Je neděle 4 hodiny ráno a mně zvoní budík. Jindy bych ještě hodně dlouho spal, ale dnes mě čeká dlouhá cesta z domova z jižního plzeňska až k úpatí hory Ještěd, kde se koná závod ze seriálu STRC. Nepodařilo se mi sehnat žádného kolegu, a proto využívám autobusů a MHD, abych se dostal do severních Čech, konkrétně do Liberce na konečnou zastávku tramvaje č. 3 – Horní Hanychov.
Počasí je, až na ten studený vítr, celkem příjemné. Vzhlížím k hoře, respektive k mlze, která ji zakrývá. Přicházím k parkovišti, odkud se ozývá hudba a moderátor vítá první návštěvníky, mezi kterými jsem i já – startovní číslo 173, to si vyzvedávám spolu s měřícím čipem a taškou od sponzorů. Jdu stranou, abych na sebe hodil běžecké oblečení, ale při pohledu na čas zjišťuji, že bych v něm do startu asi zmrznul, a proto si postupně oblékám i tepláky, mikinu a bundu.
Jenže co teď budu dělat, závod začíná za více než 2 hodiny. Tento problém je následně vyřešen návštěvou stánku Salomon/Suunto, kde mě prodavač při mém pohledu na sporttestery zdraví a ptá se, jestli nějaké chytré hodinky vlastním a poté dodává, že si mohu vybrané modely na závod zdarma zapůjčit. Vůbec neváhám a už mám na ruce Suunto Ambit3 Run. Následuje poměrně obsáhlé vysvětlení, jak hodinky fungují, jak je používat a spousta dalších užitečných informací.
Mezitím se poměrně slušně rozpršelo, a proto zůstávám pod stanem. „Hodinkám to nevadí, jsou vodotěsné“ říká prodavač. „Mně při běhu taky ne, ale chci být aspoň do startu v suchu“ dodávám já. Ve 12:00 začínají dětské závody a zároveň ubývá přeháněk. Nezahálím, jdu se rozběhat, pořádně protáhnout a současně se seznamuji se zapůjčeným sporttesterem. Samozřejmě nesmím zapomenout na pořádnou hydrataci, doplnění cukrů, vitamínů a minerálů.
Všechny doprovodné závody jsou již minulostí a ti nejrychlejší svišti (jak je nazval moderátor) jsou oceňování medailemi, ale „dospělácký“ závod začne až za chvíli. Má 2 varianty – hobby měří 9 km a hlavní závod 17 km. Běžci už se řadí na start. Dopředu se rozhodně nehrnu - přepálil bych začátek nebo bych měl blbý pocit, že mě všichni předbíhají. Z reproduktorů se nese informace, že je možnost se na 6. km rozhodnout, kterou trať poběžíte. Cítím se relativně dobře, počasí je na hory a roční období příznivé, takže si říkám, že hobby varianta závodu pro mě snad dnes nepřipadá v úvahu.
Minuty do startu poměrně rychle utíkají, doufám, že podobně to tak bude s kilometry na trati. „Posledních 60 sekund“, hlásí moderátor. Nastavuji hodinky, kontroluji utažení tkaniček a je tu start. Hlavně to hned nenapálit a ze začátku spíš na pohodu, získaných 20 sekund může v cíli znamenat ztrátu několika minut.
Po chvilce předbíhám několik závodníků, spíš jen pro zlepšení nálady, než kvůli času. Kdyby náhodou někdo zapomněl, že běží v horách, tak je tu pro připomenutí stále zvyšující stoupání, které nutí mnohé přejít na kratší nebo delší dobu do chůze. Výběh z lesa na asfaltku, proběhnout pod mostem a zase nahoru. Při pohledu na levé zápěstí na údaje o vzdálenosti a nadmořské výšce se snažím vymyslet vhodnou taktiku na rychlost výběhu na Ještěd, protože pohled na ostatní závodníky je velmi rozdílný – někteří jdou pomaleji než já z hospody a jiní si asi nevšimli, že je to do prudkého kopce a mají stejné tempo jak na rovině.
Všude kolem je krásná příroda, ale na to teď bohužel není čas, cesta se skládá z kamenů, kořenů a větví, dokonce přes ni leží padlý strom. Vrchol se blíží, vysílač už opravdu není daleko, a proto se snažím zrychlit, ale terén a stoupání mi to moc neusnadňují. Běžci jsou velmi ohleduplní a snaží se mi uhnout, jenže moje lýtka chtějí trochu pomalejší tempo, mozek mě upozorňuje na fakt, že nejsem ještě ani ve třetině trati a vše podtrhuje pohled na vysportovanou závodnici přede mnou.
Konečně jsem ve výšce 1012 m. n m., takže ještě pěkně dokola abych poznal ledový vítr a už je tu slíbené klesání. Na moment si z té výšky prohlížím okolí, chtěl bych se zastavit, jenže dnes tu nejsem na procházce, takže jindy. Je tu šestý kilometr a s ním občerstvovačka v podobě ionťáku a vody, ale zároveň také rozcestí pro kratší a delší trať. Řídím se svého původního plánu a přede mnou je tedy ještě 11 km. Organizátor nás upozorňuje na prudký a nebezpečný seběh. A opravdu – skutečný trail jak má být! Tuhle část si opravdu moc užívám a závodníky, které předbíhám, skoro nestíhám počítat.
I běh z kopce začíná být po chvíli velmi náročný, protože jsem se nechal unést a nasazené tempo je těžké udržet. Potřebuji rovinku, aspoň 2 km abych se tak nějak celkově srovnal. Místo toho přichází další stoupání. Dobrá zpráva – nebude to tak prudký jako ten výběh na Ještěd, špatná zpráva – už mě bolí lýtka a záda. Hlavně se dostat na 11. kilometr, ten bude znamenat konec stoupání a také druhou občerstvovačku. Chvíli běžím/jdu v tempu dvou závodníků, kteří mají na první pohled ještě větší krizi než já. Jeden z nich se ptá na vzdálenost a moje odpověď je „skoro 10, přesně 9,68 km“. Poté zrychluji a snažím se dohnat skupinku vzdálenou asi 100 metrů, což se mi daří na úkor ohromného množství sil.
Konečně je tu ionťák a voda, nezastavuji, ale zpomaluji na běžnou chůzi. Piju, piju a najednou slyším závodníka, kterého jsem před chvílí předběhl, jak na mě volá „tak pojď, jdem na to“ a následně mi utíká. Rychle dopíjím a pádím za ním. Se slovy „díky za hec“ se zařazuji před něj a udávám nám tempo. Teď už to bude skoro jen z mírného kopce, takže by to neměl být žádný problém. Po pěti minutách přichází krize a já poměrně výrazně zpomaluju. Žádný těžký terén, lehce z kopce, ale já už toho mám prostě dost. Snažím se si tuhle část trasy připodobnit s tou, kterou běhám doma. A výsledek? Docela to pomáhá, ale jen na chvilku.
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Stále častěji kontroluji vzdálenost na hodinkách, už se opravdu těším, až budu v cíli. 16,3 km, už ani ne kilák, a proto zrychluji. 16,9 km a ještě ani neslyším hudbu z parkoviště, kde je problém? Najednou se vedle mě objeví slečna a říká, že se bude držet mého tempa. Následně se ptá, kolik ještě zbývá do cíle. „Teď mi to píplo 17, už by měl být konec“, odpovídám. Chci udržet současnou rychlost, což se mi nedaří a slečna už je daleko přede mnou. 17,7 km a pořád nevidím cíl, na který se už opravdu těším. Dívám se na čas, který běží rychle, což se o mně říct nedá. V očích skoro slzy, ale zrychluji. Nevím jak, najednou prostě zrychluji.
A je to tady, závěrečný finish! Teď už to dám, teď už jo. Asi 5 metrů za cílovou čarou padám na zem a nedokáži se v tu chvíli zvednout, mám i problém s vypnutím sporttesteru. Periferně vidím blonďatou hostesku. Říkám si jen „vím o tobě a chci tu finisherskou medaili, ale nech mi chvilku, teď hned se prostě nezvednu“. Asi po půl minutě vstávám a jsem v ten moment opravdu šťastný, i když podle výrazu ve tváři tak nevypadám. Doplnit všechny živiny včetně vody, převléknout se do suchého, vrátit zapůjčená Suunta, zatleskat vítězům, koupit pár drobných suvenýrů a booknout si bus, abych se dostal domů.
Výsledky vypadají následovně: čas 1:52‘09‘, 99. místo celkově, 26. v kategorii muži do 29 let. Úspěch? Pro mě určitě, protože jsem dokončil svůj první trailový závod. Trasa nakonec opravdu měřila přes 18 km, jak říkaly hodinky. Za nejtěžší považuji asi právě ten poslední kilometr, který byl jakoby navíc. Do Liberce se příští rok určitě vrátím, pořadatelé plánují protáhnout délku trati na půlmaraton, tak snad to do té doby natrénuji. Sportu zdar a trailovému běhání zvlášť přeje Michal.
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
