• Vzpomínky, zážitky a báječné lidi kolem, to mi dal projekt adidas

      9:57
    Začalo to všechno jedním přihlášením do neznámého projektu koncem listopadu. Začátkem ledna cestou do fitness čtu mail, že jsem byla vybrána. Zapřemýšlela jsem, kam jsem se přihlásila a měla najednou obrovskou radost. Vůbec jsem netušila, co mě bude čekat, ale účast jsem potvrdila.

    Poslední pózování fotografovi a nejnáročnější část dne, Cooperův test, může začít. Dvanáct minut běhu, kde jde o to, jakou vzdálenost každá z žen za tuto dobu dokáže urazit. | foto: archiv PIM

    Do 14-ti dnů nám Miloš poslal tréninkový plán do cooperova testu a našeho prvního setkání začátkem února. Setkání bylo v Running Mallu. Byly jsme tam s holkami všechny, Martina, z RunCzech, která nás měla nastarosti, Miloš, jako náš trenér, Majda s Markem z RunGo a další lidé. Čekal nás přesun na Strahov a očekávaný Cooperův test. Setkání bylo fajn a cestou zpět do Plzně jsem se pořád usmívala, měla jsem dobrou náladu a byla jsem ráda, že jsem všechny ty lidi poznala a těšila se na další setkání.

    Začátkem března nás čekala lékařská prohlídka v Institutu sportovního lékařství, kde nás proklepli a podle toho jsme mohly začít trénovat.

    Fotogalerie

    V polovině března jsme měli druhé setkání ve společnosti adidas, kde jsme dostaly oblečení a boty, které jsme hned byly vyzkoušet. Dozvěděly jsme se něco o zdravém stravování a den opět strašně rychle utekl.  Týdny plynuly a nám v nohách přibývaly naběhané kilometry.

    Čekal nás první letošní závod, Pražský Půlmaraton 5. 4.2014. S holkami jsme se setkali už v pátek, od Miloše jsme dostaly nějaké rady, večer jsme chvíli poseděly a ráno vyrazily na start. Byl to můj první půlmaraton a ty lidi kolem mě dost znervozňovali J Snažila jsem se ale pořád zůstat v klidu. Při přesunu do startovních koridorů jsme se s Irčou Výbornou ztratily a už se nenašly. Při prvních tónech Vltavy mě stoupla tepovka a já myslela, že se vůbec nerozběhnu, ale povedlo se a běželo se fajn. Hlavně nepřepálit začátek a závod si užít, podle toho jsem se řídila. Ta atmosféra byla nezapomenutelná. Kolem tratě spoustu fandících lidí, nápisů, občerstvovací stanice a viděla jsem i známé tváře. Blížila se cílová rovinka a já od gazelek dostala další sílu, když mě fandily a to vás vážně nakopne. Mám to za sebou a zvládla jsem to. Ty pocity nedokážu popsat, musíte si to zkusit sami a stojí to za to.

    Nebyl čas ztrácet čas a trénovalo se dál, protože někoho čekal Pražský Maraton 11. 5. 2014. Kilometry se navyšovaly, po každém dlouhém výběhu bolelo celé tělo, nejen nohy, ale byla ta taková ta příjemná bolest, ta vítězná, že jsem zvládla zase o kousek víc.

    Trápila jsem se s kolen a kyčlí, které mě dávali dohromady fyzioterapeuti a opravdu dohromady dali.

    V sobotu před velkým dnem jsme se opět setkali. Proběhlo společné focení, Miloš nám dal opět pár rad a holky se vydaly na svůj sobotní výběh, kde jsem je doprovázela jen na kole a šetřila se na neděli.  Věděla jsem, že to nebude lehké, přeci jen 42 kilometrů už není málo a nikdy jsem tolik neuběhla, ale co, jsou to „jen“ kilometry. V hlavě jsem měla jen to, že musím běžet kolem čtyř hodin a žádné kilometry.  Opět zazněly tóny Vltavy, už jsem byla klidnější a po pěti minutách jsme se rozbíhali. Na trase se vystřídal protivítr, déšť, sluníčko, ale běželo se fajn. Najednou koukám a půlku mám za sebou. Stále se běží skvěle, nic nebolí, sil mám dost… Na 33 km potkám fandící rodiče, kde jim sděluji, že se běží dobře. O kousek dál jsou holky gazelky, které mě zase „nakopnou“  a já dál běžím v klidu. Něco jako maratonská zeď mě asi minulo, říkala jsem si. A ejhle, 37 km. Co to je??? Nohy těžknou, předbíhají mě vodiči na 4:00, hlava by se jich chtěla udržet, ale nohy stávkují, no co 4:15 také dobrý čas. Bohužel pak se ze závodu stal boj o přežití. Opírám se o opravdovou zeď, protahuji nohy a přemýšlím o tom, že nedoběhnu. Jenže to bych nebyla já, bojuji do poslední možné chvíle a ještě kousek síly v sobě najdu. Do toho cíle se prostě dostanu. Dojdu k občerstvovací stanici, kde něco vypiju a běžím, spíš nohy za sebou táhnu, dál. Vodiči na 4:15 mě předbíhají, ale to už je mi úplně jedno. Pravdu? Ty poslední kilometry byly za trest a před cílem už jsem nedokázala zrychlit. Zvládla jsem to a už NIKDY to běžet nechci, mě napadlo hned v cíli. Druhý den to už bylo jiné. Opět ten pocit, sama sobě jsem si něco dokázala a uběhla jsem to a třeba za rok se mi to povede pod čtyři hodiny.

    Další víkend přijely dvě gazelky (Alča a Radka) do Plzně na závody, kde jsem jen fandila, protože příští sobotu se běžel půlmaraton ve Varech.

    Do Varů jsem se vydala se svými kamarády – běžci z Plzně a před startem se potkala s gazelkami ( Haninou Marvanů, Irčou, Aničkou, Renčou). Bylo dost teplo, hluché úseky se běžely špatně a dva mírné kopečky také nic moc, ale jinak trase ve Varech je skvělá. S Irčou jsme cílem probíhaly společně a já si tam vyběhla svůj osobák.

    Přiznám se, po Varech se mi moc do běhu nechtělo, nešlo se nějak nastartovat, takže tréninky byly občasné, jen párkrát do týdne lehký běh. Udělala jsem si výlet ještě do Českých Budějovic, kde běžela Alča s Irčou půlmaraton a vůbec jsem jim to nezáviděla. Holky to zvládly, i když to bylo vážně asi jako běžet v pekle.

    Pak už zbýval jen Olomouc, kde běžela Lada a Ráďa, tam jsem se nedostala.

    Začalo se nám po sobě stýskat, takže jsme jely na víkend k Ladě do Brna, kde jsme si zaběhly ještě Night Run Brno 10 km. Lada a Hanina Vébrů jako fanoušci a Alča, Ráďa, Renča a já jako běžci. Super víkend a my věděly, že se uvidíme za tři týdny zase.

    Byl tu první víkend v září a pro nás znamenal poslední společný závod. Bohužel jsme se ani tady všechny nesetkaly, ale i tak jsme si víkend užily a závod běžely pro Haninu V., která bojuje ze všech z nás nejvíc.

    A teď máme už za sebou poslední letošní půlmaraton v Ústí nad Labem, kde jsme se plánovaly sejít s Alčou a Renčou a náš cíl byl zaběhnout si osobák. O tom se chystám napsat příště.

    Autor:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.