Cesta autobusem z Dobříše do Strážného u Vrchlabí proběhla jako příprava na nadcházejí závod stylově, bez klimatizace a ve vedru. Potěšující bylo, že v Praze na Černém Mostě při odjezdu autobusu bylo dalších pár podobně postižených jedinců, kteří evidentně mířili stejným směrem, a co víc, se stejným záměrem. Což se mi potvrdilo navečer, když jsem je potkal na registraci ve Špindlu u Labské přehrady. Ty kopce všude okolo už jen z parkoviště budily respekt. Nu což, normální člověk se ani na takovýhle závod nepřihlásí, natož aby se v sobotu ráno úderem deváté ranní pustil do nerovného zápolení ze zahrádkou pána Krakonoše.
Žádné rozpaky, 200 metrů rovina a hurá začíná střídačka stoupáme – klesáme – lezeme po čtyřech a letíme po tlamě přímo dolů. To jsem však ještě netušil, že na šestém kilometru přesně tohle zažiju. První stoupání vyběhnu v pohodovém tempu, trasa se přehoupne do klesání skrz lesní cestičky, hop na širokou štěrkovou cestu a pádíme v plné rychlost směr dolů. Nohy letí samy, půlroční trénink výběhů, seběhů, ranního brzkého vstávání, dřepů a ostatních útrap nese své ovoce. Mám pocit, že se vznáším nad zemí, když tu ejhle, stín střídá slunečné pruhy a já pravou nohou došlapuji přes špičku do odvodňovacího žlabu přes cestu a výsledek je každému jasný.
Letím přímo na tlamu, šest metrů dřu levou částí těla o matičku zemi až lítají šutry a prach. Za sebou slyším dotazy, zda-li jsem ready, zvedám se, nadávám si jaký jsem kus de…., hýbu rukou, paráda nic nebolí a valím opět v plné rychlosti dál. Za 2 km první občerstvovala, ruka vypadá jak po útoku hladového vlka, samá krev a prach. Dobrovolníci mi pomůžou omýt ruku, a až teď vidím škody, co držkopád napáchal. Vrypy od lokte až po lopatku a co víc, totálně dodrápaný displey sportestru Sigma. Doma sportester před svými potomky bedlivě schovávám, aby jej nepoškrábali a sám si ho pak sedřu! Nezbývá mi než se smát. Na občerstvovačce na mne koukají divně. Důvod jednoduchý.
Dotaz, zda-li to chci zabalit, rezolutně odmítám a pádím do kopců. Opět stoupání, teď už s rozumem hezky prudký stoupák prokládám chůzí, pomalu stoupám skrz Malé Kotelní jámy vzhůru cik cak na vrchol. Je to pěkná fuška, ale i přes to se mi podaří předejít pár soupeřů. V nejprudším stoupáku zákeřně číhá fotograf, úsměv a pořád do nebe. Hurá, cesta se láme, rovinka a seběh. Pohled do kotliny pod sebou stojí za to. Je to nádhera. Bohužel to mírně kazí ozývající se starší zranění na levé noze, zhojený sval počíná mírně tahat. Předcházím křečím tekutým magnéziem, zkracuji krok. Pár desítek metrů asfaltu, který už pěkně měkne pod nohama, další občerstvovala. Gel, voda se solí, ionťák. A opět jak jinak než vzhůru pár stovek metrů.
V tenhle okamžik, přichází asi nejkrásnější část trasy, sen každého trailového běžce. Seběh po kamenech, chodníčkách, tvořených jakoby náhodně rozházenými kameny od Krakonoše a jeho pomocníků. Je to nádhera poskakovat z kamene na kámen, měnit délku kroku a frekvenci a letět po úbočí dolů. Pro tohle stojí za to výšlap nahoru. Tohle je ta odměna. Hornety od Salomonu drží na kamenech jak přibité, užívám si. Cesta přechází v krutý asfaltový seběh, tady se nedá ani zpomalit, jen to pustit a nenabít si znova tlamu. Následuje stoupání přes dřevěné lávky a už je tu kontrolní bod na 27. kilometru. Pohled na sportester, jsem tu za 3 hoďky a nějaké drobné.
Únava je úměrná teplotě a náročnosti trasy, ale vše v pohodě. Občerstvení, rychlý přepočet plánu (oproti plánu mám náskok 1,5 hoďky). Není kam spěchat. Pomalu se vydávám dál s vědomím, že už polovina je za mnou. Opět klesám po kamenech k Údolí Bílého Labe, přebíhám Labe za povzbuzování spousty lidí, cesta se láme vzhůru. Ve stoupání jdu. Nahoře se cesta láme a jako by to byl i signál pro můj žaludek, který mi během pár desítek metrů vystavuje STOP! Záludnost horského trailu na mne doléhá plnou silou. Letím k zemi, hledám stín, hlavu mezi nohy.
Dlouhé minuty za mnou nikdo neběží. Dalších asi pět kilometrů mezi 30. a 35. mám jak v mlze, kterou probleskují světlé chvilky, kdy se postavím, ujdu pár desítek metrů a opět si ustelu v prachu cesty v mikrostínu, pomalu popíjím a snažím se pozřít kousek müsli tyčinky. Takto se posunuji další tři hodiny, kdy mne míjí jeden běžec za druhým. Na dotazy, zdali jsem ready, mumlám, že O.K., do toho mi opět začíná téct krev na odřené ruce. No, pohled na mne musel být opravdu žalostný. Vzdát, anebo jít dál? Co teď? Zahodit rok tréninku, hodiny a hodiny nadřené v Brdech?
Hlava křičí zabal to, vykašli se na to. Jenže v okamžiku kdy se postavím a jdu, zjistím, že mne ani nebolí nohy, takže se pomalu sunu vpřed. Spásu přináší ledové osvěžení v potoce. Ledová voda uklidní žaludek, morál zvítězí a sunu se dál. Pomalu, pomaloučku stoupám na úbočí Kozích Hřbetů, soukám do sebe tyčinku a hroznový cukr. Po pár desítkách minut mi opět žaludek hrozí, že takhle ne. Opět vlna nevolnosti, která mne posílá přímo na tlamu. Válím se vedle klády a prosím běžecké bohy, že jsem si protrpěl až až. Po pár minutách, kdy přemáhám motání hlavy, mžitky před očima a další nezbytnosti totální krize, vidím okolo sebe další a další běžce a běžkyně, které se potýkají s podobnými problémy. Jako kdyby tohle místo byla pomyslná hranice, která dělí úspěch od neúspěchu.
Pomalu vstávám, jdu, opět stoupám. Další hroznový cukr a sunu se vzhůru po sluníčku. Pomaloučku stoupám na Kozí Hřbety, využívám každý stín a pramínek ledové vody a ochlazení. Proti mně se vrací několik běžců, co to balí. V kopci opřený o strom leží borec, nohy hore, žvýká gumové medvídky a usmívá se. „Došlo mi,“ sděluje. Kontrola na vrchu Kozích Hřbetů, drastický seběh po kamenných schodech. Tady už začínají pěkně bolet nožky, takže problémy se žaludkem jdou stranou. Rovinatější asfaltka. Za sebou slyším klusat dvojici běžců, chytám se jich a klušu s nimi. Poslední občerstvení, meloun. Z vaku vylívám ionťák, dolévám ledovou vodu a vzhůru do Stohu.
Bohužel nikoliv letní leháro v kupě slámy, ale nejprudší sjezdovka u nás. Tepovka na 150, sunu se vzhůru. Seběh po traverzu k patě druhé rasoviny – sjezdovce Sv. Petr. Podaří se mi po cestě předběhnout pár lidí. Tohle je teprve zvěrstvo. Chvílemi to jdu i po čtyřech, časté přestávky, tady se už nedá získat, jen ztratit. Zhruba za potkáváme hlídku Horské Služby, nakládají kolegu z Německa, vyčerpán. Hlídka nás povzbuzuje slovy, že ten kdo trasu vymyslel, asi nemá všech pět po hromadě. Prý chodí tuhle sjezdovku každý rok při fyzických prověrkách a stojí to za to. Přeje hodně štěstí a já si to mažu stále nahoru. Přede mnou si to šine dvojice dam, kdy kolega, který jde v tu chvíli se mnou to glosuje slovy: „To je neskutečný. Ty dvě baby ještě u toho spolu klábosej. Oni se kousnou a já tady padám na hubu.“
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Konečně nahoře Na Pláních, anděl ve svítivě žlutém nám podává pití a sděluje, že teď už to je jen tři kilometry z kopce dolů cíle. Pomalu to rozbíhám, odbočuju na klesání do Špindlu po staré telegrafické cestě a po 300 metrech ejhle, u kraje shluk běžců. Zastavuji a všímám si na zemi běžce zjevně úplně mimo. Ihned se rozbíhá akce na přivolání pomoci, voláme HS. Klučina je v bezvědomí. Po pár minutách odesílám přes aplikaci SMSku s polohou, kontaktuju HS. Další z kolegyň běžkyň vyrozumívá organizátory. Během pár minut je u nás člen HS a za ním další kolega. Přivolávají vrtulník. HS rozdýchává klučinu. Okolo probíhají další a další běžci, kdy jeden z nich je lékař, pomáhá HS ve stabilizaci běžce. S dalšími běžci přinášíme dle pokynů z auta HS nosítka, nakládáme klučinu a pomáháme s ním do auta. Pak už následuje přeprava k vrtulníku.
HS nám nabízí, že nás svezou do cíle. Máme do časového limitu 40 minut, všichni se pouštíme dolů. Ještě kousek po sjezdovce na rovinku, tady už nohy opravdu trpí. Pár desítek metrů před cílovou branou čekám na kolegu běžce a kolegyni běžkyni (bohužel jména jsem nepochytil) a společně dobíháme do cíle. Přichází k nám organizátoři, děkují za pomoc při asistenci HS. Dozvídáme se, že klučina je v pořádku, byl totálně vyčerpaný. Dokonce chtěl z vrtulníku pryč a doběhnout do cíle.
Cílový čas přes 10 hodin ani celkové pořadí není důležité. Pro mne to byla do budoucna neskutečná lekce, jak během pár stovek metrů slušně rozběhnutý závod ztratit a jak přeprat hlavu morálem, když to chce zabalit. Neskutečné vedro a náročnost trasy udělala z tohoto závodu těžko představitelnou makačku a mne přinesly neskutečné zkušenosti a ponaučení. Při takto náročných závodech sice může mít člověk pocit, že na vrcholu hor má hlavu v oblacích, ale je potřeba stát nohami pevně na zemi. Tak za pár dní nashle na STRC Lipno.
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
