavce, kdy už jsem si lokla coly a chrstla vodu na sebe, jsem pokračovala po rovince. Tam mě předběhla jedna ze závodnic jednotlivců. Pěkně mě povzbudila. To mě potěšilo. 

    Další, co mě dost nakopne. Závěrečná mírně stoupající rovinka, ulice a most Legií. „Poslední gumička!“, křičím. A dobrovolníci už mě směřuji na boční dráhu, kde byl cíl. A jak to tak bývá u mých závodů, vytáhla jsem poslední síly a natáhla krok, sotva jsem dýchala. Před cílem začnu jásat, Radim na mě něco křičel. Já v euforií taky. „Jó, hurá, je to tam!“ V cíli medaile i pro kolegy. Po odchodu z cílového zázemí šli ke mě Rosťa a Radim. Poplácali jsme se, předala jsem jim medaile a šla se občerstvit.

    Cesta domů

    „Potřebuji se někde převléct.“ Zaparkovali jsme trochu nešťastně. Před restaurací se zahrádkou. Posbírala věci a poprosila číšníka, jestli se můžu na toaletě převléct. Nebyl problém, ukázal mi cestu. V autě jsem sbalila mokré věci do ručníku, všichni jsme nasedli a vyrazili domů. Cestou jsem si nasadila kompresní návleky. Cítila jsem, že jsem se neulívala. Jen to chtělo ještě vyklusat, ale nebyl čas. Při výjezdu z Prahy začalo hodně pršet. Byla mi i zima. Nasadila jsem si mikinu a mohla jsem se pokusit spát. Čekala mě opět noční služba. Moc to nešlo. Dala jsem sluchátka, pustila hudbu a snažila se usnout. Probudila jsem se na 181. km. Velká cena v Brně končila a bylo to znát. Dálnice popojížděla. Naštěstí žádná velká časová ztráta. Odvezli jsem Rosťu domů a jeli na stanici. Pobrala jsem si věci a honem do sprchy. To byla jediná věc, která mi po závodě chyběla. Rozloučila jsem se. „Až budou zase takové závody, dejte vědět s časovým předstihem. Bylo to zajímavé.“

    Hodnocení

    Závod se všem podařil dle očekávání. Žádné velké nároky jsme si nekladli. Nejen proto, že dva z nás jsme měli po službě, ale proto, že Radim měl místo silničky bike a já v poslední době půlmaratony moc neběhám a ani na ně speciálně netrénuji. Rosťa nám sice namlouval, že dva kilometry v kuse už dlouho neplaval, ale pak prozradil, že dva dny předem zaplaval osm a den předem čtyři kilometry. Prý ale ne v kuse. Odhadl se dobře a ještě naplaval tři minuty. Radim na svém biku odvedl skvělou práci. Dokonce předjížděl, a jak nám řekl, tak se i bavil. A já to vzala taky podle mého nejlepšího svědomí a sil. Do vyčerpání jsem nešla, protože jsem věděla, že mě čeká ještě noční služba bez valného spánku. Ale zase až tak na pohodu to nebylo. A čas byl o čtyři minuty lepší než v Lednici, kdy jsem po noční neměla. Takže můžu být se svým výkonem nadmíru spokojená.

    Napište svůj článek i VY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

    Marek

    NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.