• Běh je nejdivnější ze všech sportů, říká "běžecký Kerouac" Rickey Gates

    Nejsem jen pár nohou, pálí na čtenáře hned úvodní věta jeho webové stránky. Ne, Rickey Gates skutečně není jen chlap, co běhá. Taky fotí, píše články, pomýšlí na knihu, ale hlavně cestuje, třeba po Jižním pólu. Někdy říká, že běh mu je jen klíčem k cestování. Běhá ale zatraceně dobře.

    Běh mě musí hlavně bavit, zní krédo Rickeye Gatese. | foto: Facebook Rickeyho Gatese

    Bylo to zadostiučinění, teď byl jeden z nich! Když stál v roce 2008 na startu náročného trailu Golden Leaf Half Marathon, byl to silný a výjimečný pocit. Nejen proto, že se závod konal v Aspenu v Coloradu, kde se v roce 1980 narodil, ale hlavně proto, že jako středoškolák dělal na téhle akci dobrovolníka, který borcům podával vodu na osvěžení. Žasl tehdy, jak mohou i po takové dálce běžet tak lehce, připadlo mu, že se vznášejí.

    "A hele, o téměř dvacet let později běžím tentýž závod sám a vedu si dobře," popisoval, jak se cítil, "byla to zábava, běžet před svým domácím publikem a rodinou a přáteli. Byla to velká zábava."

    Ale taky úspěch, napoprvé ne, ale když běžel loni závod popáté, vyhrál ho. Byl to ovšem jen jeden z jeho mnoha úspěchů.

    Byl jsem v tom lepší. A nikdo na mě nekřičel

    Jeho cesta k běhu však nebyla přímá, nejprve se dal na střední škole na baseball a fotbal. "V obou věcech jsem byl ale příšerný, jako většina jiných běžců," směje se dnes a popisuje, jak na ně při fotbalu křičel trenér: "Celý den jste ve škole a potom na vás někdo řve. Starej chlápek na vás ječí kvůli něčemu, co nemáte zas tak rádi. Bylo to přísný."

    Fotogalerie

    Když mu potom kamarád řekl, že v týmu, co dělal přespolní běh, je mnohem větší sranda, zbystřil. A když kámoš dodal, že je v běžecké partě kupa starších holek, Rickey věděl, že přesedá na lepší vlak. A novém vagonu byl spokojený, i když jen přiměřeně. "Běhání mě bavilo, bylo to něco, v čem jsem nebyl tak špatný jako v ostatních sportech," říká dnes s pokorou.

    V přespolním běhu pokračoval i na vysoké, ale do univerzitního týmu se ne a ne dostat, nesplňoval časy, byl příliš pomalý. Proto přesedl ještě jednou, tentokrát na trailové trasy – a v roce 2005 si zapsal první vítězství, vyhrál závod Imogene Pass Run, a dostal se do týmu horského běhání.

    Vítr ho ale zavál mnohem, mnohem dál. Vydal se do Evropy.

    Od závodu k závodu. Kvůli penězům a zkušenostem

    Na ten nápad ho přivedl zkušenější běžecký coloradský kolega Jay Johnson. V Evropě se dají vydělat nějaké peníze na běžeckých závodech, nebude to moc, ale získáš zkušenosti, poradil mu. Rickey se za oceán opravdu vydal. Začal s během Grossglockner v Rakousku a pokračoval dál, běhal závod za závodem, když něco vyhrál, stačilo mu to tak na jídlo a na cestu do destinace další akce.

    První sezona v Evropě ho stála tisíc či dva tisíce dolarů z vlastních kapes, na zimu se vrátil do Států, aby pracoval jako číšník a lyžoval, druhý rok vyšel s penězi za výhry tak akorát. Po číšnickém intermezzu odjel do Evropy potřetí – aby se už vrátil s pár tisíci eury v kapse. A se smlouvou s firmou Salomon, i když, jak s nadsázkou říká, nebyla nijak velkolepá, v podstatě šlo o to, že mu dali boty zadarmo.

    Cestování a psaní

    Vlastně je těžké říci, zda je spíš běžec, nebo cestovatel. V jednom rozhovoru uvedl, že běh mu je především klíčem k cestám po planetě. Má jich na kontě spoustu, projel Latinskou Ameriku na motorce jako Che Guevara, myl nádobí na Antarktidě, byl na Aljašce i Novém Zélandu a o všech svých misích píše. To proto se odmítá nechat redukovat jen na "člověka běhajícího", jsem celým člověkem, zdůrazňuje. Miluje Kerouaca, dokáže citovat celé jeho odstavce, jeho vzorem je i Hemingway, ovlivnil ho Obratník raka Henryho Millera.

    "Psaní je mnohem těžší než běh," říká dokonce. "Když jednou uběhnete závod, máte ho za sebou, ale když píšete, pořád se snažíte to zlepšit, není to tak rutinní, definitivní proces," vysvětluje.

    Píše o svých cestách, třeba o tom, co vše se vám může stát, když pijete pivo v baru kdesi v Mexiku, ale taky o běhání. Díky němu víme, že Kilian Jornet poslouchá při běhu španělský pop, Boba Dylana a Bacha, a že Scott Jurek mívá při závodech na ruce pásek s mezičasy, které chce uběhnout, on prozradil, jak závodníci snášeli, když byl v roce 2011 zastaven Ultra-Trail du Mont-Blanc, a jak se postavili k tomu, když organizátoři chaoticky odstartovali alternativní podnik.

    Největší výzvou je pro něj prezentovat běh tak, aby byl zajímavý i pro lidi, co neběhají. "Chci, aby moje psaní oslovilo i mé bratrance, co žijí na Long Islandu a s během nemají nic společného," říká.

    Je to můj závod

    Ale říci, že je to publicista, co taky běhá, to nejde, na to je příliš elitním běžcem. V roce 2007 vyhrál běh na Empire State Building, v roce 2011 odjel vítězně z Canadian Death Race, kdo dokonce vystřihl rekord tratě, dvakrát vyhrál Mount Washington Road Race, maraton na Jižním pólu dal za 4:02:15. V roce 2007 se stal vítězem jak US Mountain Running Championship, tak US Trail Championship a byl jmenován americkým horským běžcem roku.

    Nejprve se držel kratších délek, pak přesedlal na delší tratě. To proto, že byly výzvou, ale taky proto, aby se vyhnul monotónnosti a aby ho běh pořád bavil. "Bavte se, Vždycky jsem se ve všem, ať šlo o vztahy, o práci a tak dál, řídil tím, aby mě to bavilo. Běh je nejdivnější ze všech sportů, protože je tak jednoduchý. Pravá, levá, pravá, levá. Jenže může být plný tolika dalších věcí – bolesti, smutku, odměny a prostého blaha," říká.

    Delší tratě mu přinesly změnu, musel se naučit, jak jim přizpůsobit stravu, trénink, závodění, odpočinek, všechno. Na kratší se ale dívá pořád s pokorou, jedna míle může bolet jako padesát mil, pamatuje si. Jeho zásadou je, že běhá i závody, o nichž ví, že je nevyhraje, nepřebírá jen ty potenciálně vítězné. A zásada číslo dvě: když běhá závod, nemyslí na něj jako na závod, který patří ostatním běžcům, ale jako na svůj závod. "Není to závod každého závodníka, je to můj závod," říká.

    A patří mezi běžce, kteří neházejí do smetí tratě, které běhají popáté, podesáté, podvacáté… Představují jeho kořeny. "Když běžíte trať, kterou běháte už dvacet let, nic se tomu pocitu nevyrovná," vyznává se.

    Myslíte si, že běh je divný sport?

    Hlasování skončilo

    Čtenáři hlasovali do 0:00 29. dubna 2015. Anketa je uzavřena.

    ne 824
    ano 389
    Autoři:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Běh je nejdivnější ze všech sportů, říká "běžecký Kerouac" Rickey Gates

    J78i47ř67í
    Č41e13r53m51á87k
    Je zajímavé, že na té řekněmě hobby úrovni se nejvíce obdivují běžci na co nejdelších tratích.Když někdo vyhraje...
    P88a71v58e50l
    F83a40r94a
    Stovka možná nebolí ty, co ji běhají rychlostí, jakou se běhá maraton!
    O60l50d40ř65i48c30h
    B25í25l91ý
    jestli mi chceš tvrdit, že stovka bolí stejně jako maraton nebo třeba 800m tak s tím nesouhlasím. Natrénovat na ni je...
    P68a64v96e28l
    F42a96r21a
    Tak uznávám, že maraton nemohu posoudit, nejvíce jsem v životě asi běžel na čas 5 km, ale asi to bude neskutečná...

    V diskusi je 10 příspěvků, poslední příspěvek 25. 3. 2014, 14:21

    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.