Steve Prefontaine: talentovaný „hipík“ rozběhal Ameriku a pak se zabil v autě

Byl tak trochu Forrestem Gumpem i Jamesem Deanem běžeckého světa. To on spustil lavinu volnočasového běhání a joggingu, zpopularizoval fenomén běhu jako atraktivního sportu a vyzdvihl do nebes „značku s fajfkou“. Medaile v Mnichově Stevu Prefontainovi těsně unikla a o tu druhou z Montrealu už mu záliba v rychlých autech nedovolila bojovat.

Narodil se v lednu 1951 v Coos Bay v Oregonu tesaři Raymonu Prefontainovi a švadleně Elfriedě, kterou si otec slavného běžce „přivezl“ z vojenské služby v Německu. Rodiče v neposedném a poněkud hyperaktivním dítěti viděli potenciál a nebránili mu v účasti na nejrůznějších školních sportovních aktivitách.

Americký běžecký boom

Běh na delší tratě byl dlouho pokládán za nudný sport, který snad ani není hoden televizních přenosů. Když někdo běhal pro zábavu ve volném čase, byl za blázna. Vydal-li se takový „cvok“ běhat podél silnice, dobrovolně riskoval „odplatu“ od řidičů v podobě vytrubování nebo házení odpadků. Běžecká mánie, spuštěná miláčkem davů Prefontainem a maratonským vítězem Shorterem, zaplavila celou Ameriku. Běhat začaly milióny lidí včetně prezidenta Jimmyho Cartera a z joggingu v parku se stal volnočasový symbol Ameriky, který se promítl třeba i do slavného filmu Forrest Gump.

Už na základní škole byl členem fotbalového a basketbalového týmu. Na turnaje se ale většinou nedostal kvůli svému menšímu vzrůstu. Když pak po fotbalovém tréninku sledoval běžce ze středoškolského týmu, napadlo ho, že tenhle „nudný“ sport by mohl být pro něj. A vlastně by ani nemusel být nudný.

Zázračné dítě, které naučilo Ameriku běhat

Na střední škole v Marshfieldu se tak rovnou přihlásil do běžeckého oddílu, vedeného Waltem McClurem. A to byl začátek jeho běžecké kariéry. Trenér ve Stevovi poznal velký talent, který se brzy projevil i na závodech v traťovém a přespolním běhu. V patnácti letech si připsal svůj první národní rekord na dvoumílové trati, o dva roky později vyhrál první americký šampionát v přespolním běhu a v devatenácti se dostal na obálku časopisu Sports Illustrated. Už v této době ho podporovaly davy fanoušků nejen z řad spolužáků v tričkách s nápisem „Go Pre!“, odkazujícím k běžcově přezdívce.

Ještě před ukončením střední školy se o mladého šampióna strhla pomyslná rvačka vysokoškolských trenérů. „Zvítězil“ Bill Bowerman, hlavní trenér oregonské univerzity a zároveň kouč Prefontainova středoškolského trenéra. Bowerman napsal Prefontainovi dopis, ve kterém garantoval, že z něj udělá nejlepšího běžce všech dob. „To bylo přesně to, co jsem potřeboval slyšet,“ svěřil se později „Pre“ tisku.

Během své vysokoškolské kariéry nezískal pouze tři tituly z 38 klání, kterých se účastnil. Vyhrával přespolní běhy, závody na třímílové i mílové trati a trhal národní rekordy ve všech svých disciplínách od 1500 metrů po desítku. Měl prostou taktiku: vypálit jako první a držet se v čele až do cíle závodu.

Nejen díky výkonům, ale i svému ambicióznímu přístupu ke sportu a nekonvenčnímu vzhledu se stal legendou, ale i trnem v oku fanouškům, kterým přišel příliš extravagantní a namyšlený. Spolu s rivaly Jimem Ryunem a Billem Rodgersem a maratoncem Frankem Shorterem se stal běžcem, který ovlivnil postoj k tomuto sportu na dlouhá desetiletí, a jednou ze sportovních ikon, která spustila běžecký boom v USA.

Sledujte osudy olympioniků

Fanny Koenová: „stará matka“, která změnila pohled na ženský sport

Louis Zamperini: průšvihář a atlet, před kterým se sklonil Adolf Hitler

V roce 1896 vyhrál olympiádu. „Udělat Luise“ od té doby znamená vzít roha

Chci boty jako „Pre“!

A ještě jedna věc Prefontaina proslavila. Tedy spíše on ji. Původně lokální firma na výrobu sportovní obuvi, založená Philem Knightem a oregonským trenérem Billem Bowermanem, přispívala Stevovi nejen botami a později i oblečením, ale také pěti tisíci dolary ročně na školní stipendium. Běžec si tak už nemusel přivydělávat brigádami v hospodě ani řešit nákup nových treter.

Společnost se jmenovala Blue Ribbon Sports, ale už tehdy své produkty označovala „fajfkou“... Vznikla tak další mánie mezi hobby běžci, kteří samozřejmě chtěli probíhat Central Parkem ve stejném outfitu, v jakém Steve Prefontaine přetínal cílové pásky.

Prefontaine se stal tváří značky, ale i jakýmsi oficiálním „obchodním cestujícím“. Do prvního obchodu značky Nike ve městě Eugene proudily davy lidí, ale to nestačilo. Značka začala organizovat běžecká setkání po celém západním pobřeží, na kterých se „Pre“ dělil o své běžecké zážitky a tréninkové tipy a samozřejmě propagoval nové výrobky. Kolegům-závodníkům posílal novinky od Nike s osobním vzkazem. Osobní přístup k zákazníkovi, který Prefontaine zavedl, z něj kromě skvělého běžce udělal i vynikajícího marketingového manažera.

Medaile na dosah

Ačkoli Prefontaine vyhrál americké kvalifikační závody, na olympiádu v Mnichově nejel jako favorit. V závodě na 5 000 metrů se ale dostal do vedení, které mu zůstalo až do posledního kola. Nasadil vražedné tempo, ale jeho taktika mu nevyšla. Dvě stě metrů před cílovou čárou ho předběhl fenomenální Fin Lasse Virén a Tunisan Mohamed Gammoudi, vítěz z předchozích her v Mexico City. Už to vypadalo, že „Pre“ sáhne alespoň po bronzu, ale v cílové rovince se kolem něj přehnal ještě Brit Ian Stewart, rovněž závodník, ověnčený několika medailemi z mezinárodních klání.

Prefontaine i američtí fanoušci čekali víc. Dočkali se při maratonu, který vyhrál Frank Shorter a stal se tak prvním americkým maratonským vítězem od roku 1908. „Pre“ se vrátil na univerzitu, za kterou závodil až do ukončení studia v roce 1974.

Běžci proti amatérismu

Prefontainovo lobbování za zrušení amatérského statusu dotáhli do konce jeho kolegové běžci. Připojili se stejně jako on k firmě Nike a svůj boj proti amatérismu dotáhli až do amerického Kongresu, který nakonec v roce 1978 celou amatérskou organizaci zrušil.

Vyhrával další a další traťové i přespolní závody, pomáhal budovat „značku s fajfkou“ a pustil se i do vleklého boje s americkou amatérskou atletickou unií. Kdo chtěl v té době zůstat kvůli olympiádě „amatérem“, nesměl být nijak odměněn za účast na masových sportovních akcích, které v té době začaly vydělávat velké peníze. Prefontaine byl podporován firmou Nike, takže se mohl závodění věnovat naplno, ale ostatní běžci museli ještě chodit do práce a živit rodiny. „Amatérské organizace měly být zrušeny už v roce 1920,“ prohlásil. Zároveň trénoval na olympiádu v Montrealu, kde hodlal sáhnout po medaili a už ji nepustit.

Tragický konec i velký odkaz mladého atleta

Dotáhnout ani jednu z těchto misí do konce se mu bohužel nepodařilo. V květnu 1975 se účastnil závodu proti finskému národnímu týmu, který spoluorganizoval, a také v něm zvítězil. Následoval společný banket s předáváním cen, na kterém se Steve Prefontaine s přáteli a kolegy běžci bavil až do půlnoci. Pak sedl do svého oblíbeného oranžového sporťáku MGB a vydal se domů, kam ale už nikdy nedorazil.

Nadějnému běžci se stala osudnou záliba v rychlých autech i poněkud zběsilém stylu života. Jeho auto se dostalo do smyku, narazilo do kamenné zdi a převrátilo se. „Pre“ na následky zranění na místě zemřel. V krvi měl podle následných testů 1,5 promile alkoholu. Vzpomínkové akce na stadionu Hayward Field v oregonském Eugene se zúčastnily tisíce fanoušků i souputníků z běžeckých tratí.

Miliony Američanů si na Prefontaina vzpomněly rok po jeho smrti, na olympijském závodě na 5 000 metrů. Lasse Virén obhájil zlato z Mnichova v čase o sekundu pomalejším, než jaký byl cílový čas Prefontaina v jeho posledním závodě.

„Pre“ ve filmu

O životě Steva Prefontaina byly natočeny tři filmy: Prefontaine s Jaredem Letem v hlavní roli (který u nás běžel pod názvem Zázračný běžec), Without Limits (v češtině Hranice možností) a dokumentární film Fire on the Track.