Přesněji řečeno, podstoupí to ti nejodhodlanější, ti největší ctitelé romantiky – ti, co mají prostě o důvod navíc. Z naší cyklistické dovolené o devíti dospělých a devíti dětech jsme se takoví našli dva. Ani pro mě a kamaráda Huncuta to přitom nebylo jednoduché.
Všichni to znají, na vstávání je nejhorší – vstávání. Ta chvíle nerozhodnosti a odhodlávání, to lavírování: vybodnu se na to, nebo udělám pohyb, co rozhodne, že dávám spánku definitivně sbohem? Vyhrálo to druhé, slib je slib. Na náladě mi ale nepřidalo, že když jsem se ztuhlá soukala do běžeckého, zjistila jsem, že přes noc mi ve stanu samozřejmě úplně zvlhlo.
Ze začátku se tak běželo špatně a přirozeně mlčky. Nohy těžké, plíce pálily. Kopec bývá nahoře, tušili jste to? Na místo jsme doběhli za světlého šera, do svítání zbývalo pouhých deset minut. Stanuli jsme na skále a naskytl se nám pohled na... mračna. Ani jeden z nás neměl odvahu cokoliv říct.
Civěli jsme a představovali si, co bychom mohli vidět, kdyby bylo jasno. V krku knedlík a kukuč lemura. Potom jsme se začali smát. Zlatý běžecký endorfiny! Přioblékli jsme se, usadili se na skále a začali čerpat z toho, co ráno skýtalo. Vůně rosy. Vrcholky stromů pod námi a bohorovné ticho. Ptáci se začali budit a zpívat. Jen tak občas a něžně. Silueta obzoru neskýtala paprsky, ale támhle někde to slunce je a vychází. Je to znát, jak se prokreslují mračna.
Vytáhla jsem z batůžku foťák a začala si hrát s nastavením. Udělala jsem první fotku a ukázala ji kamarádovi. Srdce mu poskočilo: "Ty vole, jak jsi to tam dostala?" Ukázal prstem na oblohu: "Vždyť tam to není!" Byla to jen předzvěst. Co viděla čočka objektivu, se začalo za pár minut otevírat i našim očím. Zpoza mračen se zvedal majestátně rudý kotouč. Stáli jsme nad krajinou a rozpouštěli se v nekonečnosti rudotemné oblohy. Zbytek malířského plátna dozdobila hra zlatých nitek, prodírajících se skrz oblaka. Husí kůže na šíji, mravenečci v břichu.
Ten pocit těžko zprostředkovat slovy. Musíte vyběhnout a zažít ho. Musíte poslouchat pohnutky svého srdce a nebýt líní. Musíte vstát. Ráno není lepší ani horší než večer. Je jiné. Když nevylezete z postele, připravujete se o rozmanitost krásy.
