• Trénink byl dříve propracovanější a vládla silná konkurence, říká rekordman Pešava

    Jan Pešava byl posledním ze „zlaté generace“ českého vytrvalostního běhu. Jeho osobní rekordy na „trojku“, „desítku“ i půlmaraton jsou platnými českými rekordy. Kariéru ukončil po vleklých zdravotních problémech poměrně brzy, ve 27 letech bez jediného absolvovaného maratonu. Toho také dodnes lituje.

    Jan Pešava | foto: archiv Jana Pešavy

    Výborně jste běhal již od mládí. Prozradíte, jak jste si v dorosteneckém věku poradil s tréninkem? Nebál jste se přetrénování?

    Od páté třídy jsem chodil na sportovní školu a systém byl ve zpětném pohledu téměř dokonalý. Připravovali jsme se na věci budoucí. Lyžovali jsme, dělali jsme gymnastiku, turistiku, pohybové hry. O pracovních sobotách se chodilo na třicetikilometrové vycházky, ale za pět, pět a půl hodiny, a to v horách. Byl to relativní masakr, ale připravil svaly a oběhový systém na to, že někdy v budoucnu bude zátěž. Možná to bylo takto zařízeno na všech sportovních školách, možná jsem měl štěstí na trenéry. Když mi bylo patnáct, první rok jsem běhal s holkami, sice o rok staršími, ale trenér mě neoddělal.

    Fotogalerie

    V 18 letech jste zaběhl 5 000 metrů pod 14 minut a o rok později 10 000 metrů pod půl hodiny. To jsou pro dnešní špičku výkony snů. Skutečně se tehdy „pouze“ více trénovalo, nebo bylo faktorů více?

    Zásadní bylo, že naše generace byla dobře rozvinutá přes obecnou přípravu. Byli jsme v systému sportovních škol, měli jsme čas na rehabilitaci, sport, školu bylo to nádherně rozvržené. Myslím si , že v tomto období byla obecná metodika mládežnického sportu velice dobře udělaná. Existovala střediska vrcholového sportu, tréninková střediska mládeže a u nich kvalifikovaní trenéři, takže byla konkurence. Proč dneska chlapi běhají desítku za 30 minut? Nemají konkurenci, není koncept přípravy, není moc trenérů, nemají se od koho učit a také ti chlapi nemají jistotu podpory klubu nebo svazu a proto to tak bohužel dopadá. Když vezmu Jirku Homoláče nebo Honzu Kreisingera a soupis závodů, které absolvují během roku, nemají prostor na zlepšování se (možná se mýlím, protože detailně neznám jejich přípravu). Když někdo jde čtyři pět půlmaratonů, jeden dva maratony, kde je čas na trénink? Není. Já se půl roku připravoval, pak závodil.

    A během přípravy nebyl žádný závod?

    Opravdu ne. Od půlky listopadu do konce dubna se závodilo symbolicky nebo jen v rámci tréninku, nikdy tam nebylo to, že by se ladila forma. Od sedmnácti let jsme vynechávali halu, připravovali jsme se tu a tam na krosy, ale neladili jsme.

    Držíte české rekordy na 3 000, 10 000 metrů i na půlmaraton. Od rekordu na 5 000 metrů vás dělila necelá vteřina – neříkal jste si někdy potom, že se ta vteřina dala stáhnout?

    To bylo těžké. Běželi jsme to v Aténách a závod byl vypsaný podle původního časového plánu v půl desáté večer. Přijela tam ale Keňanka, která se chtěla pokusit o překonání světového rekordu na tři kilometry, tak to otočili a nás na pětku dali v půl sedmé večer. Běželi jsme při 36 stupních ve stínu, dvě třetiny stadionu byly ve stínu, třetina byla na slunci, a to byla vždycky pecka. Nebylo to ideální, ale v rámci podmínek to bylo asi maximum. Navíc to byl divný závod, Miro Vanko to roztáhl, pak jsme tam běželi jen tři – já plus dva černoši a ti kluci pak už neměli motivaci.

    Jak vzpomínáte na mistrovství Evropy v Helsinkách? Do posledního kola jste vbíhal ve vedení, to musel být krásný pocit...

    Zpětně si ani nepamatuji, že jsem mohl být první. Dvanáct set metrů před cílem se tempo rapidně zpomalilo, neměl jsem co ztratit, vyčkávat mě nikdy nebavilo, tak jsem se najednou ocitl na čele. Ale jen z toho důvodu, že se mi běželo dobře a to zpomalení mi nevyhovovalo. Nešel jsem do toho s tím, že tam mám šanci vyhrát, umístit se.

    V cíli z toho nakonec bylo sedmé místo, ale za svými zády jste udržel například pozdějšího olympijského vítěze v maratonu Stefana Baldiniho... Vnímal jste to tehdy jako úspěch?

    Ani ne. Spíše to bylo vnitřní zadostiučinění, že se něco podařilo. Ale chtě nechtě vás to vnitřně změní a další rok byl hodně slabý – člověk má trošku nos nahoru, byly tam taky státnice, nástup na vojnu, bylo to složitý... Asi mě ovlivnilo, že člověk zvedl nos, ale pak se musel zase rychle sklonit. Dnes to hodnotím střízlivě, byl to jen střípek, aby to člověka bavilo dál, měl motivaci a věděl, že trénink má smysl.

    A co další výtečný závod, světové mistrovství v půlmaratonu v Košicích 1997?

    To mělo opět svoje pozadí – 1994 pro mě byl ideální rok, protože jsem byl mazák na škole, věděl jsem, co si můžu dovolit, tréninkově i zdravotně jsem na tom byl dobře, v roce 1995 se prostě nedařilo, byla to náročná sezona, měl jsem finanční a názorové rozpory s mateřským oddílem v Jablonci, přešel jsem do Dukly Praha, nastupoval jsem na vojnu, do toho jsem dělal státnice, projevilo se to zdravotně... Rok nato jsme se připravovali na olympiádu, ale trochu jsme přetáhli vysokohorskou přípravu a místo toho, aby mě to vyšvihlo, jsem se zadřel. Měl jsem zánětlivé procesy v těle a do konce roku jsem se vzpamatovával.

    Jan Pešava

    * 14. ledna 1972, Jablonec nad Nisou

    Je poslední ze "zlaté generace" českých vytrvalostních běžců. Drží české rekordy na 3000 metrů, 10 000 metrů (jako jediný český běžec pod 28 minut) i na půlmaraton, za rekordem na 5000 metrů zaostal jen těsně.

    V začátcích běhal za LIAZ Jablonec, největších úspěchů dostáhl v dresu Dukly Praha, trenérem byl Jiří Drbohlav. Na ME v Helsinkách obsadil sedmé místo v běhu na 10 000 metrů, když ještě kolo před cílem běžel ve vedení. V roce 1997 obsadil 16.místo na MS v půlmaratonu v Košicích.

    Sen o maratonu však zůstal nenaplněn, Jan Pešava ukončil kariéru v 26 letech po zdravotních problémech.

    Osobní rekordy

    • 1500 m (dráha) 3:45,63 – 1996, Jablonec nad Nisou
    • 3000 m (dráha) 7:46,72 – 1998, Petrohrad
    • 5 000 m (dráha) 13:25,80 – 1998, Atény
    • 10 000 m (dráha) 27:47,90 – 1998, Praha
    • 10 km (silnice) 28:59 – 1997, Běchovice-Praha
    • půlmaraton 1:01:31 – 1997, Košice

    Pak přišel rok 1997.

    A s ním na jaře zase zánětlivý proces. V červenci jsem se začal srovnávat a pak jsem udělal nádherný tréninkový blok a přípravu na mistrovství světa v Košicích. To byly tři měsíce, kdy se mi podařilo v klidu si nabrat na Krkonoších nádherný objem, celé září se podařilo, luxusní tréninky. Týden před půlmaratonem test na Běchovicích za 28:56 úplně s přehledem – měl jsem neskutečnou fazónu a tu jsem v Košicích prodal. Tam se vydařilo i počasí, bylo příjemných 20 stupňů, tempo jsme běželi s Róbertem Štefkem a Baldinim do nějakého 13. kilometru, pak nám Baldini pláchnul a já jsem pláchnul Štefkovi. To byl závod, na který jsem byl dokonale připravený. Bohužel to mělo mít kontinuitu – hned po půlmaratonu jsem dostal nabídku na maraton v New Yorku. Trenér mi to vymluvil a dodneška lituji, že jsem tam neběžel.

    Jaký čas by byl tehdy ve vašich silách?

    Věřil jsem si, chtěl jsem běžet pod 2:10, na to bych býval měl mít. Róbert Štefko zaběhl 2:09:53, já bych se pohyboval plus minus v té samé oblasti. Vytrvalostní schopnosti jsem měl na velmi podobné úrovni.

    Jak těžké bylo rozhodnutí slibně rozjetou kariéru v sedmadvaceti letech ukončit?

    Jednoduché. Nejjednodušší, co mohlo být. Ještě rok jsem se trápil s nohama, poflakoval jsem se a doléčoval něco, co stejně nemuselo být dobrý. Rozhodl jsem se věnovat se něčemu jinému. Samozřejmě, člověk se pak občas zasnil, jak by bylo pěkné běhat dál, ale je to realita.

    Chodíte si dodnes občas volně zaběhat? Achilovky vás až tolik netrápí?

    Achilovky mě bolí pořád. Ale pokud můžu, jdu běhat, protože to je nejlepší relax pro hlavu.

    Jaká je vaše současná atletická činnost? Věnujete se mladým nadějím?

    Máme atletický oddíl a - dejme tomu - atletický kroužek. Udržet děti u sportu je dneska těžký. Občas, když mě někdo osloví o trénink, se snažím pomoci. Občas někde něco povím. Nic víc. Situace v běhu mě neuspokojuje a kde můžu, tam se snažím věcně kritizovat a hledat možnost řešení. Třeba i přes komerci. Nevím, proč pořadatelé velkých běhů podporují Keňany a nevloží kapitál do nějakého střediska pro děcka. Aby se dvakrát třikrát do roka sešla, měla guru trenéra, mohou se udělat přednášky se Štefkem, s Pešavou, Zwiefelhoferem...

    A vlastní děti ve sportu podporujete? Byl byste rád, kdyby se věnovaly běhu?

    Obě děcka jsou talentovaná fyzicky, vedeme je ke sportu. Kluk je talentovanější, když má chuť, jde běhat. Zkoušel jsem, aby to dělal intenzivněji, ale nemá zájem. Třeba k tomu jednou dojde. Ale jsem rád, že mají rády sport, to je pro mě životní výhra. Mladý si vezme kolo a jedou se s kamarády projet padesát šedesát kilometrů, volný chvíle tráví tak, že si jdou zahrát florbal. A stejně tak malá.

    Děkuji za rozhovor a přeji hodně radosti nejen z vlastních dětí.

    Autor:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Trénink byl dříve propracovanější a vládla silná konkurence, říká rekordman Pešava

    O24n91d90ř73e23j
    Š72v13e29j25d67a
    Škoda, že v rozhovoru není to jak trénoval, jaké objemy, prostě nějaké větší detaily. Každopádně souhlasím s tím, že...
    T28o55m96á57š
    V78l80a76c73h
    Jana zdraví bývalý "soupeř". Byl jsi výborný Ať se ti daří.

    V diskusi jsou 2 příspěvky, poslední příspěvek 14. 1. 2016, 10:22

    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.