• Krakonošova stovka 2017 aneb jak jsem měl štěstí na mých prvních 100km

      21:06
    Potkání Leoše bylo mojí osudovou chvílí na mém 12 a půl hodinovém závodě a bojem nejenom s ukrutným terénem a kopci (hlavně dolů), ale také nocí s deštěm, hustou mlhou a ještě silnějším větrem.

    | foto: Filip Křivánekpro iDNES.cz

    Říká se, že je to přirozené. Pro toho, kdo miluje běh a začne běhat závody na pět a deset kilometrů, bude mít po chvíli chuť zaběhnout si půlmaraton. To jde ještě dobře. S trochou snahy a úsilí si dá časem královskou trať – maraton, ale co pak? Ani zde to nekončí a začne chtít zkoušet nějaké nové příležitosti. Někdo se vydá směrem triatlonů, někdo objížděním městských slavných maratonů a někdo zase zdoláváním horských ultra maratonů. Ani já nevím, kam moje běžecká noha zavítá a kterým směrem se dá, ale tento report bude právě o mém pokusu o moji první stovku v horách.

    O Krakonošově stovce jsem se dozvěděl od známého a rozhodl jsem se ji také zkusit. Krkonoše mám moc rád a vidina ve zdolání stokilometrového závodu a nejvyšší hory České republiky byla moc pěkná. Jelikož je start v 21:00 a já jsem od Brna, tak si beru v práci den volna a vyjíždíme dříve. Do Vrchlabí dorazíme okolo 15:00, kdy se začíná vše chystat. Vyzvednu si startovní číslo, po domluvě stavím stan v zázemí závodu v zahradě DDM a jdu si na dvě hodinky před závodem lehnout, naposledy si odpočinout před náročnou nocí.

    Fotogalerie

    Vstávám hodinu a půl před startem a je to celkem frmol. Všude spousta lidí a i já se začínám chystat. Počasí je nic moc a každou chvíli to vypadá na déšť. Balím si na cestu do malého a lehkého běžeckého batohu Salomon Skin 3: gely, tablety na kreče a na energii, domácí müsli energy tyčinky, peníze, mobil, hodinky, občanku, náplasti, tejpy, vazelínu, šátek, nepromokavou bundu, rukavice, čelenku, čelovku, kraťase s kompresníma návlekama a termotričkem.

    „Týýjo to uteklo jako voda!“, říkám pro sebe. Najednou stojím na náměstí plnej očekávání, natěšen na závod a poslouchám Krakonoše. Buch! A už se běží. Vlastně závod ještě nezačal. To zjišťuji až po závodě, že závod začíná až za 500 metrů na první čipové kontrole. Ale co. Nevadí. Už závodím. A rovnou nastoluji svoje tempo a taktiku. Rovinky běžím a do kopce jdu rychlým krokem a nebo běžím, kde to jde. Z kopce mám v plánu běžet. Hned ze začátku nás prověřuje šestikilometrové stoupání na první kontrolu a vrchol Žalý s více jak 500 metry převýšení. Pak se to tak nějak malinko vlní a začíná se stmívat. Chvilkama pouštím čelovku, ale nevím, jestli mi vydrží celou dobu a jelikož mám nabíjecí, tak ani náhradní baterky nemám – šetřím ji na každým kroku, kde není potřeba.

    Běží se pěkně, ale začíná trochu poprchávat, tak na sebe a přes batoh dávám bundu. V tu chvíli se mi stane něco, co změní celou moji noc, průběh závodu a celkový čas i umístění. Potkávám Leoše. Ptám se ho, jestli to tady zná a ví kudy kam. Když mi řekne, že to běží po čtvrtý, tak se opět ptám, jestli se mohu připojit, že je to moje premiéra v Krkonoších i na 100 kilometrů vůbec. Souhlasí, takže se ho chytnu a běžíme. Nejdříve se trochu seznámíme, pak mi povídá něco o závodě, trase a tak dále. Trochu mě děsí, když o tom závodě mluví jinou taktikou, než jsem měl já (do kopce chůze – rovinka běh/chůze – z kopce běh). Představa, když mi říká; „do Harrachova naženeme z kopce nějaké minutky a poběžíme rychleji. Z Harrachova je hodně dlouhej kopec, ale je běhatelnej, tak pohoda. Pak je to z kopce a do kopce, hodně v terénu, kde se nedá moc dobře běžet“ a tak dále, a tak dále. V té představě si říkám, pokusím se ho držet co nejdéle to půjde, ale 100 kilometrů je dlouhá cesta a nechci to přehnat hned ze začátku.

    A opravdu. Do Harrachova na 31. kilometr to ženeme, co to jde a jsme tam za tři hodinky. Občerstveni chlebíkem a vodou a hurá dál. Prudké „běhatelné“ stoupání mi dává zabrat, až je mi chvilkama blbě. Ještě že to přešlo do terénu a můžu občas rychle jít a vydýchat se. Stále se držím, ale je 35. kilometr a mám opět pochybnosti o zvoleném tempu – může se mi to pěkně vymstít a bolestivě si „natlouct hubu“. Už dvě hodiny hustě prší. Do toho se udělala hustá mlha jako mlíko a s čelovkou, která ji krásně nasvětluje, vidíme tak dva až čtyři metry před sebe. Aby toho nebylo málo, tak jak vyběhneme nahoru na kopec mezi Krakonošovu snídani (37. kilometr) a Sněžné jámy (44. kilometr), začne se ochlazovat na rukavice a začne foukat hrozný vítr. V silnějším větru jsem nikdy neběžel – později se dozvídám, že měl rychlost více jak 70 kilometrů za hodinu a byl označován jako vichřice.

    Nahoře byl moc krásný, ačkoli extra náročný terén a houpalo to nahoru a dolů kolem Petrovky až na Lužickou boudu (52. kilometr), kde jsem si dal zeleninovou polévku a 15 minutovou pauzu. Pořád se Leoše držím a je to super běžet s někým. Rychleji to utíká, můžeme se střídat v tom, kdo poběží první a nemusím se starat o to, abych někde nezabloudil. Je to paráda. Malinko ztuhlí vbíháme do dalšího technického terénu na polskou stranu. Začíná se rozednívat, ale jelikož je fakt zataženo, tak čelovky nám stále svítí. Ještěže už přestalo pršet.

    Domek Mysliwski na 59. kilometru nám dává občerstvení na nejhorší etapy závodu. Čelovka je už vypnutá a my stoupáme výš a výš za stále se zvyšující rychlosti větru až na vrchol Sněžky. ANO! Jsme tady. Nikdo nikde, mlha, takže rychlá kontrola a zase pryč odtud. Sestup ze Sněžky bylo to nejhorší klesání, co jsem v závodě běžel. Nejprve ještě s větrem přes obrovské vysoké a dlouhé schody a kameny, potom po asfaltu až do Pomezní boudy na 72. kilometru. Tuhle trasu nohy už nezvládaly. Bolelo to jako čert. Před občerstvovačkou jsem se nějak blbě nadechl a najednou strašlivá bolest v břichu. Přemýšlím, že se od Leoše odpojím, protože on má zatím spoustu sil a může běžet na svůj osobák.

    Nakonec z toho je jen malá pauza na občerstvení a doplnění pití a běží se dál. Je to hrůza. Stále z kopce dolů a dolů a po asfaltu. Nemůžu dýchat, nedokážu brzdit a tlumit nárazy do noh a nevím co s tím. Snažím se pořád držet, ale v Peci pod Sněžkou říkám Leošovi, ať běží, že to tempo nedávám. Na občerstvovačce na 82. kilometru se opět potkáme, ale hned na 87. kilometru mi utíká a já jsem na to sám. Energie a síly došly. Co teď?

    Líbil se vám článek?

    Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

    Jedenáct kilometrů do cíle a mám hodinu a půl na to, abych celý závod zvládl pod 13 hodin. Původní plán byl sice 15 hodin, ale dát to pod třináct by bylo hezčí. Z kopce trpím. Nedokážu už vůbec nic, ani jít. Zastavuju se, snažím se pít, odpočinout, rozdýchat břicho ale nic. Celý kopec běžím/jdu strašlivě pomalu a nadšení s motivací je pryč. Už ať je konec. Hlava mi vypovídá službu. Takový kousek před cílem. Ani nevím jak, ale dostanu se z kopce dolů a vidím na ukazateli čtyři kilometry kostel Vrchlabí. Borec mi říká, že je to asi ještě pět kilometrů. Naštěstí přichází kopec nahoru a já mohu jít a odpočinout si. Pouštím si písničku a v tu chvíli jako kdyby se něco stalo. Začínám se povzbuzovat. „Máš 50 minut na to, abys zaběhl pět kilometrů! Pět kilometrů máš pod 20 minut! Jsem na závodě na 100 kilometrů a já to takhle vzdám těsně před cílem!

    „Je to jenom bolest, přidej! Makej! Dělej! BĚŽ! UTÍKEJ!!!“ A jak to ze mě všechno vyprchalo, jak tak křičím do okolních luk, tak najednou běžím. A ne jen tak pomalu, ale běžím, jak kdybych za sebou neměl nějakých 95 kilometrů, ale jako kdybych startoval. Běžím do kopce, běžím po rovince, běžím z kopečka!! Dobíhám dvojičku přede mnou a běžím dál. To, že vidím Vrchlabí, věžičku kostela kam mám namířeno, mě žene dopředu. Ani na chvilku nesmím zaváhat, a jakmile vbíhám do města, tak si to už užívám. Super pocit a lidi mi tleskají, usmívají se a pokřikují. Cíl DDM. V tu chvíli ze mě všechno spadlo.

    To, že jsem dokončil závod na 100 kilometrů v horách s převýšením více jak 3000 metrů v čase 12:30:40 na 18. místě z 420 startujících mi je v tu chvíli celkem jedno a uvědomuji si to až několik okamžiků, minut, hodin a možná i dnů později. Veliké díky patří Marti, co mi byla celým závodem a přípravou odolnou oporou a také obrovské díky Leošovi, bez kterého bych tohoto výsledku neměl šanci dosáhnout.

    Napište svůj článek i VY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy.

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

    Marek

    NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Krakonošova stovka 2017 aneb jak jsem měl štěstí na mých prvních 100km

    M72a32r57t64i80n
    Ž91á70k
    klobouk dolů, já bych to dokázal možná tak prospat
    T45o38m19á67š
    H91o27d72b84o80ď
    Klobouk dolů, první stovka a takové umístění, gratulace :)
    M89a39r24t39i78n
    N57a43p49l77a82v83a
    No prvni stovku dat v takovem case, to uz je hodne slusne!! Asi bys mel tomu Leosovi koupit aspon pivo, protoze...
    P26e25t97r
    K39o65l56á97ř
    Jenom technický dotaz - je to opravdu 100 km? Z grafiky to vypadá na 99,5 km, vyklusal jsi ještě těch 500 metrů?

    V diskusi jsou 4 příspěvky, poslední příspěvek 4. 7. 2017, 20:30



    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.