V pátek ráno zvedám neznámé telefonní číslo (musím si na to začít dávat pozor!) a zdravotní sestra mi oznamuje, že dnešní chirurgický zákrok je z důvodu doktorovy rýmy zrušen. Celý můj víkendový program se hroutí, představa tří dnů v posteli je minulostí. Nemám ráda změny, natož ty náhlé, nečekané a ty, co se týkají věcí, na které jsem se musela psychicky předem připravit.
Ani běhat se mi ten den nechce. K tomu mi volají z nějakého e-shopu, kam jsem poslala Garminy k reklamaci, s dotazem, co mě vedlo k rozhodnutí to poslat k nim, protože oni s tím nemají nic společného. Prostě takový trošku "kráva" den.
A pak se to stalo! Při registraci na Vokolopríglu si vzpomenu, že spolugazelka Lada běží v neděli Masarykrun a rozhodnu se, že tam chci taky. Registrace je sice uzavřená, ale píšou něco o 50 volných místech na "registraci na místě". Tak jim tam hned napíšu, ať mi chytnou jedno místo. Lada bude určitě nadšená, že nepoběží sama!
A taky se mi pak večer ještě podařilo vyřešit jednu osobní srdcovku, takže den, který nezačal nejlíp, skončil na jedničku.
V neděli konečně vyrážím na svůj první závod. Ve vlaku však začínám zvažovat variantu fanouška. Na Zvonařce mě čeká navíc Lada doprovázená kašlem a nachlazením, takže asi budeme všichni jen fandit. No a k tomu počasí nic moc.
Při vjezdu do arealu Masarykova okruhu se z nás ale opět stávají sportovci. Nic nevzdáme, půjdeme do boje. Vyzvedneme startovací igelitky, obhlídneme stánky, dáme si čaj s grandprix přirážkou. Využijeme volných stupňů vítězů a necháme se vyfotit. Bohužel nás vyfotil nějaký Lojza a usekl nám nohy i se stupni. Celou dobu nenápadně pokukujeme po ostatních běžcích a marně hledáme někoho "z lidu". Všude jen vysportovaní borečci a vystajlované borky.
Chvíli před startem konečně jednu "z lidu" potkáváme. Že nemáme dát na první dojem, jsme zjistily dodatečně, dotyčnou jsme po startu víc neviděly.
Startovní čáru přebíháme v podstatě poslední, takticky se tak vyhýbáme nepříjemnému pocitu být předběhnuty, třeba někoho naopak předběhneme my. Každý sice tvrdí, že by mu nevadilo doběhnout poslední, ale my se rozhodly, že ne všechny pocity musíme vyzkoušet zrovna dnes.
Tempo volíme, jako jedny z mála, tréninkové - regenerační. Už po několika metrech je nejen čelo, ale i střed a větší část konce závodního pole o několik zatáček před námi.
adidas Women´s ChallengeHledáte motivaci, příběhy, podporu nebo jen kamarádky se stejným koníčkem? Přidejte se k nám na Facebook do skupiny adidas Women's Challenge! |
Běží se nám dobře, trasa je po rovince s častými zatáčkami, takže žádný stereotyp. Občas vyfotím Ladu a zkontroluju endomondo, abychom nepřepálily začátek. To už se trasa mírně naklonila a čekají nás asi tak dva kilometry příjemného klesání, které se pak scvrklo do jednokilometrového stoupání. Sem tam někoho předběhneme a někdo nám to pak vrátí. Na konci stoupání nás dobíhá a předbíhá vedoucí závodu, na cílové rovince prvního kola si užíváme atmosféru vítězů. Po proběhnutí "cíle" mě čeká moje první občerstvovačka včetně ležérního odhození kelímku na zem a druhá půlka již známé trasy. Zatáčky řežeme čím dál víc a klesání si už tak moc neužíváme, víme totiž, co bude následovat. Poslední kilometr stoupání je fakt výživný, a to i pro všechny kolem nás. Oproti prvnímu kolu mám pocit, že se trasa naklopila ještě víc, tělo svírá s povrchem úhel zhruba stejný jako Valentinova motorka v zatáčce.
Už nemám sílu se usmívat na fotografy, kteří sedí a leží v trávě. Vyhýbám se přechodům do chůze, protože znovu rozběhnutí víc bolí a pálí, musím si přece trochu šetřit síly na cílovou rovinku. Před poslední zatáčkou se zaháknu za nějakou slečnu, abych neběžela sama. Běžím z posledních sil, na cílové rovince na nás nějaký strejda houkne, že běžíme obě výborně, lidi tleskají, dětí poskakují, cílová páska na mě sice nečeká, ale poprvé vbíhám do cíle, navíc se ctí.
Tepovku mám na maximu, medaili jsem nedostala, dokonce ani v tombole jsem nic nevyhrála, ale jsem tomu všemu ráda. Nedokázala jsem nic, co by změnilo svět, v pondělí ráno půjdu do práce úplně stejně, jako kdyby doktor nedostal v pátek ráno rýmu a já strávila víkend na aulinu. Ale uvnitř mě něco hezky hřeje a jsem spokojená sama se sebou.
Nepředstavitelný cíl půlmaratonu vidím zase o trochu jasněji, díky "Masakr runu" a taky díky Ladě.
P.S. V pondělí jsem nakonec do práce jela raději na kole, nohy bolely jak šlak. Jo, a taky jsem dořešila reklamaci garminek.
A ještě si dovolím zkopírovat Ladin komentář celé akce:
Na okruh jsem se moc těšila, jezdím tam na in-linech a to prostředí miluju. Jenže co čert nechtěl, chytla mě viróza, teplota, krk, kašel, nedobře po těle, přemítala jsem, jestli mám vůbec startovat, abych pak nelehla na déle, jenže Ráďa je drak, že by prý přijela... no, to jsem byla ráda! S ní je vždycky veselo. Byla kosa, poprchalo, prošly jsme stánky, já si nechala zatejpovat kyčel, zašly jsme na teplý čajíček a pořád jsme mluvily o tom, co že jsme to udělaly, že jsme se přihlásily.
Tréma stoupala, ale sdílená tréma je menší, nakonec došlo i k tomu, že jsme se převlékly do sportovního a dorazily na start! Ráďa je fakt drak, představte si, že poté, co jsme vyrazily po startovním výstřelu, mě začala předbíhat, aby mě zepředu fotila, pak předbíhala i jedoucí autíčko, které fotilo, a mávala mu do objektivu, já si hlídala dech a kašel, abych je měla pod kontrolou a Ráďa řešila došlou SMSku. A pozor, asi na čtvrtém kilometru si prostě zatelefonovala kámošce: "Maruškoooo, já běžíííím!"
V cíli euforie, oslavily jsme to zázvorovým Birrelem, to na ten můj bolavý krk, později pak přišly na řadu zasloužené nudličky s kuřecím u Ťamana ve Vaňkovce.
