Jelikož jsem znal trať dopředu, prozřetelně a chytře jsem zvolil variantu štafetového běhu, rozdělil jsem celkových jedenáct kilometrů mezi dva lidi. Volba byla jednoduchá, tím druhým šťastlivcem se stala samozřejmě Majda. A jelikož ani jeden moc nemusíme v závodě dva stejné okruhy, tetelili jsme se, jak dobře jsme to vykoumali.
Více FOTEK najdete ZDE
Ono se řekne, že 5,5 kilometrů není nijak šílená štreka, většinou to je i pravda, ale tady byla trať „namotaná“ šibalsko-sadisticky: První kilometry v podstatě rovinka, pak sbíhání dolů, nádherná pražská panoramata. Kocháte se, jenže pak vám do cesty postaví schody. Ty nějak dáte a zase cupitáte relativně pohodlně, ale jen do doby, než si uvědomíte, že jste se ocitli po proběhu Petřínem až dole u tramvaje a že cíl je vlastně úplně nahoře. Tytam jsou vzpomínky na krásu Prahy. Před vámi je váš fatální vyzyvatel, který jasně a nekompromisně vábí směrem vzhůru. Bohužel skoro téměř kolmo (teda alespoň já to tak vnímal).
TEST: |
Stojíme na startu. Jako první vystřelila Majda. Já čekal na předávku a než doběhla, povzbuzoval jsem ty nejrychlejší. Jako první se ukázal Vítek Pavlišta. Nahoře se na mě culil od ucha k uchu a já se snažil pochopit, proč je jeho sport tak jiný než můj sport, když se jedná o stejný sport. Ta lehkost, jakou „proskotačil“ první kolo, byla neuvěřitelná. Přemýšlel jsem, zda se ho mám pokusit doběhnout a od plic, pokud bych měl ještě sílu, mu říct něco zásadního. Nechal jsem ho být a čekal na předávku.
Když se objevila Majda, došlo mi, že asi fakt budu muset běžet. Při předávání čipu mě stačila povzbudit slovy: „Nikam nespěchej, já ten kopec taky šla.“ No, moc mě to neuklidnilo, protože když běžíte s někým ve štafetě, snažíte se mu to pokazit co nejméně. A to, že jsem o dost horší běžec než ona, je nezpochybnitelný fakt.
Vyrazil jsem vpřed. První tři kilometry byly parádní, až jsem se divil, plný síly jsem předbíhal ty, co běželi oněch jedenáct kilometrů. Od předávky byl po mém boku kamarád Lukáš, kterého jsem se snažil povzbuzovat a táhnout ho. Ze začátku jsme i kecali, ale postupně mně, jak se trať začala zvedat směrem k oblakům, docházela slova. To byl také moment, kdy mi začala v uších rezonovat Majdina slova. Běh vystřídala chůze. Kašlu na to, zda to vypadá potupně nebo „neběžecky“, protože na víc teď prostě nemám, tak to je. Kromě toho si musím tep střežit v určitých hodnotách. Během stoupání jsem se dozvěděl od Lukáše, že dostal od Majdy za úkol mě krotit, abych se šetřil. Hlavou mi prolítlo: ona měla během svého úseku ještě sílu myslet na tohle a zaúkolovat ho? No, culím se ještě teď. Děkuju oběma.
V posledním úseku stoupání se zkouším rozběhnout. Majda stojí u trati a povzbuzuje nás. Do cíle s Lukášem přidáváme a „něco-jako-spurtujeme“. Mám toho plné zuby a musím vyjádřit respekt všem, kteří to běželi celé sami. Jste dobří, smekám.
Lapám po dechu, dávám si pití a několik kousků melounu. Pak se rychle převléknout a hurá pro pivo. Majda za chvíli přibíhá a celá rozesmátá mi sděluje, že jsme ve své kategorii třetí. „Faaaaakt?“ směju se. „Jo, jo, jsme, třetí ze tří.“ Smích ztrácí na gradaci, ale už mám zkušenosti a nějaké roky a vím, že historie se ptát nebude. Mám skvělý pocit, o dost lepší ho mám ještě po chvíli, kdy zjišťuji, že jsme nakonec druzí. Stříbro, to je úžasné. Mám obrovskou radost. Pro Majdu je to vlastně první medaile z velkého závodu. Jsem moc rád, že jsem mohl být u toho a že jsme skvěle zafungovali jako tým.
Teď je neděle a já píšu tyhle řádky. Jsem vyklidněný, unavený, šťastný. Salomon City Trail byl skvělý závod. Nádherná, náročná trať a k tomu plno čtenářů, kteří se k nám hlásili. Vlastně už nyní se mi tak nějak stýská a moc se těším na další setkání.
Kompletní výsledky Salomon City Trailu najdete ZDE
