Reklama

Doporučujeme

Máme skvělé atlety, ale nikdo neřeší jejich inteligenci, říká psycholog

  • 18
Svět profesionálního sportu se dostává na samotnou hranici. S pomocí moderních technologií a poznatků získává ze všech hráčů a atletů absolutní fyzické maximum a rozdíl mezi vítězi a poraženými tvoří maličkosti. Podle trenéra a psychologa Mariana Jelínka se tak nejdůležitější fáze zápolení odehrávají v lidské hlavě.

Marian Jelínek | foto: archiv Marian Jelínek

Váš životopis zaujme tím, že jste sice převážně spojený se sportem, ale máte doktorát z filozofie. Jak moc to jde dohromady?
Já bych řekl, že velmi. I když na to současná doba pozapomíná, například ve starověkem Řecku byla smyslem olympijských klání kalokagathia (harmonie duše a těla - pozn. red.), kdy sportovec musel malovat, číst básně, předvádět herecké etudy. Jenže současná doba ty dvě věci rozdělila. Máme vynikající atlety, ale nikdo se nestará o jejich znalosti a inteligenci. Na druhé straně máme skvělé vědce, ale se čtyřiceti kily nadváhy. Nebo máme člověka mimořádných duchovních kvalit, ale on naprosto ztrácí kontakt s realitou. Z mého pohledu je renovace kalokagathia extrémně důležitá, říkám tomu trošku provokativně kalokagathia 21. století. Chci jít proti současnému trendu, kdy je primární výkon. Že má sportovec IQ houpacího koně? Tak ať, jen když skočí co nejvíc! To mi není blízké. Takže možná proto ta filozofie.

Ptám se na ni hned na začátku našeho rozhovoru záměrně, protože filozofie spočívá v kritickém zkoumání skutečnosti. Vybavuji si, když jste se objevil v polovině 90. let na české vrcholové sportovní scéně, byl jste velmi kritický. Snažil jste se o poměrně zásadní změny v tréninkovém přístupu. Došlo od té doby k posunu?
Abych byl úplně upřímný, já jsem tenkrát sice volal po změnách, ale i já sám jsem v té době podlehl trendu, který chtěl měnit pouze přístup k fyzickým tréninkovým metodám. Naštěstí jsem si potom uvědomil, že důležitý je spíš holistický pohled a začal jsem do toho rýpat. A trošku tím provokovat. Tréninkové metody se od té doby mění v podstatě každým dnem na základě poznatků, které nám chrlí biochemie, fyziologie nebo neurologie. Současně jsou poznatky díky digitalizaci snadno dostupné a sdělitelné. Samozřejmě, že to s sebou nese nejen pozitiva, ale také negativa, protože mnoho snadno dostupných informací je mylných nebo dokonce lživých. Je důležité se v nich vyznat. Čímž se znovu dostáváme ke skutečnosti, že by sportovec měl být vzdělán, aby sám dokázal o některých věcech rozhodovat, ne jenom slepě poslouchal ostatní.

Marian Jelínek

Marian Jelínek

je hokejový trenér, mentální kouč a mentor, který se narodil před třiapadesáti lety v jižních Čechách. I když se jako aktivní hokejista výrazněji neprosadil, na trenérské pozici si připsal celou řadu úspěchů a medailí. Vystudoval FTVS na Karlově univerzitě, ale jeho hlavní specializací je sportovní psychologie. Dlouhou dobu byl osobním trenérem Jaromíra Jágra. V současné době nadále spolupracuje jako kouč s předními českými vrcholovými sportovci.

Jaké impulsy by tedy měly přijít k zlepšení?
Pozor, nejde o impulzy. Já se snažím lidem vysvětlit, že zásadní rozdíl je ve vnitřním nastavení. To je rozhodující. Když použiji příklad, je rozdíl sedět na hodině angličtiny a hodinu se angličtinu učit. Stejné je to s tréninkovým procesem. Když do něj vstupuji s vnitřním nastavení touhy po zlepšení, energie, radosti - prostě do něj pozitivně emočně investuji, je výsledek úplně jiný, než když po mně chce trenér nebo manažer, abych trénoval. Cesta už není v kvantifikaci. Propána, vždyť my stavíme děti na brusle ve třech letech, kam bychom mohli jít dál? Stavět je na ně ve dvou? To nejde. Rezervy jsou právě ve celkovém vnitřním nastavení člověka k tomu, co dělá, a s tím se moc nepracuje. Nepracuje se s vnitřním prostředím sportovce. Kde je víra, vůle, mysl, biochemie, která s tím okamžitě souvisí, tam mohou být výsledky. Mluvím o vnitřních odezvách na vnější impulzy.

Reklama

Jedním z impulzů, který člověka ovlivňuje, může být strach. Vy v knize s názvem „Strach je přítel vítězů“ píšete, že strach pomáhá aktivovat vnitřní rezervy. Lze vůbec pudovou záležitost, jakou strach je, vědomě využít při tréninku?
Říkáte, že strach je pudová záležitost... Ano, intuitivní strach ano. Ale všimněte si, že musíme rozlišovat. To si právě mnoho lidí neuvědomuje. My máme dva druhy strachu. Jeden je strach o život, ten je pudový a pomáhá mi. Když jsem před roklí, která má čtyři metry, a vím, že jsem ve škole skočil nejdál do písku dva, je správné, když mě strach před tím skokem zastaví. Tenhle strach naše těla chrání před destrukcí.

Jaký je ten druhý?
Racionální. A my jsme onen pudový s racionálním promíchali. Bojíme se, že neuděláme maturitu, bojíme se prohry v závodě, bojíme se vystupovat na veřejnosti. Jenže to se bojíme jen o svoje ego. Tyhle dva strachy je potřeba rozlišit. Pokud například právě sportovec dokáže identifikovat tenhle druh strachu a naopak ho využít ve svůj prospěch, tedy polaritu mínus otočit v plus, může se zlepšit.

Mohu poprosit o příklad?
Fotbalista půjde kopat penaltu. I když ten pohyb dělal tisíckrát, je pod psychickým tlakem a má strach. Ten racionální. Bojí se selhání. Ale protože ho nedokáže odlišit od strachu, který ho má chránit před destrukcí, tělo si řekne, že ten pohyb jednoduše dělat nebude, protože se tak chce vyhnout bolesti. A je to. Navyklý pohyb se nekoná a překopne branku o dva metry. Samozřejmě, že i ve sportu lze psychické bloky vytvořit na základě pudového strachu. Mám dokonce vytvořené kategorie podle sportů. Jezdec rallye - tam nejde jen o vítězství, ale může jít i o život. Skokani na lyžích, to je podobný příklad. U nich je pudový strach z nebezpečného zranění, ale také třeba racionální strach, který jim říká, že v případě prohry přijdou o sponzory. Je to těžké. Ale potom jsou sporty, u nichž opravdu převládá jen strach racionální.

Marian Jelínek


Kam v tomhle rozdělení patří běžci?
Ono je především nutné říct jednu zásadní věc. To, o čem hovořím, se týká výhradně vrcholového sportu. Sportovního průmyslu. V zájmovém sportu by snad neměl mít tenhle druh strachu místo. Ten děláme pro dobrý pocit. Ale je pravda, že i v rekreačním sportu jsou určité druhy lidí, já jim říkám cíloví feťáci, kteří chtějí vyhrát za každou cenu, třeba i když vlastně o nic nejde. Ale to už jsme zase u otázek ega nebo suplování nějakých mindráků. Protože když vyhraju bezvýznamný tenisový turnaj v Kotěhůlkách, lepší tenista ze mě nebude. A přesto jsou tihle lidé ochotní udělat cokoliv, aby ho vyhráli. Například včetně podvodu. Pro ně je podstatný pocit vítězství. Takoví lidé jsou v podstatě vnímáním srovnatelní s vrcholovými sportovci. Spíš horší.

Cílové feťáctví evidentně vnímáte vnímáte jako negativní věc. Ale co když může prospět dobré věci? Ano, dotyčný si masíruje ego vítězstvím v lokálních závodech, ale stejně kvůli němu musí natrénovat. Takže ho to donutí zvednout se z gauče a běhat. To je dobré, ne?
Jednoznačně ano. Jenže podstatné je to slovo „donutí“. Ono ho to donutí vystoupit z komfortní zóny. Což je sice úžasné, ale je to druhý stupeň. První stupeň je, že mě to baví. Dělám to kvůli cestě k cíli, užívám si celý proces. To je ideální. Být motivovaný cílem, mít cíl, to je pozitivní. Ale jedině v případě, že se na té cestě seberealizuji. Nechci, aby to vyznělo, že motivace je špatná. Kdepak, je skvělá.

Nechci se opakovat, ale znovu bych požádal o příklad, mohu?
Když někdo vydělává peníze, baví ho ty peníze, nebo jejich vydělávání? Protože pokud ho baví jen peníze, užije si je, i když budou pocházet třeba z loupeže. Nebo si mohu pomoci filozofií, když už jsme jí rozhovor začali. Milujte život a chtějte od něj co nejvíc. Nemám nejmenší problém s lidmi, kteří chtějí co nejvíc. Ale současně musejí život milovat a neubližovat mu ve jménu cíle.

Jak to souvisí s naším cílovým feťákem?
I ten člověk, který vstane z gauče, může vstávat s dvojí vnitřní energií. Buď proto, že chce nasytit ego, nebo proto, že ho to baví. Cítíte ten rozdíl? Kde je pozitivní energie? Ale máte pravdu, že takový člověk má alespoň morálně volní vlastnosti. Takže zaplaťpánbůh, že z toho gauče vlastně vstane. Protože aby se člověk do něčeho mohl zamilovat, musí stejně vystoupit z komfortní zóny a vstoupit do zóny učení. Protože aby něco vzniklo, musí být vždy energie záměru. To je jako s lidmi, kteří chtějí už rok hubnout - a vy je potom potkáte a oni mají o pět kilo navíc. Nejdřív musíte najít morál, abyste to zkusili, a teprve potom v té věci můžete najít zalíbení. Takže když člověk z toho gauče vstane, je šance, že si běh zamiluje.

Znáte takový příklad?
Měl jsem klienta, který za mnou přišel, že potřebuje zhubnout. Měl opravdu velkou nadváhu a už mu začala i dělat problémy ve vztahu. Uzavřeli jsme dohodu, já mu vytvořil pracovní desatero, nastavil nějaké limity a podobně, ale u něj se ve výsledku stalo to, že si celý proces zamiloval. Začalo se mu líbit běhat, běžecké oblečení, líbil se mu ten pocit být hubený a najednou běhá dva maratony za rok, běhá závody po celé Evropě a přitom na základní škole vůbec nechodil do tělesné výchovy, protože mu maminka psala omluvenky, aby se mu děti nesmály kvůli nadváze. Neměl tedy ke sportu žádný vztah.

Takže pocit „mě to baví“ se dá vypěstovat?
Jsem docela skeptický, když lidé říkají, že někoho musí něco bavit, aby to mohl dělat. Spíš říkám, že je třeba vytvořit podmínky, aby ta činnost lidi bavila. Potom to jde lépe. Podívejte třeba na brazilské fotbalisty. Co z nich dělá to, co jsou? Podmínky, které mají od malička. Fotbal je tam modla, je tam dobré počasí a všechny další věci, takže kluci odmala kopou do míče a získávají základní pohybové dovednosti a schopnosti. Získávají implicitně povědomí o hře jménem fotbal. Později si je vezmou trenéři a explicitně jim dají nadstavbu. U nás je s mládeží trošku problém, že od už dětství s nimi pracujeme explicitně. Takže implicitu musíme nějak suplovat.

Když říkáte, že je dobré vytvořit podmínky, aby sportovce trénink bavil, je i tohle důvod, proč se za posledních dvacet let tak moc změnila metodika? Hráči už v přípravě nepolykají gigantické dávky, ale tréninky jsou pestřejší a intenzivnější.
Jednoznačně. Vytváření podmínek je i o omezení drilovosti. Když já byl ještě hráč, běhali jsme tak v tréninku sto stovek. Sto stovek! Trenér jen stál a měřil, abychom každou z těch stovek zaběhli pod patnáct sekund. To je trénink, který absolutně nevytváří emoční vazbu k činnosti. Dril je samozřejmě důležitý, musíte atakovat komfortní zónu. Ale umění velkých trenérů nebo lídrů je v tom, že umí vytvořit takové podmínky, aby si jejich svěřenci vlastně ani nevšimli, že trénují.

Marian Jelínek

Vy jste před chvílí zmínil jednoho z vašich klientů, kterému se věnujete jako osobní kouč. Co konkrétně vlastně tahle profese obnáší?
Pomáhám sportovcům s mentálním tréninkem. Pomáhám jim lépe ovládnout věci, které přicházejí z vnějšku. Učím je správné reakce na konkrétní impulsy. Ono to vlastně může fungovat ve dvou verzích. Buď pracuji jako doktor, tedy přijde za mnou klient s konkrétním problémem a cílem a já se ho snažím napravit. Nebo jako trenér, který pracuje s kondicí průběžně. Práce s mentální kondicí se u nás pořád zanedbává. Ono se těžko vysvětluje, kam tahle profese sahá, protože ji nikdo ještě pořádně nedefinoval. Já jsem si musel nastavit cíle mentálního tréninku sám. U fyzického tréninku je máte jasně dané. Snížit tělesný tuk, nabrat svaly nebo cokoliv. Ale u mentálního? Já si to definoval tak, že se snažím klienty dostávat do stavu flow. To je takový sportovní orgasmus.

Ale co to znamená pro vás? Jaký je váš pracovní režim? Čím pro klienty jste? Jak často se jim věnujete? Jak intenzivně?
To se samozřejmě odvíjí od délky spolupráce a podobně. Když s někým už nějaký čas jste, znáte jej poměrně dobře a snažíte se mu inspirativně dávat příklady, jak by na svých problémech mohl pracovat. Ale je pravda, že sedmdesát procent úspěšnosti metody závisí na vytvoření vztahu. Musí být plný respektu, důvěryhodnosti a musí snést kritiku. Moji klienti musejí vědět, že budu nepříjemný, ale nikdy to není podložené emocemi, vždy racionalitou.

Nejste tedy jejich mlčenlivá zpovědní vrba.
Rozhodně ne, protože vrba mlčí i poté, co se jí svěří. Já musím informace vyhodnotit a dát správnou zpětnou vazbu. Musíte ukázat řešení. Sportovci mi volají, píšou, posílají e-maily. Tím, že jsou po celém světě, chodí ony zprávy v různé časy s ohledem na časové zóny. Někdy s nimi mám domluvený telefonát na konkrétní dobu, ale jindy se ozvou nečekaně. Přijde důležitý zápas nebo splín při cestování... Je to hodně plastické a dynamické. Moji klienti vědí, že tu jsem pro ně. A mě to baví.

Dokážete věci, které učíte, aplikovat sám na sebe?
Úplně na začátku bych asi opravil slovo „učení“. Spíš je inspiruji. Nerad někoho poučuji nebo učím. Spíš chci ukázat možnosti. A abych odpověděl na otázku, všechny metody si nejdřív zkouším na sobě. Když se dostanu do nějaké situace, zamyslím se nad tím, jak moc je podobná problémům některého z mých klientů, a hledám možnosti.

A já vás poprosím o poslední konkrétní příklad.
Mám jeden docela čerstvý. Když mi volali z Mladé Boleslavi (Marian Jelínek byl v prosinci 2016 odvolán z trenérského postu extraligových hokejistů BK Mladá Boleslav - pozn. red.), že mě odvolávají, byli jsme tenkrát v pozici, kdy bych něco podobného absolutně nečekal. Nebyl důvod. Ráno jsem ještě vedl trénink a odpoledne mi volalo vedení, že chtějí udělat změnu. To byly tři hodiny. V šest jsem měl schůzku s tenistkou Karolínou Plíškovou, která přišla a ptala se, jestli schůzku raději nechci zrušit, protože slyšela v rádiu, co se stalo.

Co vy na to?
Ptal jsem se jí, proč bych to měl chtít zrušit? Protože pokud bych si s takovou věcí neuměl poradit já, jak bych potom mohl něco přinést jí? Viděl jsem, že jsem tím v jejích očích asi získal na ceně. Ale tak to prostě je. Když mám přednášky, moje posluchače nezajímá, že mám den blbec. Naopak. Musím si v tu chvíli říct, že to bude nejlepší přednáška v jejich životě. A beru to jako možnost, jak si sám na sobě zase něco zkusit. Víte, tenhle obor je hodně komplikovaný, protože nikde neexistují žádné učebnice. Ani ve světě. Třeba Petr Vakoč (cyklista stáje Omega Pharma-Quick Step - pozn red.) mi volal, že se bojí jít v cíli do spurtu, protože se bojí pádu. Jenom si to představte. On sto kilometrů maká, drží se na špici a nakonec dojede sedmdesátý, protože se bojí loktů. A teď mi najděte knížku, která tohle řeší. Skokan na lyžích Koudelka se vracel po velkém zranění a bál se. Jaká učebnice mu pomůže? Tohle jsou úžasné věci, neskutečná laboratoř a navíc nepřenosná. I proto si všechno musím zkoušet na sobě a přemýšlet, jak co na koho může působit. Je to krásná práce, i když k ní žádný manuál asi nikdy nebude.

Poslední šance se přihlásit

Craft RUNGO razovitý běh 2016

Už jen týden máte na registraci k jarnímu závodu Ostravou, abyste získali i jedinečné tričko s běžeckou tématikou. Více informací získáte zde.

Vy sám běháte. Patříte k běžcům, kteří na trase hlavu vypnou, nebo naopak běh používáte k přemýšlení?
Jednoznačně jsem onen druhý typ. Mě při běhání napadají úžasné věci. Proto běhám nebo jezdím na kole sám. Rozhodně nejsem běžec, který se dostává do flow, běh mám jako sekundární věc. Jdu si tam odpočinout, což je pro mě utřídění myšlenek. Někdy to přirovnávám k jízdě autem, tam toho taky nejvíc vymyslím. Je to stereotypní činnost, která mi umožňuje myslet a bilancovat. Často se mi stává, že přiběhnu domů, vezmu tužku a papír a dělám si poznámky. V autě mám dokonce diktafon.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

18 příspěvků v diskusi

Reklama