• ŠUTR 54 Šumava - prostě nádherný ultratrail

      14:04
    Čtrnáct dní po Brněnském masakru mi brzy otrnulo. Nohy rozběhané, trénink na ovále, to vše bylo podnětem si dát opět něco v horách. Sice jsem měla naplánovaný malý závod, který bych brala opravdu jen ležérně, ale prahla jsem prostě po horách.

    | foto: Věra Dočkalovápro iDNES.cz

    Jako stálý zákazník brněnské běžecké speciálky Triexpert jsem opět přišla na návštěvu, se pobavit, zjistit, co nového. Velký odborník a konzultant Vítek Kněžínek mi jen tak mimochodem sdělil, že na závod ŠUTR 54 nepojede. Dokonce jsem nabídku jeho registrace zachytila na fb. Protože už mám malé zkušenosti z ultra a maratonu v horách, říkala jsem si, že by to nemuselo být tak špatné. Dokonce i prostředí, jako je Šumava, bylo velmi lákavé. Společně jsme se podívali na propozice závodu, zjistili limit doběhu a hlavně časy startu. Zkonzultovat jaké boty. Tentokrát můj návrh Adidas adizero XT byl jednoznačný a zkusím prstové ponožky, protože jsem každý takový horský závod protrpěla tím, že se mi vytvořily puchýře jak na šlapkách, tak pod nehty a tudíž mi i slezly. Tentokrát bez závad.

    Je to opět závod, který se počítá do závodů na okruhy.  Jedno kolo má 21km a běží se nejvíc 3 kola. Tudíž i od toho se odvíjí čas startu. Profilově to nebylo tak vražedné, jako u Jizerského ultra nebo Brněnského masakru. Jen ty kola. S tím trochu bojuji.

    Jako další podnět byl i místo konání. Kousek od města Vimperk, kde mám vzdálenou rodinu. Tudíž jsem mohla vzít děti s sebou, aby i rodinka měla radost, že nejedu sama. Jezdíme k ní pravidelně v létě i v zimě. Ubytování jsem nemusela řešit. Opět pozitivum. Dvě překážky, které jsem musela řešit, bylo to, že starší dcera přijela v pátek dost pozdě z výletu a denní směna v neděli. Nechtěla jsem přijet v pátek o půl noci, v sobotu odběhnout a večer zase zpět.

    Cesta do Vimperku byla dlouhá. Hlavně za tmy, ale zato při dorůstajícím měsíci. Za tři hodiny jsme přijely, ubytovaly se a hned do postele. V sedm budíček. Vlastně ne, mladší dcera to zvládla trochu dřív. Pohled z okna nebyl moc povzbuzující. Zataženo. Pomalu jsem se vyhrabala z postele, dala potřebné léky na astma a dolů na snídani. Káva, müsli s jogurtem a marmeládou. Nabalit batůžek a vyrazit. Pomalu vstala celá rodinka a sdělila mi plán na celý den. Trochu jsem se děsila, protože holky měly zůstat chvíli samy. Naštěstí se našlo řešení. Mohly si samy uvařit svou oblíbenou dobrotu.

    Zazávodit si přijeli i partneři z týmu na Vltava Runu Jakub Szabo a Ondra Smetana. Po telefonické domluvě jsem se dostavila k vozidlu. Pokřik z dálky: „Poklusem!“ jsem ignorovala. S velkou taškou na rameni jsem si rozklus odpustila. Nasedat a jedeme směr Zadov.

    Čím víš, tím větší mlha a zima. „Sakra, nemám rukavice. Ach jo!“ Při parkování Kuba jen tak prohodil: „Tady budeme vybíhat a pak ještě poběžíme kousek na stadion“ a ukázal směrem na sjezdovku. „No to si děláš srandu! Kdo vymyslel závěr do kopce!“ Trochu dobrodružné.

    Odlehčit, vyslechnout instrukce organizátorů: „Barevné šipky nejsou, trať je značená fáborky.“ Pár vteřin a jde se na věc. Ondra nasazuje své oblíbené tempo. Kuba běží se mnou k prvnímu kopci. Tam už mi utíká. Každý za sebe. Navíc je to území, které tam dobře zná a navíc už tento závod jednou absolvoval. Na začátku jsem měla pochybnosti ohledně tratě, protože, jako každý nový závod (kromě Vltava Runu), tratě nestuduji. Byla jsem odkázána na fáborky. Instrukce dle Kuby : „Drž se davu“, jsem nemohla dodržet. Při stratu se všichni nějak rychle rozprchli. Fáborky byly důležité, protože na trati byly i namalované šipky, ale ty byl z jiného závodu. Možnost jak zabloudit.

    Některé kopce byly i pro mě běhatelné, v těch prudkých jsem ráda přešla do chůze. Zatím bylo první kolo, šetření sil bylo na místě. Dlouhé seběhy mě bavily. Další instrukce jsme měli na itineráři: „Pozor, první 4 km jsou hodně nebezpečné!“ Mokrý dřevěný mostek, šutry při seběhu k potoku Lesonice vábily k pádu jako víly do močálu. Trať vedle potoku byla nádherná. Klikatá, bahnitá natolik, že vyhýbat se ji nemělo smysl, protože i šlápnutí do travnatého porostu znamenalo zaboření do bahna po kotníky. Při dalších pokusech jsem obíhání vzdala. Při rychlejším přeběhnutí a došlapu pouze na špičky vyšlo zdolání takové trasy lépe. Občas jsem si připadala jak v pevnosti Boyard, kde soutěžící neví, do čeho jdou, kam šlapou. Cesta byla obrostlá malými jehličnatými stromy tak nahusto, že běžet mezi nimi nebylo jen tak možné. Nebylo vidět dopředu, pouze pod nohy. A co nevidím. Opět bláto po kotníky. Příroda pestrobarevná. Jen to sluníčko ještě ne a ne vykouknout. Na 7.km občerstvovačka. Pouze pitná, ale i tak se hodila. Byla jsem dobře nasnídaná, tudíž jsem neměla potřebu jíst.

    Čas na 10.km za 1:15 v horách, mi přišel hodně dobrý. První tyčinka. Hlavně jíst a pít. Sundávám bundu. Ještě jsem měla termotričko a krásné tílko Rychlé roty. I tak mi byla zima. „Budu muset běžet rychleji.“  Vyřešily to kopce. Tam se člověk pěkně zapotí. „Ne!“  Zapomněla jsem na startu si sundat prstýnky. Po zkušenostech opět hloupá chyba. Prsty už byly opět nateklé. „Pojď potvoro dolů! Konečně!“

    Po zdolání kopců jsem se dostala do lesa, kde trať vedla opět z kopce. Potkávám fotografa. Nahodila úsměv, zamávala: „Nádherný závod.“ Pokračuji dál. Mezitím mě předbíhají borci, kteří už běží druhé kolo. Prohodíme pár slov: „Už druhé, že?“ „No a možná poslední, nějak to nejde.“, odpovídá. „Já ještě uvidím.“ Vybíhám na asfaltovou cestu, kde se snažím najít zelenou turistickou značku, na kterou jsem byla upozorněna velkým nápisem:  Po zelené až do cíle. Trochu jsem si zaběhla. V lese vidím druhého, který běží  stejně jako já, tak volám: „Tady, je tu fáborek a zelená.“ Napotřetí mě uslyšel a stočil to ke mně.

    Další kopec. Nejdřív asfaltka a pak už v lese plný kořenů. Netuše, že jsem kousek před cílem, dávám do sebe guaranu. Zase malý kufr. Opět jsem vyběhla k asfaltce. Za mnou opět stejný běžec. Spatřili jsme ostatní běžce. Zpět na trať! Přes sjezdovku a šup zase do lesa. „A hele, už jsem nahoře.“ Mávám na řidiče, který zrovna chce projet, aby hýbnul kostrou. Přeběh a zase kousek do kopce, kde už čeká hlavní občerstvovačka. Obsluha rychlá, společenská. Prohození pár slov. Potkávám se s běžcem, kterého jsem navedla zpět na trasu. Měl v cíli ženu, které sděluje své zážitky: „Tady slečna mě dvakrát zachránila. Jsem špatně běžel.“ „Vypadám mladě, že? Už mám dvě děti a jsem vdaná.“ Smích. Salám se solí, třikrát nalitá coca cola, tvrdý sýr se solí, do rukou dva banány a pokračuje se dál. Tentokrát ale za doprovodu slunečních paprsků. 21km za 2:50. Slušný.

    Po dodání energie se běželo lehce. Začínám si závod užívat. Slunce má neuvěřitelnou pozitivní energii. Paprsky konečně osvítily trasu. To chce vyfotit. Nikdo neuvěří, že bylo tak nádherně. Pár fotek ještě u řeky, v lese, který hrál všemi barvami. Nohy, které při druhé půlce stačily uschnout, musely opět do mokra. Dva kousky banánu stále nesu v rukách. Zase mě předbíhá běžec, který zdolává již třetí kolo. Začíná pořádně kulhat. „Co je, křeče?“ „Bohužel“, protahuje se. „Chceš magnézko?“ „Máš?“ „Mám, tady máš.“ „Děkuji, v cíli se vyrovnáme.“ „To neřeš, hlavně doběhnout ve zdraví.“ Běžím dál. Po odeznění křečí mě běžec předbíhá a ještě jednou děkuje.

    Tentokrát i já dobíhám běžce. Opět se bavíme. „Ahoj, jak to jde?“ „První kolo dobrý, ale teď budu rád, když dojdu.“ „Jak to?“ „Koleno bolí, jakoby mi do něho někdo vrazil kudlu.“ Hledám voltaren v kapsle. Prohledala jednu kapsičku, ale bohužel nenašla. „S tím si nedělej starosti, stejně nerad beru prášky.“ „Já taky ne, ale někdy je to lepší pro přežití.“ Druhou kapsičku už jsem ani neprohledávala. (Škoda, byl v druhé) Pak jsem chvíli běžela s ním a zjistila jsem, co ho trápí. Dala jsem mu nějaké rady: „Přesně, jak říkáš.“ „Mám stejné zkušenosti.“ Odbíhám: „Uvidíme se v cíli.“ Ještě ho potkávám zase na pitné občerstvovačce. Tam si dávám tentokrát colu. Velmi dobrý povzbuzovák. Do toho konečně jím ty dva kousky banánu. Ještě chvíli pokračujeme spolu. Poté utíkám. Zjišťuji, že stále běžím.

    Pestrost trasy mě donutí opět fotit. Vůbec nelituji. Jen to sluníčko už zase mizí za mraky. Začíná foukat. Honem mezi stromy. Na různých místech druhého kola si říkám, co jsem zrovna v těchto místech viděla při prvním kole. Najednou jsem viděla koně. Hlavou mě problesklo: Tak na kterého skočit a posunout se kousek dál? Tak nic, jen jsem se pousmála. Cítím už lýtka. Kolik, že už mají natočeno? 33km. Hrknu do sebe jednu magnézku. Opět mě předbíhají ultra borci. Taky občas chodí. Už i ty mírné kopečky jim dělají problémy. Ale stejně, klobouk dolů. Dochází mě energie. Další tyčinka. Pokud by to nešlo, měla jsem poslední záchranu v podobě hudby. Nebylo třeba.

    A běžím konečně v lese, kde byl v prvním kole fotograf a kde opět čtu nápis: Po zelené až do cíle. Teď už vím, kde zahnout. Po vyběhnutí asfaltky jsem věděla, že se blížím k cíli. Ještě chvíli z kopce. Teď vidím tu odbočku, kterou jsem při prvním kole minula. A už jsem pod kopcem, který vede k cíli. Vycházím kopec. A ejhle. Ještě ne. Přecházím sjezdovku a zase kopec. Tentokrát už ne tak dlouhý. Už vidím známě postavy a slyším hlasy: „Pojď, pojď! Ještě kousek!“ Mávnu rukou, že teda běžet nebudu, že už to dojdu. Zřejmě to pochopili, že mi došlo. Ba naopak. Ještě jsem sebrala všechny poslední síly a kopec jsem zdolala běžmo. Opět jelo vozidlo. Ondra opět zasáhl. Stoupl si do vozovky, abych mohla v klidu přeběhnout a ještě vyběhnout malý kopeček na stadion. Pak už rovinka. A přece se ještě někde našly síly na zrychlení. 5:58. Druhé kolo o 15 minut pomalejší, ale to jen proto, že jsem si tu nádheru musela vyfotit. Čas lepší než na Jesenickém maratonu (6:26). Limit, který byl na startu posunut o dvě hodiny, jsem s rezervou 2 hodin splnila.

    Na tento závod nezapomenu. Už jen název závodu napovídá, že terén nebude hladký. Trasa vedla pokud možno přes všechny možné šutry, které tam zrovna byly. K pestřejšímu závodu přispělo i bahno, které mám ještě dnes za nehty na nohách. Před závodem jsem ještě přemýšlela o tom, že poběžím pouze jeden okruhy. Díky sluníčku jsem pokračovala dál. A jsem tomu ráda. Dnes lituji, že jsem nešla tři. Byla by bedna. Ale na „kdyby“ se nehraje. Příští rok, pokud zdraví dá, to zkusím. U tohoto závodu platí pravidlo „Za málo peněz hodně muziky.“ Dvě občerstvovací stanice, z toho jedna pořádná, plně vybavená, polévka v ceně a ještě tombola. Takže ještě odměna. Největší odměnou byl nádherný Ultratrail.

    Napiš svůj článek i TY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů.

    Marek

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    ŠUTR 54 Šumava - prostě nádherný ultratrail

    V47ě79r24a
    D26o77č62k42a23l29o66v12á
    Děkuji. Určitě to stojí zato. Jen se omlouvám za chyby.
    L51u29c96i61e
    M10u68s34i49l30o90v84á
    vyborny clanek. Hned mam chut vyrzit za rok taky :-)

    V diskusi jsou 2 příspěvky, poslední příspěvek 13. 10. 2014, 7:07

    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.