Doporučuji se na místo závodu dostat již den předem. Příroda v tomto ročním období je kouzelná, hraje všemi barvami. A pokud mám informace, dá se objednat pokoj i den před příjezdem. Závod absolvuji už podruhé, ubytovaná jsem i s dětmi ve Vimperku.
Letos jsem s sebou vzala ještě dva závodníky z Nezmaru, a to Vilmu a Filipa. Start i cíl byl v Zadově. Pořád se kombinovalo a vymýšlelo, jak se Vilma s Filipem dostane z Vimperku do Zadova. Nakonec jsem prohlásila, že autobusy stejně tak pozdě už nikam nejezdí a že je svezu. Jízda byla plynulá, dokonce ani na dálnici se zácpy nekonaly. Bohužel na silnici první třídy asi hodinu před Vimperkem došlo k nehodě, ze které jsme vyvázli všichni bez úhony. Během třičtvrtě hodiny bylo vše vyřízeno a mohli jsme pokračovat. Ve Vimperku jsem děti vypustila u rodiny i s věcmi. Ještě měla přijet kamarádka od Filipa. Tu jsme vyvzedávali cestou do Zadova.
Všichni tři jsme se rozhodli pro nejdelší trať. Start v devět hodin. Ráno ve Vimperku pět stupňů. Jak se oblíct? Dle předpovědi má být celkem pěkně. Krátký rukáv, rukávy (cestou když tak stáhnu), kompresky na stehna, kraťasy a kompresní podkolenky, boty Adidas Raven. No a bundu, abych ráno nezmrzla. Cestou na registraci vyzvedávám Vilmu s Filipem a kamarádkou (jako doprovod a fotograf). Parkuji u sjezdovky. Potkáváme Tomáše Ondráčka (bývalý trenér Triexpertu). Den předem psal, jestli mám ještě volno v autě. Musela jsem ho bohužel odmítnout a už to vypadlo, že se nezúčastní. Nakonce milé překvapení. Další překvapení byla teplota. Panovalo slunečno a dvanáct stupňů. Bundu sundávám, nasazuji čepici, brýle a batoh s pitím. Registrace, čip na nohu, předzávodní foto, popis tratě a můžeme vyrazit. Jen jsem zapomněla powerbanku, pomocí které bych nabila hodinky. Smůla.
První kolo
Opět nikam moc nespěchám. Od začátku se držím na chvostu. Vlnitý terén, hlavně kořeny, lávky a kameny. Ze začátku trasa malinko stoupá a pak už šupem z kopce. Vilma se zatím drží vepředu, jak je jejím zvykem. Filipa ztrácím hned na startu. Chlap, a ještě k tomu mladá krev. Po pár kilometrech Vilmu míjím. „Pojď, pojď!“ „V klidu.“ Opouštím ji, nevidím nic, co by ji mělo zbrzdit a proto nezastavuji. Jeden z nejhezčích úseků byl u řeky. Náročný na soustředění. Dost kamenitá cesta, popadané stromy. Zde se většinou jde po červené. Takže kde nevidím fáborek, tak vidím značku. Jinam to prostě vést nemůže. Skoky přes prameny. Dokonce to není tak bahnité jako loni. Občas i široké cesty, lesáci řežou popadané stromy. Celých jednáct kilometrů do první občerstvovačky je to většinou z kopce, ale na osmém kilometru je první větší kopec.
Zatím funím, ale jdu svižně. Přemýšlím nad tím, jak to půjdu druhé a třetí kolo. Místo je mi známé. Osvěžuji si trasu z loňského roku. Po prvním větším kopci první louka. Vloni se běželo z ní doleva do obce a potom na první občerstvovačku, která byla již po osmi kilometrech. Teď přišla ta změna. Jde se doprava a do kopce. Ale jen chvíli asfalt a hned vlevo do lesa a opět z kopce. Nádherná kamenitá cesta, ale dala se běžet. Při tomto závodu nejsou záludnosti jako u Nezmara, kde přiběhnu na křižovatku a koukám do všech stran, kde je fáborek. Tady to je jasné. Většinou to bylo rovně a když už se zatáčelo, tak na zemi byla velká šipka nebo páska, která ukazovala jiný směr. Zabloudit se nedá. Běžím dál, co to dá. Mírně stoupající rovinky, z kopce, přes pastivny, po polňačkách.
Ohlížím se kolem, spatřuji krajinu zalitou sluncem. Musím si to vyfotit. V dalších kolech už nemusí být ani slunko ani nálada. Dostávám se na občerstvovačku. Tři ionťáky, oplatek (už mám zase hlad) a pokračuji dál. Opět do kopce. Ale ne dlouhého. Míjím domy a chaty. Za plotem malý ratlík, který nás zdraví. Všímám si krásy objektu. Krásně do oblasti zapadá. Chvíli z kopce po kamenitém povrchu a teď už to přichází. Prudká odbočka doprava a dlouhé stoupání. S Nezmarem se to nedá srovnat. Zde hůlky nejsou třeba. Člověk to vyšlápne vlastní silou v nohách. Platí stále to stejné, i tady, co si vystoupám, zase seběhnu a naopak. První půlka okruhu byla z kopce, tudíž se nahoru musím nějak dostat. Les nádherně voní, vychutnávám si vzduch každým nádechem. Pro mě astmatika vynikající pohlazení na průdušky.
Ale zpět k trase. Není to jediný objekt na trase, který míjím. Jsou takové tři místa. Vybíhám na asfalt a běžím k další šipce. Odtud jdu krokem. Čekají mě ještě další dvě kola. Netrvá to dlouho a odbočuji do lesa. Z kopce dolů, kolem obory a opět po kamenité cestě. Přes pramínky. Čeká mě stoupání. Po něm další zajímavé místo, kde je hodně popadaných stromů. Snažím se kličkovat jak zajíc a přeskakovat kmeny, co to dá. Trasa vede po zelené, tudíž koukám neustále poznačkách. Jenže překážky jsou čím dál tím vyšší. Jsem zvědavá, jak je budu přelízat ve třetím kole. Místo překonáno bez úhony. Před poslední asfaltovou částí se opět probíhá lesem. Tam si zase hraji na kamzíka. Občas kličkuji mezi kameny, občas mezi turisty. Tato část je pro mě dost zajímavá. Hlavně správně odbočit. Už jsem na posledním asfaltovém úseku. Vyšlápnu si ho, vyjdu u další chaloupky a odtud ještě malinký kousek dolů a závěrečné kilometrové stoupání. Ještě přes sjezdovku a pěšinkou přes silnici a malý kopec do areálu. První kolo za mnou. 21 kilometrů za 2:36. (Loni 2:51.)
Druhé kolo
Občerstvovačka. Třirkát cola, skoro celá klobása, meloun a vzhůru do druhého kola. Nebudu zde popisovat celý ten okruh znovu. Jen dodám, že všechny mírně stoupající rovinky, co jsem na začátku vyběhla, občas i jdu. U řeky se setkávám se zemí. Odřené ruce a částečně koleno. Na 25. kilometru mě předbíhá Tomáš, který startoval o hodinu později a běžel závěrečné kolo. „Pěkně běžíš, Věrko. Já tě obdivuji.“ „Já sebe taky.“ A mizí v dáli.
V tomto kole mě čtyři borci předbíhají, za první občerstvovačkou jedna borkyně. Ale ani já nejsem žádná máčka a předbíhám dvě holky. Sice nevím, kterou délku běží, ale je to potěšující. Dobíhám druhé kolo. Vlastně vyšlapuji za povzbuzování a tleskání Tomáše. Potkávám Vilmu. „Co je?“ „Ale špatně jsem šlápla a dál to nešlo.“ „Ale jedno kolo aspoň máš, ne?“ „Jo.“
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Jde se mnou na občerstvovačku. Dívám se na hodinky. Čas 5:21. Vloni jsem měla dvě kola za 5:58. Zase jsem o půl hodiny vylepšila čas. Ptám se, co Filip, a Vilma povídá, že už tady byl, ale před hodinou a pokračuje dál. „Chceš colu?“ „Dám si.“ Vilma pomáhá obsluze. Stále mě povzbuzuje, ptá se, co si ještě dám. Všechno, co v prvním kole, tak i v druhém. Do ruky beru sušené švestky a sušené banány. Nechávám si dolít vodu do batohu. Ale ne moc. Do první občerstvovačky to bude stačit. „Nevzdávej to! Běž do toho! Bednu máš jistou.“ „Jo, budu třetí, že? A zároveň poslední.“ „To je jedno, ale budeš na bedně. Tak makej!“
Třetí kolo
S těmito slovy podpory Tomáše a Vilmy odbíhám do třetího kola. Hlava je už nastavená, že si poslední kolo rozhodně užiji. Nerada bych zpomalila, a tak se snažím vyběhnout opět všechno co v prvním kole. Zatím se daří. U řeky si všimnu toho pahýlu, který mi v předchozím kole podrazil nohy. „Tady jsi, syčáku!“ Míjím místo, kde mě předběhl Tomáš. Ještě kousek a jsem opět na občerstvovačce. Z kopce se snažím, pokud to jde, svižně a bez úhony. Pravda, už to šlo víc ztuha. Nejvíc jsem se těšila na poslední pasáž v lese z kopce dolů, kde si hraji na kamzíka. Pak už poslední asfaltka. Tam vyhazuji své banány, které jsem měla jako zátěž a už byly nejedlé a doplňuji u studánky vodu, kterou jsem samozřejmě zapomněla doplnit na občerstvovačce.
Tu jsem potřebovala jako sůl, protože jako astmatik potřebuji více pít, i když mám pocit, že nemám žízeň. Zanedbání znamená astmatický záchvat, na který už jsem měla náběh. Nemohla jsem z hluboka dýchat. To vedlo ke kašli. Naštěstí vše dobře dopadlo, rychle jsem vyšlapovala poslední kopec, co to dalo. Na sjezdovce potkávám Martinu (z rodiny z Vimperku) s přítelem Pavlem. „Pojď! Už jen kousek. „Já vím“. Mám toho už plný brejle. Slyším: „Mami, mami, pojď ještě kousek“ Další, co stáli již po závodě kolem trati: „Hop, hop, hop, hop.“ „Když jinak nedáte.“ A s úsměvěm z posledních sil se rozbíhám do posledního malého kopce a kolem občertvovačky do cíle za hlasitého řevu kolemstojících a hlavně mého. Cílová čára. Šťastně doběhla. Čas 8:13:23. Ten není až tak důležitý. Není ani důležité, že moje maličkost doběhla z ultra poslední. Důležité je, že jsem doběhla. A vyběhla díky tomu třetí místo. (Brněnský masakr 8:45 na stejnou vzádlenost.)
Začínám si zvykat, že v batoh na ultra závodech, kde jsou občerstvovačky dobře rozvržené ani není třeba. Možná až po prvním kole. Uvidíme na dalších závodech. Každopádně na tento se příští rok opět těším. A doufám, že tam najdu více běžeckých kamarádů.
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
