Když jsem začal cucat poprvé svůj běžecký dudlík, stačil mi okruh, který chodím s naším psem. Má tři kilometry a musel jsem třikrát stavět, abych popadnul dech. Jak dudlíku ubývalo a přibývalo sil, začal jsem okruh natahovat a posléze pomalu opouštět. Jenže kam běhat? Silnice je nuda a okolí Prahy na naší straně jenom placka protkaná silnicemi a vesnice na vesnici. Občas jsem se zasnil nad Českým rájem, kam chodíváme s kolegou na pivní výšlapy. Jo, tam by to šlo, a jak.
Jenže je to vcelku z ruky a obden se tam jezdit nedá. Postupně jsem přicházel na to, že i při běhání platí to, co říkám pořád... člověk by neměl být přespříliš náročný a měl by se naučit užívat si to, co je. Pojďme se v dnešním „nýmandově“ článku podívat do míst, kam běhá suverénně nejčastěji a která jsou jeho takřka denním běžeckým chlebem. V dnešních parných dnech nás možná alespoň trošku zchladí fotky, které jsou už trošku archivní a které jsem nafotil v listopadu.
Začínáme v Dobrovízi u budovy obecního úřadu. Dostat se sem dá příměstským autobusem z ruzyňského letiště, popřípadě od zličínského metra. Pro milovníky ocelových silnic mám dobrou zprávu, i do našich končin začal jezdit vlak. S přestupem v Hostivicích se sem dostanete jak z Prahy, tak i z Kladna. Takže doufám, že už jsme všichni a vyrážíme!
Údaje o trase
|
Od úřadu se pustíme dlouhou asfaltkou, která se mírně svažuje k severu. Na jejím konci odbočujeme doprava směrem do polí. Poslední stavení, která míjíme, jsou objekty „Palpostu“. Kdo se zajímá o vojenství, ví, o co jde. Kdo ne, vězte, že je to zkratka z termínu „palebné postavení“. Ano, na místě těchto objektů stávalo dřív palebné postavení raket, které byly součástí protiletadlového systému majícího chránit naše hlavní město před útokem imperialistického nepřítele. Dnes objekt slouží jako sklad, zvídaví nadšenci by vzadu za plotem našli zbytky podzemních objektů. Kdoví, co tu kdysi všechno bylo. My pokračujeme dál zpevněnou sypanou cestou. Vlevo se nám pomalu otevírají první výhledy na Milešovku, Sedlo, Říp, v případě pěkného počasí lze dohlédnout až na Bezděz nebo Ještěd. Kdo je spíše na techniku, jistě ho potěší startující dopravní letadla různých typů a dopravců po pravé ruce.
Cesta pěkně ubíhá, takže už jsme na okraji Středokluk u autobusové zastávky.
Přeběhneme křižovatku, dáme se chodníkem doprava a hned mezi ploty doleva po asfaltovém chodníčku. Na jeho konci znova zabočíme doprava, ještě jednou doprava a jsme zase u cesty. Ale ne, to není žádná provokace, kousek jsme jí oběhli a zbytek až do Kněževsi poběžíme po sypané cyklostezce č. 0079A. Já osobně se totiž cestám snažím vyhnout, jak jen to jde, i když mi to občas přinese pár metrů navíc. Cyklostezka je pro běh příjemná, navíc není nikterak frekventovaná. Já sám jsem tu za dva roky běhání snad cyklistu ani nepotkal. Stezka končí areálem betonárky, kde už musíme běžet buď po okraji cesty, nebo po trávě.
Od železničního přejezdu běžíme po levé straně po chodníku až k prvnímu přechodu pro chodce, kde přeběhneme na druhou stranu. Nedá se svítit, okolí Prahy je hustě osídlené a nějakou tu zastavěnou oblast si holt musíme protrpět. Běžíme pořád po chodníku, hlavní cesta pomalu odbočuje doleva k dálnici D7, ale my se nenecháme zviklat a pokračujeme dolů k bývalému mlýnu. Areál Čermákova mlýna je přestavěn k nepoznání, my se na konci cesty dáme doleva a vyběhneme krátký travnatý břeh. Žádné flákání a pěkně se na něj zvesela rozeběhněte! Před námi je už dálniční most, který podběhneme po pravé straně...už tam mám vyběhaný chodníček. Držíme se pořád vpravo podél svodidel, vlevo je dálniční sjezd a tudy by to fakt nešlo. Hned za svodidly je souběžná krátká cestička, po které se alespoň kousku silnice vyhneme. Na konci silnici přeběhneme a běžíme vlevo kousek podél betonových zábran. Je to nejkritičtější úsek výběhu, není tam kam uhnout. Dalo by se běžet i vpravo, ale já přece jen radši vidím auta před sebou. Pokud tu někdo poběžíte za tmy, bez čelovky a reflexních prvků to ani nezkoušejte!
Hned za zábranami uhýbáme doleva a začíná nám pořádná pohodovka. Na křižovatce u místní kapličky sv. Václava pokračujeme vpravo. Cesta mírně stoupá, tady si trošku zafuníme. Asfalt s končící zástavbou přechází nejdříve v kamenitou a posléze v travnatou polní cestu. Konečně využijeme trailovky, obzvláště po dešti by to tady v silničkách bylo o držku. Vbíháme mezi křoví, za ním už se nám po pravé ruce otevírají výhledy jak do údolí Únětického potoka, tak i na místní zámek, který na údolí shlíží pěkně shora. Občas výhled okoření některý z přistávajících vzdušných korábů, takže můžete cestou občas zapřemýšlet, kam si zaletět na výběh, o kterém by jste mohli někdy napsat na Rungo.cz.
Až na jeden kamenitější úsek je povrch pohodový. Až je skoro škoda, že jsme už na jeho konci. Po asfaltové silnici běžíme doprava směrem k zámku, ovšem až k němu se nedostaneme. Kousek před křižovatkou nás totiž čeká zasloužené občerstvení! Místní nápojka nabízí dost široký výběr typicky českého iontového nápoje, puritáni můžou okusit nějaké nealko. Kdo nemá chuť, může počkat klidně u cesty.
No vidím, že dneska neběží žádná ořezávátka. Takže pomalu dopijeme, vrátíme flašky a pokračujeme. Za branou běžíme doleva ke křižovatce a hned znova doleva do kopce. Tady buďte ve střehu, auta zahlédnou běžce často na poslední chvíli. Naštěstí je vždy kam uhnout. Po krajnici běžíme asi tak 350 metrů a pak uhneme doleva na polní cestu, která je zároveň značená červenou turistickou značkou. Za mokra to v silničkách ani nezkoušejte, dneska je však sucho a šlo by to. Stejně jsou ale na tuhle trasu trailovky ta nejlepší volba. Na železničním přejezdu se pro jistotu dobře rozhlédneme, vlaky tu opravdu občas jezdí. Pokračujeme dál až k rozcestí u božích muk.
Kdo by se už necítil, může si to zkrátit doleva na Pazdernu, ale všichni jsme našlapaní a volíme delší variantu doprava. Po chvilce se cesta znovu rozdvojuje. Dřív jsem běhával údolíčkem, dneska to brávám horní cestou. Odměnou jsou pohledy na vzdálené kopce Českého středohoří na horizontu, v čele s královnou Milešovkou. Míjíme malý lesíček, za ním pak nezapomeneme odbočit prudce vlevo. Další polní cestou klesáme z kopce, běžíme kolem ohrady s koňmi až na Pazdernu. Je to malá osada s rybníčkem uprostřed, nicméně z větší části ji tvoří staré budovy a statky, má rozhodně svoji zajímavou atmosféru. Na kochání ale nemáme moc času, zástavba rychle končí. U staré trafostanice se napojujeme doprava na zelené turistické značení, kterého se budeme držet až do Středokluk. Za osadou Černovičky stojí o samotě malebný nedávno zrekonstruovaný kostelík sv. Vavřince s místním hřbitůvkem. Tak co, ještě můžeme? Rád slyším, že ano, tak si to ještě kousek natáhneme.
Pokračujeme rovně podél kostelíka sv. Vavřince. Původně románský kostelík z 2. poloviny 12. století byl nedávno vzorně opraven a nějakou dobu nám teď bude dělat průvodce. Držíme se cyklotrasy č. 0079 a míjíme místní vrcholovou dominantu Číčovický kamýk. Něco si o něm povíme třeba později, teď se stále držíme cyklotrasy. V místě, kde prudce uhýbá doprava na Malé Číčovice, stále pokračujeme rovně. Místo poznáme snadno podle velkého kamene umístněného přímo uprostřed křižovatky polních cest. Ta správná z nich nás dovede až k silnici na Středokluky. Dáme se po ní doleva do kopce, ale dlouho trpět nebudeme. Hned první odbočkou se dáme znovu doleva polní cestičkou ke Kamýku.
Je to tu místy zarostlé trávou a občas je taky třeba vyhnout se šípkovým keřům, ale to nás nemůže rozhodit. Přímo pod kopečkem nás vyšlapaná pěšinka láká k návštěvě vrcholu. Tomu se nedá odolat, takže se po pár metrech dostaneme mezi stromy. Cesta tu není, můžeme se zkusit držet stezek, které vyšlapala lesní zvěř. Občas se musíme sehnout, občas něco přeskočit, ale nahoře jsme cobydup. Vrchol je pozůstatek buližníkového výronu, který před dlouhými věky omylo všudypřítomné moře a jen tvrdá skála mu dokázala odolat. Pozůstatky zdí pak nepatří žádnému romantickému gotickému panství, ale údajně jde o zbytky větrného mlýna.
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. |
My stejnou cestou seběhneme dolů a pokračujeme dále kolem kostelíka na Černovičky. Na křižovatce asfaltových silnic se dáme doprava a podél dlouhého stromořadí běžíme po zelené turistické trase směrem k dálnici D7. Pokud běžíme na podzim, nezapomeneme doplnit rychlé cukry u jabloní. Ta nejlepší je vpravo kousek před dálnicí. Poznáme ji snadno, má tvar písmene Y a plodí výborná malá červená jablíčka. Po lehkém občerstvení dobíháme ke křižovatce před dálničním mostem. Dobře se rozhlédneme a pokračujeme pod mostem na Středokluky. Držíme se důsledně levé strany silnice, vyhneme se tak dálničnímu sjezdu.
Před námi se otevírá výhled na Středokluky s místní architektonickou dominantou kostela sv. Prokopa a my se dáme hned první odbočkou doleva. Nebudeme se však držet zeleného značení mířícího do místní zástavby, poběžíme více doleva a dáme si poslední malý kopeček na „vydýchání“. Brzy se dostáváme na asfaltku, běžíme stále rovně. Po pravé ruce míjíme pomníček s křížkem a hned další ulicí se dáme doprava. Ano, tady už jsme dneska běželi, tady už to známe. Na konci opět proběhneme mezi ploty, přeběhneme silnici a mažeme si to zpevněnou cestou na Dobrovíz. Po pravé straně se loučíme s Českým středohořím, dále už nás budou doprovázet jen siluety průmyslového Kladna.
V Dobrovízi náš dnešní výběh končí. „Vysušenci“ se mohou občerstvit v některém z místních restauračních zařízení a pak vyrazit do svých domovin buď autobusem MHD, nebo ještě lépe vlakem. Já doufám, že se Vám dnešní výběh alespoň trošku líbil a ukázal Vám, že i v blízkosti velkoměsta si každý může najít „to svoje“. A že to není konečná, to si pokusíme ukázat tím, že si příště trasu zkusíme ještě trošku prodloužit přes nějaká další zajímavá místa.
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
