• Guinness, roštěnka a zvrtnutý kotník aneb půlamaratonové moment(k)y

      11:02
    V jakémsi zatmění mysli a pod vlivem všudypřítomné běžecké masírky, běžeckých serverů, posvátného vzhlížení ke guru (gurovi?) českého běžectví Miloši Škorpilovi atd., jsem se prostě přihlásil na 1/2 maraton, Half Marathon, Půlmaraton, jak chcete. Jednak v září bylo levnější startovné a jednak jsem byl čerstvě okouzlen pražskou večerní desítkou. A když je něco levné, tak je škoda to tam nechat.

    Sportisimo 1/2Maraton Praha 2014 | foto: Marek Odstrčilík, iDNES.cz

    Měsíc se s měsícem sešel (nevím, k čemu mezi nimi došlo, ale určitě to nebylo nic  kalého, možná to bylo dokonce nekalé) a blížil se čas vyzvednout si číslo. Podle rad běžeckých matadorů jsem týden před startem vysadil kávu a alkohol a pozbyl tak smysl života. Místo toho jsem se cpal těstovinami, což může vychlazené Svijany a pořádného zabijáka nahradit jen těžko, řekl bych téměř vůbec. Takže jsem trpěl a těšil se na závod, který měl tohle utrpení ukončit. A na ten konec jsem se systematicky připravil. Ve středu jsem se stavil u Robertsona na Vinohradské pro plechovku Guinnesse, ve čtvrtek jsem si v Národní galerii vyzvednul číslo – číslo bylo startovní, nikoli inventární, takže jsem byl opět puštěn ven jako umělecky bezcený kousek – a v pátek jsem k plechovce irské svěcené vody přikoupil ještě kus zadního roštěnce, o kterém jsem byl přesvědčený, že v sobotu skončí na grilovací pánvi a posléze na talíři hned vedle sklenice s Guinessem. 

    Fotografie z půlmaratonu najdete  ZDE .

    Mezi tím vším byla ještě návštěva kadeřnického salonu, kde mi spíchli zbrusu nový aerodynamický sestřih a Intersportu, kde mi pro změnu navařili pár energetických gelů a tyčinek jako od Jamieho (Olivera).

    Příprava dokonána, jde se na věc.

    Je sobota sedm ráno, budík není potřeba, protože Jonáš vedle mě už stejně půl hodiny kouká na iPhonu na Požárníka Sama v anglické verzi a nepřijde mu ani divné, že tomu nerozumí. Vyčůrat, umýt, nasnídat se (už žádné těstoviny, ale jako každou sobotu toasty s pomerančovou marmeládou) a vyzkoušet kotník, který mě celý týden trápí – nic moc, uvidíme.

    Rodinku nechávám doma, protože ve 12 vyzvedává Tedíka, který se vrací za školy v přírodě (to ještě netuším, že mi připraví překvapení) a jedu vstříc novým dobrodružstvím. Auto parkuju v Letňanech a pokračuju metrem, jsem tak nervozní, že přestoupím na Florenci na Béčko, místo abych dojel na Muzeum na Áčko, takže místo jednoho přestupu dva. Na Staroměstské už vystupuje slušný počet spoluběžců, s některými se uvidím ve startovním koridoru, a s některými dokonce i v cíli. Procházím kolem startovací brány, všímám si připravených doprovodných vozidel, která povezou časomíru před přede všemi těmi Keňany a Etiopany, na které narazíma třetím kilometru v protisměru. 

    Při vstupu do technického zázemi odhalím číslo pod větrovkou jako smluvené znamení pro ochranku, která mě pouští dovnitř a první věc, kterou jdu udělat, je postavit se do fronty na tejpování a zkusit si ten zatracený kotník nechat nějak zafixovat. Tejpař na mě nebere fix ale tejpu, odborně pokýve hlavu, že mi v něm slušně rupe a pro jistotu mi zafixuje i koleno. Ve frontě se potkávám s Radkem, se kterým jsem se neviděl od loňské desítky a zjišťujeme, že starujeme ze stejného koridoru. Takže se převléct, sníst alespoň energetickou tyčinku, když už je to bez oběda, dvakrát se vyčůrat a čekat. Ve stejnou chvíli přijdeme na to, že nemusíme postávat u záchodků, ale se stejnou měrou poskakování si můžeme stoupnout i do startovního koridoru, odkud se stejně ještě jednou vypravíme na dopingový test (prostě se ještě jednou jdeme vyčůrat).

    Odstartováno

    Čekání se táhne, nejlépe jsou na tom borci vpředu, kterým se drží místo na startovní čáře tak nějak automaticky a na čáru se stavějí až těsně před startem (taky si to ale tvrdě odmakají). Najednou křáp, ozve se rána a chvilku mi trvá, než mi dojde, že to byla asi Hudečkova startovací pistole, za kterou se ozvou tóny Vltavy a refrén bude hrát pořád dokola, dokud, dokud neodstartuje celý špalír 12 500 lidí. Ve chvíli, kdy probíhám startovací bránou, mávnu na Radka, že si poběžíme každým svým tempem, spouštím iPhone, začínají hrát Chemical Brothers a Nike + začne počítat kilometry. 

    Rozběh je hodně pozvolný a je dost nebezpečné rvát se dopředu, protože buď někomu podrazíte nohy vy anebo někdo vám. Nechám tomu volný průběh, však ono se to roztrhá. První kilometr je tak o hodně pomalejší, než jsem plánoval, ale postupně se dá zrychlovat, takže tomu nevěnuju pozornost. Na třetím kilometru za Tančícím domem potkáváme v protisměru auta s časomírou, motorky s kameramany a za nimi šampiony, tleskáme, povzbuzujeme a běžíme si dál svým tempem. Před železničním mostem uhne trasa doleva, aby se za chvíli vrátila zpátky na nábřeží do protisměru. Občerstvovačkou na patém kilometru podle plánu jenom probíhám, jsem zvyklý pít až po desátém kilometru. Běžíme přes Vltavu na Smíchov a po Strakonické opět za železniční most. 

    Před prodejnou italských delikates stojí vysmátá obsluha, která si udělala vlastní občerstvovací stanici a do kelímků leje Prosecco. Chvílí váhám, byla by to prča, nakonec mě ale tahle myšlenka opuští, přece jenom je to teprve sedmý kilometr. Trať se vrací na druhý břeh a blíží se občerstvovačka na desátém kilometru, podle hlášení ve sluchátkách stále zrychluju, lupnu do sebe gel od Nutrendu, zapiju mattonkou, trochu se pohádám s žaludkem, který je po těstovinové stravě tak zmatený, že mám pocit, že s tímhle už jsem to fakt přehnal. Nakonec se nějak domluvíme a běžíme spolu zpátky přes Vltavu na Malostranskou. 

    Za 11. km překvápko, cizí žena vybíhá z davu a drží v ruce nějaký nápoj, který se chystá předat manželovi, milenci, příteli, co já vím. To mě donutí se podívat do davu a zjišťuji, že kousek za cizí ženou stojí žena vlastní s Máťou a Tedíkem, který se vrátil ze školy v přírodě dříve a stihli dojet. Tedík řvě moje jméno, mávám, nechávám celou skupinku za sebou, obracím se k dětem i ženě zády a běžím si dál kolem Strakovky směr Holešovice. Před Hlávkovým mostem špalír přihlížejících řídne a já zjišťuji, že nechybí jenom povzbuzující národ ale i hudba ve sluchátkách. Co se to děje? Hraju si z ovládáním a zjišťuji, že se sluchátka sama ztlumila, když je zesílím, zase se postupně sama ztlumí. Dívám se na iPhone na levé paži, který je pod folií slušně zapařený. Za běhu sundávám iPhone, vyndávám z obalu, nechám odpařit, dám ho zpátky a chvíli zase hraje. Naštěstí aplikace s GPS běží pořád dál. S hudbou se ještě párkrát poperu, ale nakonec to nechávám koňovi. 

    Probíháme kolem Holešovické tržnice  a přes Libeňák, cestou potkávám několik odpadlíků, u některých je záchranka, některé křísí lidé z davu a mě se tentokrát začnou ozývat střeva, něco se jim nelíbí. Na každé občerstvovačce jsou sice Toi Toiky, ale tak zle snad nebude. Za Libeňákem je poslední občerstvovačka na 16. km, hodím do sebe deci ionťáku, přeskočím několik odhozených kelímků, zašlápnu několik houbiček, za což mě zřejme proklejí důchodkyně, které ty nezašlápnuté sbírají a doma jimi dědečkovi vydrhnou hrnec od nedělního bůčku. Na 17. km poznávám několik tváří (nebo spíš zad) spoluběžců, kteří mi po startu vzali roha, včetně majitele asi nejoriginálnějšího běžeckého oblečku – pruhovaného trestaneckého úboru, který rozesměje okolostojící policisty. Vidíme Hilton a šup do Husákova ticha, kde si nejsem jistý, co to udělá s GPS, ale po vyběhnutí z tunelu zjišťuji, že aplikace běží dál, zatímco hudba to už dávno zabalila – konektoru asi nedělá vlhké prostředí nejlépe, a to je celý držák z neoprenu. 19. km na obzoru, čas je dobrý, mohl by to být rekord, ale ty poslední dva kilometry se najednou neuvěřitelně táhnou. 

    Vidím cíl, sláva, radost mě přechází ve chvíli, kdy trať ještě jednou uhýbá na druhý břeh, ufff. Příjemně mě překvapuje cedule 500 m do cíle, to potřebuju, vbíhám na most, mávám na vlastní ženu a děti, kteří se mezitím přesunuli od Malostranské.

    Cíl

    Asi sto metrů před cílem míjím kolabujícího závodníka, který si chtěl zřejmě zavázat tkaničku a místo toho se poroučel k zemi, vybíhají k němu lidé z davu, my obíháme, protože bychom jinak dopadli stejně. Cíl je tady, probíhám bránou, stopnu aplikaci, plácnu si s několika pořadateli, zatímco mi sličné brigádnice v gumových rukavicích odebírají čip ze startovního čísla. Postupuju dál, hlavně se nezastavovat, další dobrovolnice mi předává medaili, dostávám občerstvovací igelitku a ohřívací fólii, dobíhající dav mě posunuje ke stolkům s vodou, ionťákem, banány a pomeranči a jsem zpátky v technickém zázemí. Tady zjišťuji čas. Podle GPS 1:53, podle čipu je reálný čas 1:55, obojí úspěch. 

    Volám ženě, volám do rádia, kde udělám zmatený rozhovor, Renda si postříhá a vyzvedávám batoh s úschovny. Potom nakouknu do převlékacího stanu pro muže, zjistím, že se tam nevejde už ani noha, sundávám tričko a elasťáky před stanem a převlíkám se do suchého. No co, jsou to sportovci, mužský zadek už snad někdy viděli. I sportovkyně. U východu vyfasuju zázvorového Birella, kterého do sebe hodím raději než Mattonku z cílové tašky. Nastává problém, jak se sakra dostanu k metru, kde na mě čeká žena s dětma? Obcházím to kolem řeky a kontíku, Pařížskou a kolem synagogy a mám pocit, že dávám další půlmaraton. A přemýšlím, jestli mám jít za rok do celého……

    P.S. Tejpování kotníku pomohlo, na pražské dlažbě jsem si ale dvakrát zatejpovanou nohu pěkně zvrtnul, ale neřešil to. Kotník se ozval v noci, v neděli odpoledne jsem to byl “vyběhat”, vrátil se s bolestí po šesti kilometrech a zjistil, že je inkriminovaný kotník jednou tak větší než na druhé noze. Leduju a uvidím.

    NAPIŠTE ČLÁNEK I VY

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Guinness, roštěnka a zvrtnutý kotník aneb půlamaratonové moment(k)y

    J33i91ř18í
    N85o52v24ý
    V propozicích závodu je : "Závod se řídí pravidly IAAF/AIMS a Českého atletického svazu". Jedno z pravidel je...
    "Guru Skorpil aspon radi a pomaha lidem se rozbehat" Ano to ano ale zapomina jim rict ze se muzes rozbehnout...
    No a je to tady. Guru Skorpil a samozrejme energeticka tycinka a na desitce gelicek :-) no a taky iphone na raminku...
    L47u66c39i23e
    M75u66s68i31l89o86v23á
    A co jako? tak napis neco ty!  Ja treba na gely "neverim", povazuju je za zbytecnost, ale pokud je nekdo chce...

    V diskusi je 5 příspěvků, poslední příspěvek 14. 4. 2014, 16:18



    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.