• Goral Marathon: Ultramaraton prostě bolí

      13:24
    Všichni jsme věční běžci začátečníci a neustále se máme čemu učit, anebo posouvat naše výkony. Rád bych se s Vámi v reportáži z International Goral Marathonu podělil o zážitky z mého prvního ultramaratonu. Jaké bylo se zúčastnit závodu na 73 kilometrů v nejvýchodnějším cípu České republiky? To si můžete přečíst právě teď. Zpomalte! Za chvíli zazní startovní výstřel.

    Účastnická medaile | foto: Jakub Larysz

    Ráno moudřejší večera

    Když jsem po příjezdu na místo registrace prozřel skrze krásy prostředí, překvapila mě absence sociálního zázemí. Cedulky s označením WC odkazovaly na staré latríny, které by člověk raději vyměnil za kousek křoví. 

    Druhým velkým nedostatkem je absence pitné vody. Bohužel jsem si z Ostravy vodu nevezl, protože mě nenapadlo, že by na závodě mohla chybět pitná voda. Nejbližším vodním zdrojem je potok, protékající státní hranicí, upraven kusem plastové hadice. Na uvaření polévky nebo čaje dostačující, pokud vodu déle povaříte. Bohužel u sebe vařič nemám, a proto neriskuji a podnikám průzkumnou misi k nejbližšímu domu. Pro jistotu si od místních obyvatel nechávám napustit rovnou celý třílitrový vak. 

    Výsledky:

    • Absolutní vítěz Goral Ultramarathonu 70+ se stal Axmann Karel v čase 7:13:01:00 
    • Podrobné výsledky ze všech tratí najdete ZDE

    Výklad tratě neprobíhá úplně srozumitelně, nicméně jsme několikrát ujištěni, že je trať dobře značená a že nemůžeme zabloudit. Nápovědou k orientaci nám má sloužit barevný profil tratě na startovním čísle. Barevné části profilu určí barvu turistické trasy, po které máme běžet. Dle mého názoru mohly být na profilu ještě vyznačeny občerstvovací stanice a vzdálenosti pro lepší orientaci závodníka. Po výkladu si s mírnými obavami jdu nachystat věci na ráno a nabrat síly. 

    Vše co potřebuji na závod je připraveno

    Velký den

    Ve tři hodiny ráno zvoní budík, je trošku chladno a rozespalému se mi nechce ze spacáku. Po chvíli přemlouvání oblékám nátělník, kraťasy a bundu. Lezu z vyhřátého pelechu a jdu se podívat, jestli je vzhůru i Pavel, táta Honzy, kterého znám z jednoho ostravského Rungo výběhu. Ten je v ministylu Tonyho Krupičky připraven. Nátělník, čelenka, v rukou dvě lahve, šortky a na nohou Minimusy. 

    Pavel dnes běží delší variantu ultramaratonu (93 km). Pro mě, jako nováčka na tak dlouhé trati, je to jasná opora, takže se ho budu držet a naslouchat jeho radám. Před nástupem na start ještě ve stanu odhazuji bundu i čelovku, začíná se rozednívat. 

    Přesně ve čtyři hodiny ráno se dolinou ozval výstřel ze staré goralské pistole a je odstartováno. Skupina asi 60 běžců se dává do pohybu. Začátek připomíná konverzační tempo našich výběhů. Běžíte, kecáte, slunce se dere na obzor a zalévá krajinu světlem. Běžecký ráj! Značení tratě je zatím bez chyb, prvních jedenadvacet kilometrů nás čeká zejména asfalt. Do prudších kopců přecházíme do chůze a tak nějak nikdo nikam nespěchá. 

    Vyrážíme společně. Někdo na trasu 73 kilometrů a někdo na 93 kilometrů dlouhou

    S Pavlem jsme udiveni, že se stále držíme ve skupině prvních deseti závodníků. To zjištění nás opravdu baví, něco tady nehraje, smějeme se. Asi po hodině běhu Pavlovi v jednom seběhu utíkám a potkáme se až v cíli. 

    Sám na cestě

    Poté, co jsem se Pavlovi ztratil z dohledu, snažím se mít na paměti vše, co mi v rozhovoru stihnul předat. Každou hodinu jíst, i když tělo nejeví potřebu a nevynechávat občerstvovací stanice. Ta je právě teď, na 16. kilometru, přibližný čas je hodina dvacet dva minut. Beru meloun, pak ještě jeden a vyrážím dále. 

    Z občerstvovačky, vybíhám zároveň se slovenským závodníkem běžícím delší, 93 kilometrů dlouhou trať. Chvíli spolu běžíme a prohodíme pár slov. Přichází první z ostřejších kopců. Záměrně zpomaluji a nechávám Slováka jít. Chodník je lemovaný kříži s výjevy křížové cesty, jak symbolické. 

    Na trati je celkem pět občerstvovacích stanic. První je za mnou, druhá čeká na 35. kilometru u sportovního centra v Oščadnici. Ani se nenadám a je tady, můj čas tři hodiny a patnáct minut mě překvapuje. Piju vodu a ionťák, objevuji skvělou kombinaci soli a melounu a po chvíli odpočinku už šlapu dále sjezdovkou směrem na Velkou Raču. 

    To, že můj čas čtyři hodiny a čtyřicet pět minut mi zajišťuje čtvrté průběžné pořadí mě těší, cítím se důležitě. Dozvídám se to právě na vrcholu Velké Rači, kde se nachází třetí občerstvovačka. Doplňuji vodu do vaku, nějaké jídlo do žaludku a už peláším z kopce dolů. Doposud tlumenému závodnímu tempu povoluji uzdu. 

    Občerstvovací stanice na Velké Rači

    Občerstvovací stanice na Velké Rači

    Dobíhám tak slovenského závodníka, se kterým se po zbytek závodu naháníme. Na 58. kilometru trasy asi po šesti a půl hodinách jsem na čtvrté občerstvovací stanici, kde dobíhám společně právě se slovenským soupeřem Jurajem. Dáváme se do řeči, a i když se blíží konec závodu nepociťuji rivalitu, zato začínám cítit docházející síly. Tentokrát je to Juraj, který mi mizí ve stoupání z dohledu a do konce závodu zbývá 15 kilometrů. V mém případě to znamená ještě dvě hodiny pohybu. 

     Nekonečných pět kilometrů 

    Poslední, pátá občerstvovací stanice, se nachází na 66. kilometru, protože je v údolí opět dobíhám před Jurajem. V návalu únavy a všemožných aspektů se nechávám uchlácholit informací obsluhy občerstvovačky. “Ještě pět kilometrů, toto je poslední kopec”, ukazuje mladík, když mi podává kelímky s vodou a já si je vylévám na hlavu a za krk. Je pravé poledne a je mi líto těch, kteří v tomto “horku” budou muset ještě běžet. Snažím se mobilizovat poslední síly, ale do kopce a se sluncem v zádech to už nejde. 

    Předbíhá mě Juraj, a za ním mě dochází i polský závodník. Za hranou kopce les, louka a seběh. Sbíhání ještě jde, ale na rovinách se přemlouvám do klusu a do kopce se přemlouvám, abych nezastavoval. Psychiku rozkládá táhlé betonové stoupání, které přechází v traverz. “Ještě kousek,” říkám si. 

    Fotogalerie

     Cílová...

    Vyhrabu se z lesa na panelový chodník, dojdu k parkovišti s kruhovým objezdem. Sbírám poslední síly, a když vyběhnu ze zatáčky, vidím louku a Trojmezí. Probíhám mezi auty stojícími podél cesty a míjím přihlížející. V tomhle závodě už jenom z kopce! 

    Nasadím tempo, možná i úsměv. Jsem v cíli, od hlasatelky slyším své jméno a celkové umístění na trati dlouhé 73 kilometrů. Svůj první ultramaraton dávám v čase 8:37:09 a končím tak na celkovém šestém místě (pátý v kategorii mužů od 18 do 39 let). Také dostávám pěknou účastnickou medaili. Sedám na zadek poblíž cíle a po chvíli přicházejí stavy, kdy si člověk uvědomuje, co vlastně dokázal. Jsem na kaši, mám radost, chce se mi brečet. 

    Nemám chuť, a přesto musím něco sníst. Stoly vábí všemožnými dobrotami od halušek, přes zelňačku, ovčí sýr, až po sladké bombóny. Změnou oproti předchozímu odpoledni je také barel s cedulkou pitná voda a u silnice stojí čtyři mobilní záchody. Jsem spokojený a kromě mé spřízněné duše po boku mi už nic nechybí. 

    Závěrem

    I když zážitky z tratě závodu více či méně vyrovnaly nedostatky předešlého dne, měli by organizátoři na nedostatcích určitě zapracovat. Ať už se jedná o sociální zázemí v místě závodu nebo informovanost na webu a přes uzavřenou skupinu na Facebooku. V ceně startovného za 25 € bych si představoval jiný standard. 

    Dále bych chtěl na tomto místě velice poděkovat Pavlovi za jeho morální podporu a sdílení zkušeností se závoděním na dlouhých tratích. Také mu patří můj obdiv za odběhnutí více jak 70 kilometrů s puchýři na patách, což umožňuje pouze vysoká psychická odolnost. V návaznosti na tuto situaci mě napadá heslo: “ULTRA prostě bolí!” 

     

    Autor:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.