13. srpna proběhla losovačka a nic, nevylosovali mě. „No vždyť jo, co jsi čekala?“ uklidňovala jsem svůj vztek a beznaděj. Chodily mi sice emaily typu „Jste v pořadí náhradníků“, ale to jsem brala spíše jako formalitu, než že by vážně ještě o něco šlo. Vždyť kdo by „tam“ nechtěl běžet?
1. září 15:20 – zmeškaný hovor z cizího čísla. Volám zpět a tam mi „paní z mailu“ oznamuje, že náhradník přede mnou nejede a že JÁ jedu na maraton do NYC, tedy jestli mám stále zájem? Okamžitě jsem se rozklepala, zpotila, chtělo se mi brečet a zároveň ječet a běhat radostí. Paní mi ještě oznamuje, abych se nebála, že bude možnost koupě určitého balíčku (letenka, ubytovaní, program) a že poletíme všichni společně.
Nebylo nad čím váhat. JEDU!
Následoval trochu kolotoč, shánění peněz, pojištěni, ESTA. Celou dobu jsem ale hlavně měla stále tupý výraz a nemohla vůbec spát. Čas letěl a týden před odletem jsme měli schůzku, nás běžců a doprovodu. Zde jsem zjistila, že naše „skupina“ je parta pohodářů a že těšení už nic nebrání.
30. října v 11:45 sraz na letišti V. Havla, kde už na nás čekaly parádní bundy od RunCzech, pohoštění od letiště a kamery ČT. Připadala jsem si vážně jak hvězda.
Let Praha-London-NYC proběhl v pořádku, a díky křiklavým bundám jsme se bez problému drželi pohromadě. Na letiště Newark jsme dosedli cca ve 22 hodin místního času a během následující hodiny jsme už stáli všichni i s kufry v hale. Najednou se dozvídáme, že jednoho běžce si někam odvedli. Ty jo, co teď, jak dlouho tam bude? A proč vlastně? Petr se naštěstí během několika minut objevil a omlouval se, že má často problémy na letištích, protože razítka z Uzbekistánu v jeho pasu budí pozornost. Venku už na nás čeká bus, směr můj milovaný Manhattan, po cestě zadržuju slzy štěstí, že tu vážně jsem.
Druhý den po snídani vyrážíme pěšky do Expa (Jacov K. Javits - kongresové centrum) pro čísla. Jejich vyzvednutí a zkontrolování čipu proběhlo vzhledem k počtu běžců ve frontě až nečekaně rychle, a tak jsme se po společném focení pustili do nákupu maratonských věcí. Nejradši bych vzala všechno :).
Odpoledne jsme se těšili na Parade of Nations v prostoru cíle (Central Park). Je to v rámci zahajovacího ceremoniálu dost pěkná akce, v podstatě jde o 200 metrů dlouhý průvod s vlajkami a máváním na diváky a do televize. Nazvala bych to takovou zkouškou před samotným závodem. Nejkrásnějším momentem akce pro mě bylo setkaní se slovenskou skupinou, kdy si vcelku samozřejmě padl do náruče nás krojovaný vlajkonoš Bohouš s též krojovanou vlajkonoškou slovenské výpravy. Večer byl ještě ohňostroj, ale protože jsme byli zmrzlí, tak se pozvolna naše skupina rozmělnila po hospůdkách či obchůdcích.
Na druhý den ráno jsme měli naplánovaný výběh s maratonským vítězem S. Baldinim v Central Parku, ale protože hodně pršelo a my skoro nespali, dohodly jsme se s holkama z pokoje, že nikam nepůjdeme a budeme radši před závodem odpočívat. Par nadšenců se ale sešlo a bylo „odměněni“ nejen Stefanovou společností, ale i rozhovorem pro Českou televizi.
Počasí se nelepšilo, byla hodně zima a silný vítr, podnikli jsme tedy jen rychlou procházku kolem Grand Zero, k řece a hurá na nákupy do Century21. Na hotel jsme dorazili brzo - vždyť zítra se běží, a i když se posunuje čas a my opět dostaneme hodinu k dobru, vstáváme ve 4:30. Jsem překvapivě v klidu, už se vážně moc těším.
Den závodu! Neprší, hurá!
Na start odjíždíme v 6:15, z hotelu nejdeme pohromadě, pár kluku má zpoždění – snad nezaspali. Snažím se zklidnit a užívat si atmosféru ranního cupitání běžců po ulicích.
Bus jede asi hoďku a půl, a tak kecáme o všem možném. Po prohlídce, podobné na letištích, se ocitáme v prostoru startovní vesnice. Hned mě překvapil ten prostor nám vymezený – no prostě Amíci mají všechno velký.
Naše skupina se roztrhala, a tak zůstávám s kamarády, kteří sice mají jiný startovní koridor, ale zatím je čas se tam řadit. Dáváme kafe, pečivo a toiky, a tak pořád dokola, postáváme, snažíme se trochu zahřát a rozhýbat. Jsou mraky a dost fouká, ale trhá se to. S výhledem na most Verrazano jsme plni optimismu, hlavně, že neprší. U mého modrého koridoru se setkávám s ostatními běžci z výpravy a mám radost, že přece jen nebudu na startu sama.
10:30 zazní hymna USA, výstřel a Sinatrův New York, New York. Opět zadržuju slzy, loučím se s ostatními a už se rozbíhám, na mostě hodně fouká, že se až divím, že jsme ještě neodletěli. Hned za mostem diváci křičí „Welcome to Brooklyn!“, „Thank you!“ a „See you!“. Diváci mají i různé tabulky se vzkazy - běžecký ráj začíná!
Hlavně se nenechat strhnout k rychlejšímu tempu, dlouho jsme jen postávali a mrzli, dávám tedy tělu šanci se pomalu prohřát, myslím na Miloše Škorpila. Hlavně pomalu, všechno je v hlavě, hlavně si to užit a v pořádku doběhnout!
Atmosféra závodu je famózní, fandí hodně lidí, je vidět, že se na závod připravovali, mají různý cedule například „v cíli tě čeká pivo a sexy chlap“, nebo „jestli sis ucvrnknul do gatí, tak se usměj“, „maratonec je sexy“ a podobně.
Kochám se tou tolerancí a vzájemným respektem všech možných národů, vždyť je tu opravdu celý svět, 130 národů a všichni jsou tak v pohodě. Proč to tak nemůže být pořád? I to, že v Židovské čtvrti nikdo nefandí a nikdo nemává, je známka respektu - prostě to tak mají. Ale ten klid je mi příjemný a možná i žádoucí - vždyť to je najednou emocí!
Poté, jak když sekne, opět davy a šílení… ještě kousek a jsme v Queensu a opět vítání a děkovaní, to už bulím… asi i endorfiny. Na mostě Queensborough spojující Queens a Manhattan se zastavuju pro pár videí a fotek, čas neřeším, kochám se. Chtěla bych běžet prostě pořád, myslím na lidi doma, co mi fandí, a na Andreu, za kterou taky běžím, a vím, že to dám, a že to bude všechno v pohodě. Začínám se těšit večer na pivo.
Podél trati, podobně jako na jiných závodech, je spousta kapel všech možných žánrů, a tak si každý vybere. Občas se zastavuju, tančím a nejsem sama! Mávám divákům a vzájemně se burcujeme, posílám pusinky a děkuju. A to už jsme v Bronxu a hned u první kapely lidi doslova šílí. „Asi nějakej známej rapper,“ říkám si, neb je doslova obalen běžci i diváky, co tančí. Nezbývá než tančit taky. Vždyť kdy si taky zatančíte s rapperem v Bronxu...
Otočka a zpět na Manhattan, přijde mi to jako z kopce. Nevím, asi je to vědomím, že běžím do cíle, nohy trochu tuhnou, ale jde to. Slupnu gel a myslím na Central Park. Čísla ulic rychle odsýpají, musím se brzdit, a tak udělám ještě pár foteček, a už vidím park, není možný, že by těch lidi mohlo být ještě víc.
Posledních pár metrů lidi fandí, jak kdyby šlo o zlato! Nádhera, jsem v cíli, ještě zamávat fotografovi, který leží na plošině nad cílovou rovinkou, první gratulace a na krku se houpe ta krásná a těžká medaile. Slzy a focení s lidma okolo, možná se i objímáme, už nevím. Při procházení koridorem píšu SMS domů. Ještě cílový pončo a hurá do metra, tam si opět připadám, jak kdybych vyhrála zlato, lidi mě chválí a usmívají se.
Večer jsme měli sraz v Liberty baru, pár kroků od hotelu. Ta atmosféra jen umocnila zážitek ze závodu a města vůbec, všichni jsme si gratulovali a povídali si. Carlo Capalbo všem platil drinky a rozdávalo se i šampaňské. Bodejť, máme co slavit, všichni jsme závod úspěšně dokončili!
Poslední den bylo krásně, a tak jsme si konečně udělali procházku po dolním Manhattanu a ještě poslední pivko v baru. Pak hurá na letiště. Z NYC se mi nechce, ale zároveň se těším, že budu svůj zážitek vyprávět.
Poděkovat bych chtěla všem, co se na uskutečnění teto skvělé akce podíleli, a v neposlední řadě všem lidičkám, kteří se mnou do NYC jeli, za to, že jsme si to náležitě užili.
See you in New York City!
