• Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky: 100 miles of Istria

    Navzdory citátu jsem do téže řeky vstoupil. A rád. Tak hezký, přátelský a skvěle organizovaný závod, navíc u moře, nejde ignorovat. Tentokrát jsme vyrazili na 100 miles of Istria do Umagu v minimalistickým složení team A – já, team B – žena Kamča.

    V cíli jako vítěz. | foto: Archiv Zdendy Kříže

    Po čtyřměsíční nonstop práci na penzionu jsme se ale těšili, že budeme sami a užijeme si to. A aby to užití bylo dokonalé, zvolili jsme ubytování s polo, abychom se o nic nemuseli starat. Cesta byla hrozně dlouhá a únavná, protože jsme si jeli rovnou po cestě do Chorvatska projet trať z Lovranu po občerstvovačkách, aby Kamča potom při závodě v noci v pustině pohoří Učka nebloudila.

    Ubytovali jsme se v hotelu Sol Garden Istria, převlíkli se do běžeckého, já sbalil závodní batůžek na kontrolu při prezentaci a vyrazili jsme. Prezentace byla asi 3 kilometry od hotelu na ATP Tenis centre Umag. Teda byla. Byla tam loni. Neomylně jsme tam zamířili, ale už z dálky jsem věděl, že je něco v nepořádku. Žádné vlajky, žádné obytňáky, nic. Jen hekající němečtí tenisté neurčitého věku, někdy i pohlaví, všude kolem.

    Zdenda Kříž a jeho tým!
    Registrace a kontrola povinné výbavy.

    Team B mě počastoval několika povzbuzujícími slovy, která mi pero nebere, a už mažeme zpět na hotel kouknout na počítač, kde že je ta prezentace. Nova Obala centrum Umagu. Jedeme autem. Na prezentaci všechno standard jako na všech větších závodech. Identifikace podle pasu, jako že Zdenda je opravdu Zdenda, kontrola naplnění závodního batůžku povinnou výbavou podle regulí, číslo, dárky, pár úsměvů do foťáku a vyplivne vás to ven.

    Zpátky na hotel běžím asi 6 kilometrů po pobřeží, Kamča jede autem. Před hotelem si chci ještě dát abecedu, ale při prvním liftingu jako by mě kousnul vlčák do lejtka. Tuhý jak kámen a každej krok je za trest. Dobelhal jsem se do postele, lehnul, vytáhnul modrou EFFFI od kamaráda a mazal, mazal, mazal, spal, mazal, spal a pak taky jedl, jedl, jedl. Až do pátečního večera do 21:00, kdy byl odjezd autem na start do Lovranu. Osmdesát kilometrů za dvě hodiny, to je v pohodě, ujišťuju Kamču. A je to pohoda, jenže jenom 10 kilometrů před Lovran, kde se šestikilometrovým tunelem projíždí pohoří Učka. Před tunelem stojí divná fronta. 

    Zjišťujeme, že v tunelu se pracuje a jezdí se jednosměrně na semafor. Máme 40 minut do startu. Nenechávám na sobě znát nervozitu, aby i team B (Kamča) zůstal v klidu. Naštěstí jedeme a nás pouští jako předposlední auto. Klika, 28 minut do startu.

    Hned za tunelem odbočuju z hlavní na uzounkou zkratku serpentýnama k moři. Kamče se asi točí hlava ještě teď. Víme, že v Lovranu není na startu kde zaparkovat, ale moc to neřeším. Zapíchnu to na chodníku asi 20 metrů od pásky. Start je odložený o 10 minut. Aspoň si stihnu připnout číslo.

    Před závodem je potřeba se rozcvičit.
    Předzávodní rozcvička.
    Zdenda Kříž na 100 Miles of Istria

    Start. Můj plán je jasný a nemůže být jiný. Lýtko nebolí, vím, že jsem na tom dobře a že pokud poběžím svoje, nemůže to být špatný výsledek. Začátek znám z loňska. Drsnej osmikilometrový kopec, převýšení + 1 400 metrů. Letos okořeněnej deštěm, takže každej bílej oslizlej kámen klouže jako led. A Istrie při dešti je jeden velkej bílej klouzavej kámen. Už na dlouhatánských schodech, které nás vedou z města, se tvoří čelní pětičlenná skupinka. Já, Španěl Juan, dva Chorvati – Ivan a Goran a Slovinec. Hlavně Španěl tlačí na tempo a myslím, že nikomu z nás to moc nechutná. Asi kilometr pod vrcholem už tempo nechtějí akceptovat Chorvati ani Slovinec. Já ale vím, že při seběhu nás minimálně Ivan Blečič (Bleky) doběhne, protože to je v seběhu extratřída.

    Těsně pod vrcholem přichází hustá mlha a neopouští nás až do svítání. Kdo běhá v noci při čelovce, ví, že mlha a čelovka vůbec nejde dohromady. Druhá čelovka u pasu to trochu vylepší, ale po kozích stezkách, kamenech, skalách, skalkách a kořenech to má k ideálu hodně daleko.

    Jak jsem předpokládal, v seběhu k první občerstvovačce nás Bleky doletěl, předletěl a odletěl. Naštěstí už to bylo těsně před občerstvovačkou a pak to šlo zase nahoru. Zůstali jsme tři. Španěl i po občerstvení nasadil neuvěřitelný tempo a asi po dvou kilometrech nás opustil v mlze za námi Bleky. Takže dva.

    Terén se vlnil nahoru a dolu a docela to odsejpalo. Najednou mě Španěl překvapil tématem doběhu do cíle. Teď na třicátém kilometru? Začal mi povídat, že můžeme běžet spolu, ale do cíle takhle doběhnout nemůžeme. Je to přeci závod. „Já mám dneska narozeniny a chci vyhrát!“ povídá. Kdo mě zná, ví, že si tímhle okamžitě získal moje sympatie . „Kolik ti je?“ povídám. „25,“ on na to. Mlčím. „Hmm, tak to bych mohl bejt tvůj táta,“ povídám po chvíli a dodávám: „Já chci taky vyhrát .“ 

    Už nic neřekl. Divně se na mě podíval a plynule mi zdrhnul. Jednak mě to s ním moc nebavilo a druhak jsem měl zrovna trošku jiný starosti se žaludkem, takže mi to i vyhovovalo. Dvakrát jsem žaludku pomohl se srovnat tím, že jsem mu značně odlehčil, a běžel jsem dál.

    Team B (Kamča) skvěle fungoval, a tak jsem měl na každé kontrole super info o odstupu, který se pohyboval kolem 10 minut. V polovině už to bylo jenom šest minut, já byl zase já a věděl jsem, že to se mnou bude mít Španěl těžký a ty narozky mu dost znepříjemním. Běželo to, běželo to tak krásně, až jsem si říkal, že ho nesmím doběhnout moc brzo. Takhle mi to vyhovovalo. Kontrolovaně za ním, s vědomím toho, že můžu ještě zrychlit.

    V jednom místě kolem 75. kilometru se obíhá takové malé údolí. Nejdřív dolů a na druhé straně nahoru. Když jsem tam naběhnul, uviděl jsem ho naproti. Šel. On šel. Zaregistroval mě. Slyšel jsem, že něco řval, ale nevím co. Já si taky něco řek, ale pro sebe: „Je po tobě, amígo!!!“ Teď už nebylo na co čekat. Pustil jsem to. Během pár kilometrů jsem ho měl a opakoval se loňský obraz. 

    Od Španěla jen plácnutí a gratulace. Jen to bylo teď už 25 kilometrů před cílem. Předbíhal jsem ho v seběhu. Já, známej seběhovej lůzr. Co teď? Běží se mi krásně, a tak nepolevuju. Chvátám do cíle. Krajina ubíhá a je krásná. Všude je svěže a zeleno. U nás na hřebenech Krkonoš haldy sněhu a tady zeleno. Užívám si to.

    V Buje, 14 kilometrů před cílem, mi Kamča říká, že na poslední kontrole jsem měl náskok na druhýho už půl hodiny. „Hovno, nevěřím“, vypadne ze mě. „To není možný, to je chyba.“ Moc se nezdržuju, beru do ruky sušený švestky a jdu na poslední díl. V polích před Umagem je mi až líto, že už to končí. Moc mě to bavilo. Cíl je krásnej, nové nábřeží v Umagu, něco po jedenácté dopoledne, probíhá městská slavnost, je docela dost diváků a já.

    V cíli jako vítěz.
    Rozhovor v cíli.
    Stupně vítězů a velká radost!

    Vychutnávám si poslední metry, potlesk, cílovou pásku, polibek s Kamčou, rozhovory pro televizi i rádio a nakonec i teplou sprchu v mobilním domečku hned za cílem. Paráda.

    Paráda, za kterou patří obří dík mým partnerům, kteří mi věří a dělají pro mě první i poslední, aby mi pomohli jít dál a dál. Speciální díky patří Martinu Dindošovi za jeho modrou EFFFI, která pravděpodobně tenhle závod zachránila. Paní trenérce Jarče Grohové, že má se mnou trpělivost a posunula mě o řád výše, a samozřejmě mojí ženě Kamče, bez které by nešlo nic.

    Zdenda Kříž na 100 Miles of Istria

    Devátého května se posuneme zase o ligu nahoru. Na kanárském ostrově La Palma startuje 1.díl světového poháru (www.transvulcania.com), jehož celkové hodnocení je letos cíl č.1.

    Zůstaňte s námi!

    Autor:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.