Prvních pět měsíců letošního roku jsem strávil na studijním pobytu ve Švédsku, konkrétně v osmdesátitisícovém městě Karlstad na břehu největšího švédského jezera Vänern. Skandinávii jsem si nevybral náhodou. Je to doslova ráj pro sportovce, zvlášť pro vytrvalostní. Procestoval jsem hodně, ale nikde jinde jsem neviděl lepší systém sportovní infrastruktury, od nádherných víceúčelových hal až po ty ryze atletické.
Opravdovým unikátem však byl propracovaný systém osvětlených cyklostezek, vedoucích zcela mimo silnice a s minimálním počtem jejich křižování. Cyklostezky křižují silnice většinou tunelem nebo nadjezdem. To je samozřejmě ráj také pro běžce. Pokud už musíte přeběhnout přes nějakou tu ulici, jste místními řidiči respektováni, přibržďují už zdálky, aby běžec nebo cyklista náhodou nemusel čekat, až auto projede. Kde tohle zažijete? Jen mi trvalo několik týdnů, než jsem se naučil ve spletité síti stezek orientovat a mohl tak lépe plánovat výběhy.
Do Švédska jsem přijel v půli ledna, tedy uprostřed největší zimy a také „období tmy“. Západ slunce kolem patnácté hodiny se mi dvakrát nezamlouval, ale náladu mi okamžitě zlepšilo zjištění, že 80 metrů od dveří mého studentského ubytování vede osvětlená cyklostezka, vedle ní jsou dvě velká travnatá hřiště a o dalších 200 metrů dál začíná dvoukilometrový běžkařský okruh v lese, také kompletně osvětlený. Tady to půjde.
Po prvních dvou týdnech běhání po sněhu a ledu začal sníh tát a v půlce února už téměř žádný nebyl. Prý to byla jedna z nejmírnějších zim ve středním Švédsku. Sice jsem myslel, že si sněhu užiju více, ale na druhou stranu na běhání je to lepší bez něj. Trénink v severských podmínkách probíhal k mé spokojenosti a já se začal se těšit na svůj první závod, desetikilometrový běh v sousedním Norsku v Oslu v rámci Winter Run Series.
Závod naplánovaný na 7. února sliboval pěkný běžecký zážitek. Běželo se za tmy, přímo centrem norské metropole s výběhem na hradní komplex kousek od dominanty historického centra - radnice. Závod mě však bohužel docela zklamal, i když jsem vyhrál, byl jsem rozčarován velice špatnou organizací. Pořadatelům se nepodařilo vytyčit pětikilometrový okruh, takže čelo závodu vůbec netušilo, kam má běžet. Všichni pořadatelé ještě nestáli na svých místech nebo si nás ani nevšimli, jak probíháme. Chvíli to působilo až groteskně.
Ze dvou stejných pětikilometrových okruhů tak nakonec byly dva zcela odlišné, ale nějak jsme do cíle doběhli a já ve finiši předběhl celou vedoucí skupinku, se kterou jsem se musel celý závod držet, abychom bloudili všichni společně. Čest všem českým organizátorům, toto by se u nás rozhodně nestalo. Zůstal mi alespoň krásný zážitek z prohlídky centra Osla.
Nedlouho po mém příjezdu jsem se spojil s místní skupinou atletů – vytrvalců a chodil s nimi pravidelně každý týden trénovat do haly na dvousetmetrový atletický ovál. Trénink ve skupině byl zpestřením, a i když jsem se běhání v hale v česku spíše vyhýbal (navíc máme všeho všudy tři haly), tady mě to bavilo a podařilo se mi odběhat velice kvalitní tréninky. Odměnou mi bylo vítězství a osobní rekord na tři tisíce metrů v hale časem 8:39:19 ve večerním oblastním závodě. Motivaci také pomohla častá přítomnost olympijského vítěze ve skoku vysokém Stefana Holma, který poblíž haly bydlí a po skončení kariéry trénuje skupinu juniorek. Bylo příjemné od tohoto slavného rodáka z Karlstadu slýchat švédský univerzální pozdrav „hej“.
V polovině března jsme začali chodit trénovat na venkovní atletickou dráhu a připravovat se na „zahajovák“ sezony, silniční závod na 10 kilometrů Startmilen ve městě Örebro na konci března. Já ho nazval srozumitelněji „Pečky“ a těšil se, až poměřím síly s místními běžci. Závod mi sloužil jako příprava na české mistrovství v půlmaratonu, na které jsem si naplánoval odskočit v půlce dubna do Pardubic.
Závod se mi vydařil, když jsem na začátku druhého pětikilometrového okruhu setřásl posledního soupeře a doběhl si do cíle pro vítězství v čase 31:28 s téměř půlminutovým náskokem. Za první místo jsem dostal toaster, což ocenili všichni studenti, s nimiž jsem sdílel kuchyň. Po závodě se mě oddílový trenér Lars zeptal, zda jsem schopný stejným tempem běžet také půlmaraton, na který se připravuji. S úsměvem jsem pokrčil rameny. Byl to příjemně strávený den a poprvé pouze mezi Švédy.
Ještě před tímto závodem jsme spolu se zahraničními studenty vyrazili na výlet za polární kruh pozorovat polární záři. Tu jsme sice jeden den zahlédli, ale já si odnesl jiný silný zážitek. V národním parku Abisko, daleko za polárním kruhem, jsem zažil možná zatím nejkrásnější výběh v životě. A samozřejmě také nejsevernější! První den jsem byl se západem slunce na obhlídce terénu, užíval si běh v čerstvém prašanu. V dáli mě upoutalo několik vysokých kopců tyčících se nad jezerem Torneträsk. Řekl jsem si, že tam musím ráno vyběhnout.
Odjezd byl naplánován až na odpoledne, takže jsem si přivstal, půjčil si v hostelu běžkařské hole, obul své X-Talony a vyběhl vstříc zasněženému kopci. Během hodiny a půl jsem se po sněhu vyšplhal na vrchol Njulla vysoký 1 164 metrů a zdolal tak převýšení téměř tisíc metrů. Za odměnu se mi naskytl jeden z nejkrásnějších výhledů a já si připadal jako v běžeckém ráji. Od focení mobilem mi málem omrzly prsty na pravé ruce. Běh dolů prašanem jsem si doslova užíval a cestou zpátky „na jih“, když jsem si prohlížel pořízené fotografie, jsem si říkal, že na tohle jen tak nezapomenu.
Můj pobyt ve Švédsku se překlopil do druhé poloviny a já začal vylaďovat formu na půlmaraton v Pardubicích. V půlce dubna jsem se na pět dní podíval po více než třech měsících zpátky do Česka, a to rovnou na republikový šampionát v půlmaratonu. V Pardubicích všechny běžce přivítalo ryze švédské počasí, teplota byla kolem deseti stupňů a foukal chladný vítr. Jindy by mi tyto podmínky moc neseděly, ale protože jsem byl zvyklý na severské klima, statečně jsem bojoval se soupeři, s větrem a také sám se sebou. Výsledkem bylo druhé místo, nový osobní rekord 1:07:13 a obrovská spokojenost. Tento závod se více než povedl a já si odvezl velkou motivaci do dalšího tréninku.
Hned týden nato se mi podařilo vyhrát ve Švédsku další závod, tentokrát v těžkém terénu plném hlubokých brodů a bahna a jako bonus navíc se závěrečným výběhem sjezdovky. Závod jsem si moc užil a v závěrečném výběhu ze sebe vydal maximum. Už jsem byl lačný po větších kopcích, protože v Karlstadu byla sice zvlněná krajina dobrá pro trénink, ale stoupání byly maximálně pár desítek metrů dlouhé, jinak samá rovina.
A kde najít pořádné kopce, hory a dlouhé výběhy? Přece v sousedním Norsku. A ještě k tomu v krásné kulise fjordů. Květen a červen byly pro mě měsíce cestování a výletů do Norska. V rámci tréninku jsem si tak vyběhl třeba na slavný Preikestolen a v červenci jsem se zúčastnil opravdové výzvy – silničního půlmaratonu se startem u fjordu Geiranger a cílem v nadmořské výšce 1 500 metrů na vrcholu Dalsnibba. O tomto závodě bych rád napsal něco bližšího v dalším článku. Stálo to za to.
V červnu jsem se začal pomalu chystat domů. Avšak rozloučení se Švédskem a s Karlstatem proběhlo stylově. Poslední víkend mého pobytu se běžel přímo v Karlstadu jeden z největších silničních běhů na 10 kilometrů ve Švédsku – Karlstad Stadslopp. Navíc přiletěl i můj strýc Aleš, který si závod zaběhl také. Česká účast byla tedy dvojnásobná. Závod vedl přes centrum města, přístav i po okolních cyklostezkách. Pro Karlstad se jednalo o běžecký svátek, celou trať lemovaly tisíce diváků, kteří perfektně fandili. V tomhle prostředí mi to běželo téměř samo a já doběhl celkově druhý za vítězným Švédem Kleistem. Závod jsem si neskutečně užil. Pak už však nastal čas balit, na další den byl naplánován odjezd domů.
Téměř půlroční pobyt ve Švédsku byl pro mě obrovskou zkušeností a naprosto splnil má očekávání. Jen málo zemí na světě dokáže nabídnout vyspělé prostředí, nádhernou přírodu, přátelsky a sportovně naladěné lidi, s nimiž si pokecáte nádhernou angličtinou. K tomu stovky kilometrů cyklostezek, cest a pěšinek vhodných pro běhání, ať už bydlíte kdekoliv. Vždy se sem na nějaký závod rád vrátím. Nebo jen tak na cestování třeba po vzdáleném Laponsku.
Ondra Fejfar o sobě Věk: 26 let Klub: AK Kroměříž/ Inov-8 team Jsem reprezentant České republiky v běhu. Baví mě závody na dráze, na silnici a v terénu. Miluji běh v horách a proto v nich nejraději trénuji. Vytrvalostní aktivity mě vždycky bavily. Navíc mě běh naplňuje, rád závodím a posouvám své hranice. A co je můj sen a co bych chtěl dokázat? Letos se soustředím především na delší horské běhy a běhy do vrchu. Mým podzimním cílem bude Mistrovství světa v běhu do vrchu a nejtěžší závod extrémních štafet na světě - Dolomitenmann. Osobní rekordy 3000 m přek. - 8:59,44 - rok 2014 5000 m - 14:35,76 - rok 2013 10 000 m - 30:22,07 - rok 2013 10 km silnice - 30:35 - rok 2012 půlmaraton - 1:07:13 - rok 2015 Nejlepší výsledky Vítězství v amatérech na nejtěžším závodě extrémních štafet na světě - Dolomitenmann (2013) 2. místo MČR v půlmaratonu (Pardubice) (2015) 6. místo Karlovarský půlmaraton - 1. Evropan (2013) 2. místo MČR na 10 000 m na dráze(2012) 2. místo Red Bull Steeplechase (Velká Británie)(2014) 26. místo Mistrovství Evropy v běhu do vrchu 1. místo We Run Prague (2012) |
