Zatímco střídavě máchám v kýbli už potřinácté několik svršků, které stále a stále mění vodu v blátivou břečku, a střídavě seškrabávám kousky bahna z nejrůznějších částí svého těla, mám spoustu času na přemýšlení nad uplynulým spartanským ultra zážitkem.
Myšlenek je hodně, proto pro případ, že byste nedočetli do konce, zařadím to nejdůležitější na úvod. V prvé řadě chci poděkovat všem, kteří mi na trase pomáhali jak slovy, úsměvy, tak na překážkách nebo třeba v kopcích podáním ruky. Byli jste skvělí!
Musím přiznat, že nejsem spartanský fanoušek a o krátkých závodech ve stylu Spartan Sprint nebo Super si myslím, promiňte mi to, že se jedná o předraženou zábavu pro měšťáky, kde jde hlavně o hec a o medaili. O hloubce sportovního ducha těchto akcí mám své mínění.
Jenže přesně 27. listopadu 2015 jsem se díky dvěma nejmenovaným, mně velmi blízkým sudičkám kroužícím kolem mě rozhodla, že zkusím poprvé v životě skutečný řádný trénink. A aby to byl trénink pěkně univerzální, cílem mělo být úspěšné zvládnutí Ultra Beastu s dobrým výsledkem, protože vzdálenost tohoto závodu už byla vážně zajímavá.
Nenechte se mýlit, nejsem gaučák, který se rozhodl konečně rozvlnit pohybem své bůčky. Ale většina mých závodních počinů byly nahodilé „hurá akce“, na které jsem se z nerozvážnosti přihlásila, abych je sice úspěšně dokončila někde ve středu výsledkové listiny, ale pak nemohla minimálně týden ani chodit.
Od ledna do dubna jsem dřela jako kůň a každou kapku potu a namožený sval zaznamenala do tréninkového deníku. Přesně 21.dubna po mých historicky posledních ranních 10 000 skocích přes švihadlo jsem trénink pověsila na hřebík a začala zase dělat pohyb jen pro potěšení, cestovat, vídat své přátele a zkrátka zase normálně žít. Zkušenost to byla k nezaplacení, ale jasné je, že tvrdý trénink se mým životním stylem zkrátka nestane.
Spartan se pomalu blížil a moje kondice stagnovala. S extrémně rychle ubývajícími dny do startu rostla moje nervozita, ale myšlenky na závod jsem se snažila zatlačit někam do stínů. V srpnu jsem dokonce uvažovala o tom, že tam vůbec nepojedu. Deset dní před startem jsem onemocněla a mezi živé jsem se dostala zas až na začátku září, když do závodu zbývaly asi tři dny. To už jsem se ale definitivně rozhodla, že to prostě (jako vždycky předtím) zkusím. A tak jsem jela.
Páteční kolony na dálnicích nám připravily parádně nekonečnou cestu. Vechec leží až na samém východě Slovenska, takže dostat se na místo činu zabralo pěknou řádku hodin. Nakonec jsme úspěšně dorazili kolem jedenácté večerní, kdy už se dávno většina závodníků rozumně připravovala na zítřejší den vydatným spánkem.
Ráno probíhá klasické příliš časné probuzení a stejně typická nervozita. Mžourám ospale na davy závodníků již nachystaných v plné zbroji a začínám pomalu lovit nezbytnosti, které budu během závodu potřebovat. Naznala jsem, že se mi nechce nic tahat, a tak na rozdíl od ostatních, kteří se vláčí s camelbaky, si poutám kolem pasu jen prťavou ledvinku s dvěma gely a dvěma deckami vody. Do depa si připravím spoustu dalších zbytečností, které beztak nakonec jen zabahním a vůbec neupotřebím, ale co kdyby...
Administrativní ceremonie před startem se díky frontám protahují, bojím se, abychom vůbec stihli start. Nakonec ale stihneme i dvě zahřívací kolečka kolem areálu. Start není nijak pompézní, prostě se najednou vyrazilo. Konečně! Děj se vůle boží.
Hned po pár metrech se naše stádo žene do potoka, kterým se nějakou dobu proti proudu brodí. Cože? Hned takhle zkraje? Nohy mě studí už po pěti minutách a já intenzivně s nevolí myslím na křeče v nohách, které z tohoto chladu vzejdou. „A navíc ten bordel, co tu po nás zůstane,“ jede mi hlavou.
První dřevěné „zdi“, které musíme překonat, jsou sympaticky nízké. Další je podstatně vyšší, další ještě vyšší a další je v pěkném převisu. S vervou sobě vlastní a s výraznou neelegancí se přes ně přesápu, přičemž si stihnu všimnout vytříbeného a rychlého stylu některých spoluběžců. Můj super styl a la pytel mi vyrobí na celých pažích obří modřiny, které se po skončení závodu hezky vybarví a já mám tak estetickou památku. Kdybych si v tu chvíli neříkala, že už se na podobnou opičárnu nikdy nepřihlásím, určitě by mě napadlo, že do příště na eleganci valení přes zeď zapracuji.
První ručkování mě potěšilo, šlo levou zadní. U tahání kol od náklaďáku jsem byla trochu překvapená těžkostí pneumatiky, kterou jsem si vybrala. Byla první volná, tak k ní běžím a s hrůzou zjišťuji, že ji skoro neutáhnu, zatímco tělesně mnohem střízlivější žena kousek ode mě to dává šup šup. Po bližším rozhlédnutí chápu, že jsem si prostě měla lépe vybírat. Příště.
Zatím žádné angličáky, pohoda, říkám si těsně před tím, než přijde jejich bohatá série, která vlastně s většími či menšími pauzami nekončí až do konce závodu. Poprvé vypadávám v polovině ručkování po houpajících se kruzích. Hm, tak to jsem nikdy nezkoušela. U násady na rýč a la oštěpu nemám nejmenší šanci, ani na balík slámy nedohodím. Nevadí, nejsem sama. A angličáky se zatím dělají pěkně v trávě. Pak už je to jenom horší.
První etapa je za mnou, přibíhám do depa. To je ale ještě zabarikádované asi za šesticí překážek, které jsou tu hlavně pro diváky. Klasické ostnaté dráty, čtyřnásobné bahenní lázně, šplh po dlouhém zabahněném laně (tady mám obří radost, když se mi podaří zazvonit nahoře na zvoneček a nesletět dolů jako žok, ale jsem po disciplíně pěkně vyklepaná), na rozklepaných nohou chůze (spíše vrávorání) po kluzkých, jak jinak než zablácených kolících (kde se většina lidí nedostane ani na třetí, takže je v angličákovací zóně je narváno) pak následuje opravdová perlička, kde mi zůstává rozum stát, pro jaké gorily tuhle překážku organizátoři stavěli. Obří železná konstrukce, kde jsou jednotlivé úchyty ve formě kruhů či lan pro mě naprosto nesmyslně daleko od sebe. Takže když se mi podaří vyčerpat se během přeručkování prvních podélných tyčí, bezmocně zírám na kruh visící snad dva metry ode mě. Považovat za úspěch mohu to, že se mi podařilo se ho dotknout konečky prstů těsně před tím, než jsem sebou plácla o zem. Nu, tolik k mým pokusům. Takže jen za první kolo mám čtyřikrát angličáky. No fuj. V depu se cítím trochu uondaně. Osvěžím se třemi kelímky jakési barevné i čiré tekutiny, banánem a povzbudivým rozhovorem s milým Maďarem.
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. |
Na začátku jsem bojovala s pocitem, že mě závod nebaví. Jenže s narůstajícími minutami a hodinami narůstá také interakce s ostatními závodníky a dobrovolníky a mě to bavit postupně začíná. Začínám se těšit na to, jakou další překážku nám přichystali, a dívám se, kde uvidím již nyní známé tváře. Dobrovolníci na stanovištích jsou naprosto skvělí, povzbuzují jako o život. Diváci u trati nedaleko depa stejně tak. Žen je na závodě výrazně méně, těžím z toho nesporné výhody. Všichni mi zkrátka fandí tak nějak víc. Hloučky malých cikánských dětí podél trati jsou jako u vytržení. Co chvíli si s někým plácáme rukama. Atmosféra je prostě kouzelná. Povzbuzují mě i ostatní závodníci, s některými z nich se neustále předbíháme i několik hodin. Jsou skvělí.
Vybíhám do druhého kola. Přesně v tu chvíli startuje krátký závod Sprint, takže se dostanu do obležení hromady ještě čistých, voňavých a skutečně sprintujících týpků. Jen sem tam zahlédnu nějakého bahňáka z Ultra, což u mě vždy vyvolá nával souznění. Chvíli mám nejapný dojem, že naše druhé kolo bude kopírovat to první, a já si tudíž mohu spočítat, kolik angličáků mě čeká. Naštěstí se brzy trasa odkloní a co víc, odkloní se i sprinteři.
Svěrací kazajka padá a já mohu zas volně dýchat. Což se právě hodí, neboť začínáme stoupat do neuvěřitelných krpálů. Cesta nikde není, hromada lidí se sápe sypkou zeminou, kamením a listím. Cítím se vůči lesu hrozně provinile a zase si říkám - tohle už podporovat nikdy nebudu. Napadá mě něco ve smyslu: „Zaplatím tučný peníz za to, abych se mohla podílet na devastaci přírody, a ještě za to dostanu medaili.“ Absurdita! A takových dlouhých prďáků, které se lezou po čtyřech, necestami nebo kozími stezkami, nás v závodě čeká ještě několik.
Třetí kolo je zpočátku dost hrůzostrašné. Snažím se ještě běžet, ale jde to těžko. Z prudkých seběhů mě bolí nárty, do kopce už se zase nedostává moc energie. Nejtěžší je v tomto kole lom. Naplnit kýbl štěrkem a obejít si poctivé kilometrové kolečko s těžkým závažím na rameni mi dá vážně zabrat. Lom je kvůli hromadě kamení skvělou zásobárnou snadno zorganizovatelných překážek a úkolů, a tak si to tady opravdu užijeme. Posledních x kilometrů bylo ve znamení hlášení - už jen dva! Asi pětkrát mě kdosi u trati povzbudil slovy, že už mám před sebou poslední dva kilometry. Snad nejdelší kilometry v mém životě! Skvělí lidi u trati mi ale dodávali kromě zkreslených informací i úsměvy, nápoje a sílu, takže jsem si i tyhle poslední chvíle užila. Že těch devět hodin ale nakonec hezky uteklo!
V cíli jsem byla z prožitého zážitku trochu v šoku, ale jak postupoval čas, můj dojem ze závodu se stále lepšil. Nejlepší je to teď po několika dnech. Když jsem pak zjistila, že jsem doběhla v open ženách třetí, byla jsem v šoku podruhé. Vítězka dorazila asi hodinu a půl přede mnou a konkurence byla v porovnání s kategorií mužů opravdu nízká, takže se mi na vyhlášení vůbec nechtělo. Ale velikánskou dřevěnou plaketu jsem si přeci jen vyzvedla.
Ještě jednou děkuji moc všem, kteří mi na trase pomáhali! Byli jste skvělí!
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
