Rozhodnutí vyrazit to Peak District souvisí s mým předsevzetím, že se každý rok zúčastním nějakého delšího závodu ne pro výsledek, ale pro pocit. Že vyrazím na závod, „kam mě srdce táhne“. Loni jsem běžel v italských Dolomitech SkyRace, letos padlo rozhodnutí na Anglii.
Závod je kromě unikátního prostředí zajímavý také svým systémem, jedná se o knockout neboli vyřazovák. Celá trať je rozdělena do čtyř různě dlouhých úseků, takzvaných „stýplů“, a na konci každého z nich je vyřazena přibližně třetina z pětiset startujících. Právo běžet poslední úsek má tak pouhých třicet nejlepších mužů a deset žen, ostatní čeká návrat autobusem do místa startu. Závod se stává dramatem už od prvních metrů.
Do místa konání, národního parku Peak District, jsem přicestoval již dva dny předem. Ubytoval jsem se v samém jeho srdci, ve vesnici poblíž startu. Podle fotek z minulého ročníku jsem tušil, že prostředí, ve kterém se poběží, bude výjimečné, a nemýlil jsem se. Údolí obepínala prudké holé kopce, které v Čechách nenajdeme. Celé odpoledne jsem tedy strávil venku a snažil jsem si představit, co přesně mě čeká.
Start byl naplánován již na půl desátou, což pro mě znamenalo zvýšené úsilí brzy vstát. Ráno nás přivítalo chladné, ale jasné počasí lehce inverzního charakteru. V kostech jsem cítil, že to bude krásný den. Během rozcvičovaní se vyfotím se stylově oblečeným startérem závodu a obhlédnu první drsné stoupání, které přijde pár metrů po startu.
Na startu je místa dost a nikdo se netlačí. Přesně v 9:30 zazní výstřel. První kopec mi připomíná vložený závod harrachovské čtyřstovky, zhruba od jeho poloviny vzdávám pokus o běh a stejně jako ostatní jdu na všechny čtyři a přitahuji se za trsy trávy. Celou dobu si opakuji, že není kam spěchat a že ušetřená energie se mi bude ještě hodit. Po sedmi minutách se škrábu nahoru jako pátý. Následuje dlouhý mírný seběh po hřebeni, kde lehce zrychluji a propracovávám se na třetí pozici. Zbyde mi i trocha energie na to, abych se rozhlédl po okolí a užíval si svižný běh krásnou přírodou.
Po dvaceti minutách přichází první prudké klesání, mimo jakoukoliv cestu, pouze trsy trávy. Již před závodem jsem si určil taktiku ve stoupání se v rámci možností šetřit a na rovinách a v sebězích do toho trochu šlápnout. Toho se držím a bez větších obtíží tak při dalším klesání předbíhám druhého běžce a dobíhám prvního, dopředu se ale zbytečně necpu. Za údolím následuje dlouhé nepříjemné stoupání, kde se mi vzdálí první soupeř a v jehož závěru mě stahuje a předbíhá i jeho týmový kolega. V následujícím táhlém seběhu je však oba vidím stále kousek před sebou, a když přijde na řadu technický úsek, dostávám se opět na druhé místo. Prvních osm mil je za mnou, checkpointem probíhám po padesáti minutách. Zde bude pro posledních asi 150 závodníků konečná. To se mě ovšem zdaleka netýká, tak vytahuji první gel Inkospor a pokračuji dál.
Následuje dlouhá rovina přes louky a zpevněné cesty, tuším ale, že je to jen klid před bouří. Další kopec už je na obzoru a nevypadá vůbec lehce. Nohy už po hodině běhu také nejsou tak svěží, ale naštěstí mi v kopcích pomáhají lýtkové návleky Royal Bay Extreme, které jsem si poslední dobou oblíbil.
Zvláštností tohoto závodu je, že běžci musí proběhnout snad čtyřiceti zavřenými dřevěnými brankami, které mají zabránit ovcím, aby se roztoulaly. Vrátka skýtají mnoho záludností, především u nich musíte úplně zastavit a ještě k tomu se každá otevírají jinak. Někdy to je trochu rébus. Probíhám další brankou a míjím bečící ovce. Trať mezitím začíná opět prudce stoupat, zkracuji proto krok a přepínám do módu „úsporného vrchaře“. V závěru stoupání mě opět dobíhá třetí běžec a jde přede mě, což se mi moc nelíbí a jdu do háku za něj. Rezervy jdou momentálně stranou. Ve dvojici se znatelně přibližujeme k lídrovi a ze závodu se tak pro nás tři stává bitva o každý metr, po hodině a půl závodu jsme totiž naskládaní ve dvaceti sekundách.
Následující seběh nás opět roztrhá. Sám se do něj pouštím po hlavě s cílem utéci soupeři, což se mi na nerovné polňačce málem ošklivě vymstí. Trochu vyděšený tedy ubírám plyn a sbíhám pekelně prudký kopec opatrněji. Není to náhodou v Británii, kde parta bláznů honí kolo sýra z kopce dolů? Zde by mohli mít tréninkový svah. Konečně jsem dole a na rychlé rovině pod kopcem zjišťuji, že mi nohy neběží tak, jako předtím. Poslední kopec jim dal opravdu ránu. Trochu mě uklidní alespoň pohled za sebe, nikde nikdo, zase bezpečně hájím druhé místo. To už se blíží další kontrolní bod.
Po krátkém kličkování vesnicí mě čeká třetí, šest mil dlouhý úsek napříč národním parkem. Trať dopředu neznám a jsem zvědavý, co pěkného si na nás pořadatelé připravili. Po hodině a tři čtvrtě přichází první opravdová krize. Na rychlé cestě se musím nutit do dlouhých kroků a neustále koukám na hodinky. Čeká mě ještě zhruba hodina závodu a tuším, že brzy se začne lámat chleba. Nakonec to ještě celkem rozběhnu a více než na sebe se soustředím na nádherné prostředí. Trať nyní vede srdcem národního parku a mírně se vlní. Na stopkách vidím, že už běžím přes dvě hodiny. Svého soupeře na čele bohužel vidím mizet v dáli a vím, že se na něj nedotáhnu. Třetí úsek mi připadá naprosto nekonečný, pomalu začínám ztrácet pojem o čase a soustředím se pouze na svůj krok, abych sebou v náročném terénu nesekl. Další krize je tu, metry ubíhají pomalu a já začínám trpět samomluvou a hlasitě se hecuji „Tak pojď!“, „To dáš!“, „Come on!!!“. Nikdy dřív jsem to nedělal, ale docela to pomáhá. Vyhlížím poslední kontrolní bod, ten ale stále ne a ne přijít.
Ondřej Fejfar
Narodil se v roce 1989 ve Vrchlabí, studuje magisterský program na VŠE v Praze. Reprezentuje ČR v běhu do vrchu.
Největší úspěchy:
1. místo We Run Prague 2012
Osobní rekordy:
5000 m 14:35,76 |
Na checkpointu vypiju asi půl litru vody a Red Bull. Trochu se sice motám, ale vyrážím do posledního, jen tři míle dlouhého úseku. „Už jen posledních pět kilometrů!“ hecuji se. Při pohledu na další kopec na mě sice jdou mdloby, ale vrhám se na něj. Nahoru už běžím pouze silou vůle a opakuji si, že tu nejsem na turistice. Diváci na kopci se moc nepřibližují, ač je přitahuji očima, co to jen jde. Když konečně stanu na kopci, naskytne se mi krásný pohled dolů do údolí, do cíle. Někdo na mě řve „Be careful!“, když se vrhám do posledního seběhu. Ten mi dává enormně zabrat, další prudký horský chodník. Místo abych já řídil nohy, řídí spíš ony mě. Snažím se být opatrný, zde už není čas na hrdinství.
Dole už mě čekají poslední dva kilometry po asfaltu. Slyším před sebou zběsile zvonit kostelní zvony. Nohy už mají problém běžet a trochu se obávám křečí, vesnice se naštěstí blíží a nakonec po 2 hodinách a 42 minutách probíhám cílem v Castletonu na druhém místě! Sličná slečna už pro mě má připravený batoh, dává mi do ruky pití a já lehám na připravené sedací pytle. Vytahuji mobil a dělám autentickou selfie.
Stránky závodu Red Bull Steeplechase
 |
Když se trochu proberu, jdu podat ruku vítězi a prohodit s ním pár slov. Sympatický chlapík. Odpolední slunce v Castletonu hřeje a já si jdu vystát krátkou frontu na pravý burger s těstovinovým salátem a kupou zeleniny. K tomu velký výběr místních ciderů a lokálního piva. Jaká to vítaná změna oproti guláši na sto způsobů u nás. Ochutnávám druhý cider, odpoledne příjemně utíká. Schyluje se k vyhlášení, kde jsou oceněni první tři muži a ženy. V přátelské atmosféře si to užívám.
Red Bull Steeplechase byl pro mě zatím nejdelší běžecký závod, jak časově, tak kilometrově. Ještě dnes však cítím v žilách adrenalin a hlavně pocit, že to prostě stálo za to. Moje první návštěva Ostrovů se vydařila na výbornou a těším se na příští rok, kam všude mě běh zavede.
