Abyste zdolali překážky, berte je jako dočasné a vytyčte si cíle

Abyste zdolali překážky, berte je jako dočasné a vytyčte si cíle | foto: Profimedia.cz

Jednou vzdáš, vždycky vzdáš aneb probuďte v sobě bojovníka

  • 0
Životní cestu neurčují překážky, porážky či prohry, kterým čelíme, ale způsob, jakým s nimi naložíme. Schopnost náročným a stresujícím situacím nejen odolávat, ale navíc z nich vyjít silnější, se hodí v krizi v rámci běžecké přípravy, závodu, života. A lze ji natrénovat.

Možná to máte také takhle: Když se mi v něčem výrazně nedaří, promítne se to do všech ostatních aspektů mého života, sportovní výkony nevyjímaje. Jak se nedostat do zakletého kruhu, kdy čím hůř se cítíte, tím hůř se vám daří - a tím hůř se poté cítíte a tak dále?

Životní překážky, které nám stojí v cestě za úspěšným a spokojeným životem, někdy ovlivníme, jindy ne. Způsob, jakým se k nim postavíme, ale ovlivníme vždy. V psychologii, obzvlášť pak v té sportovní či v koučování, si získává stále větší pozornost termín resilience, v angličtině vyjadřující odolnost, nezlomnost, nezdolnost, schopnost nejen odolávat silně stresujícím životním situacím, ale navíc z nich vyjít silnější, coby vítěz.

Henry Wanyoike se po ztrátě zraku nevzdal a dokonce utavil svého traséra

Paralympijský šampion a rekordman, běžec Henry Wanyoike, se narodil do prostředí bídy a chudoby, v němž i vyrostl. Přes nuzné podmínky se mu podařilo vyrůst v úspěšného atleta vyhrávajícího nejrůznější soutěže. Důsledkem virové infekce však náhle přišel o zrak. Nikdo, ani on, si neuměl představit, že by se kdy k běhu vrátil. Neběhal čtyři roky. Lásku k běhu však neztratil.

O několik let později: ruce, kolena, lokty měl samou odřeninu či jizvu od častých pádů, kdy při tréninku zakopl o překážku a spadl. Svého cíle stát se šampionem se ale nevzdal. Věřil, že každý úspěch či neúspěch je výsledkem vlastní vůle a činů, bez ohledu na nepřízeň osudu. Na své první paralympiádě v Sydney do cíle svého traséra, který už nemohl, Henry dovedl. Každý rok prý slaví dvoje narozeniny: ty opravdové a ty, které připomínají den, kdy přišel o zrak. Tato událost mu totiž otevřela nový život.

Natalie du Toit se bez nohy dostala mezi špičku zdravých plavkyň

Jihoafrická plavkyně Natalie du Toit přišla o nohu při autonehodě v době, kdy se připravovala na svůj olympijský debut. O tři měsíce později, ještě než mohla chodit, už byla zpět v bazénu. V roce 2004 vyhrála šest paralympijských medailí, z nichž pět bylo zlatých. Co ovšem vyburcovalo nejširší publikum k ovacím vestoje, byl její výkon na olympijských hrách v Pekingu, kde v kategorii žen na 10 kilometrů skončila na 16. místě a předehnala tak většinu „zdravých“ plavců světa. Co na to Natalie? „Vždycky jsem snila o tom, že budu startovat na olympiádě, a to, že jsem přišla o nohu, na tom nic nezměnilo.“

Resilientní lidé nedovolují nepřízni osudu, aby definovala jejich život, vnímají ji jako dočasný stav. Stanovují si cíle, které je přesahují a nutí je se nezastavovat, jít stále kupředu. V jedné metafoře (která mi též připomíná slavnou pasáž z Járy Cimrmana) jsou resilientní lidé přirovnáni k bambusu uprostřed hurikánu – v těžké chvíli se ohnou, ale nezlomí, aby se mohli v příznivějších časech znovu narovnat.

Jak se stát mentálně nezdolným?

1.       Pamatujte, kdo jste – rozlišujte, kdo jste ve své podstatě a co je dáno aktuálním trápením. Stres či trauma ovlivní váš život, nemusí z vás ale udělat někoho, kým nechcete být.

2.       Obklopte se kvalitními lidmi – obklopte se odolnými přáteli, v lehkých časech se s nimi dobře pobavíte, v těch těžších vás vyslechnou, podpoří či uklidní, připomenou, že nepřízeň osudu je jen dočasná

3.       Vnímejte se – snažte se být vždy v kontaktu se sebou, se svými duševními i fyzickými potřebami. Vnímejte, co potřebujete, co nepotřebujete, nebojte si říct o pomoc, je-li třeba.

4.       Trénujte trpělivost a přijetí – když nás něco bolí, chceme, aby to hned skončilo. Opravdu ozdravný proces ale vždy nějaký čas trvá. Bolest nemá smysl ignorovat nebo se od ní snažit utéct. Jakkoliv je to v dané chvíli těžké, je třeba si bolest odžít, nepoddat se jí a věřit, že se ode dna zase odrazíme.

5.       Meditujte – být pouze tady a teď, ve zklidnění a bez myšlenek je umění, které je těžké se naučit, ale za zkoušku to rozhodně stojí. Je to jedna z nejstarších a nejprověřenějších forem uzdravování se a budování odolnosti.

6.       Sestavte si pečující seznam – ne ten zaměřený na druhé, váš vlastní (!), a neváhejte si dopřát, co vám dělá aspoň trochu dobře, když už je vše ostatní na nic.

7.       Hledejte další cesty, zvažujte různé možnosti – v krizi máme pocit, že neexistuje jiná možnost, žádné další řešení. Tunelovému vidění je třeba se bránit, seč nám síly stačí. Jak by situaci viděl někdo jiný ze své perspektivy? Neřešili jsme již v minulosti něco obdobného, byť třeba ne tak závažného, co nakonec nějak dopadlo? Vnímání situace se mění každý den. Je možné, že zítra, pozítří, za rok bude líp. Ne stejně jako dřív, jinak, ale líp.

Můj velký oblíbenec Winston Churchill s důvtipem sobě vlastním shrnul (aniž by to dopředu věděl) předchozích sedm doporučení a vlastně celý článek do jediné věty: „Když procházíte peklem, nezastavujte se.“

Barbora Blažková

Dokončuje studium jednooborové psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V rámci studia se zabývá zejména problematikou psychologie sportu a konceptu psychické odolnosti nejen vůči traumatickým událostem. Když zrovna v práci či ve škole nepracuje s lidmi na psychologické rovině, trénuje na extrémní překážkové závody, jelikož běhání po lese, plazení bahnem pod ostnatým drátem a překonávání všelijakých fyzických i mentálních překážek je jeden z motorů, které ji ženou vpřed.