• Puchýř, osobák a hektolitry potu. We Run Prague poprvé

      16:45
    Jak jsem si užila slunečné odpoledne, vysloužila si krásnou běžeckou kšiltovku, propotila naprosto nefunkční - funkční tričko, udělala si mega puchýř na noze a zaběhla osobáček.

    Já jsem ta uprostřed., v tuto chvíli ještě suchá a bez puchýře. | foto: Rungo.cz

    Když jsem se na začátku června zaregistrovala na WRP, netušila jsem, co mě čeká, jenom jsem věděla, že se jedná o běžeckou, společenskou událost, na které bych asi neměla, jako poslední rok během posedlá osoba, chybět. Po dlouhém vymýšlení motta na tričko jsem měla ještě více starostí s tím, do jakého koridoru se zařadit. Zvolila jsem 55-60min a doufala, že volba je to správná. Šlo totiž o můj první běh na 10km, takže jsem neměla ani páru o tom jak dlouho by mi to mělo trvat.

    Jakožto pravidelný účastník pondělních Atletických Run Go tréninků s Dušanem jsem v půlce prázdnin zjistila, že jelikož se mé časy dosti zlepšují, chci trasu závodu WRP zvládnout v čase 50-55min a lepší je se propadat, než být brzděna davem.

    A už jsem v tramvaji, je něco málo po druhé hodině. Vyrážím časně, neboť se chci zúčastnit projektu Run Go a být mezi stovkou šťastlivců, kteří získají čapku. Areál Žlutých lázní je téměř prázdný, stánek Run Go nacházím bez problémů. Srdečné přivítání se známými tvářemi je moc milé a evokuje ve mně pocit, že jsme se tu sešli jako parta lidí, kteří běhají pro radost a nezáleží na tom s jakým časem doběhneme, ale na tom jak si to užijeme.

    Ani se nenaděju a Marek už mi podává mikrofon, Kuba chňapne kameru a během pár desítek vteřin je to za mnou. Čapka je moc povedená a je fajn ji mít ve své běžecké výbavě. Stejně tak jako potítko, které mi taktéž scházelo. Vyrážím omrknout areál Žlutých lázní. Barča mě láteří ať se přidám a nechám si udělat make-up, docela mě to vyděsí, jelikož nejsem příznivcem líčení a přesouvám se dál. Nechám se zlákat kadeřnicemi. Jedna ze slečen mi zaplete vlasy do praktického francouzského copu a než se rozkoukám co dál, chňapne mě pod křídlem další nadšenec v Run Go tričku „Beruška“ a vede mě k tetovacímu stánku. Nebráním se a nechám si na krk vytvořit Just Do It tetování. Po tomto vysilujícím, zkrášlovacím kolečku mě u stánku Canon čeká fotografování s Barčou a Kájou, kde nám vytvoří super „fake“ foto, na němž s úsměvem na tváři protínáme cílovou pásku…a nebudu vám nic nalhávat,  ukrutně nám to tam sluší! Jsem si jistá že až opravdu proběhnu cílem, nebudu takhle vypadat ani zdaleka!!!

    Před šestou hodinou odevzdávám věci do šatny a hurá vystát si ukrutně dlouhou frontu na toaletu, kde si parádně poklábosím s mamkou a dcerou, které běží poprvé v životě závod a ještě takhle společně. Jsem z toho nadšená a zároveň i trochu smutná, že tu není nikdo z mých blízkých přátel, kteří by se mnou běželi, nebo alespoň sdíleli tohle běžecké nadšení.

    Půl hodinky před startem se jdu rozběhat, protáhnout a samozřejmě neopomenu přidat cviky z běžecké abecedy, jak nám Dušan klade na srdce, šoupnu tam i dvě stovky a parádně rozcvičená se řadím mezi ostatní zelenáče. Čas před výstřelem si krátím pročítáním nápisů na zádech ostatních souběžců a ani se nenaději a je to tu. START! Poklusávám pomalu kupředu a začíná kličkovaná. Jsem moc ráda, že jsem se rozhodla sluchátka a mp3 nechat v dodávce TNT. Je jenom ku prospěchu moci využít i sluch k manévrování mezi ostatními běžci kteří se hrnou kupředu. Překvapuje mě kolik jich předbíhám. Vyšehrad míjím ještě v plná elánu a energie, když míjím balon s nápisem 3km, proklínám sama sebe že jsem se do toho vrhla. 

    Je mi strašné vedro, pálí mě chodidla jako ďas a super funkční tričko, které musíme mít na sobě, bohužel nepatří k povedeným kouskům v mém běžeckém šatníku a jeho funkční vlastnosti dost postrádám. Velké, pogumované, reflexní logo mě tíží na prsou, lepí se mi na hrudník a nejraději bych ho svlékla, ale není čas, musím máknout. Nemám s sebou vůbec žádné měřící zařízení, takže nemám potuchy o tom jak mi to běží, jenom si říkám že to musím dát pod 55! Spoustu lidí kolem mě jde, postává u strany, vzdávají to. Hodně mě rozčilují turisti pokoušející se „crossnout“ masu běžců, čímž ohrožují jak sebe, tak nás! Terén, kdy přebíhám z chodníku na asfalt, není také ideální a pohodlný, dlažební kostky proklínám a ačkoliv jsem s nimi počítala, každý odraz je pro mě utrpením a odměnou je mi obrovský puchýř na levém palci. Hold moje nožičky jsou zvyklé spíše na lesní cestičky. Zatínám zuby a jak se tak blížíme k cíli a otoček přibývá, začínám být víc a víc unavená. V jednu chvíli mam opravdu demotivující myšlenky, z kterých mě vytrhne zakopnutí na téměř rovné vozovce a vyberu to jen tak tak…a asi i působením adrenalinu (nesnáším silniční lišej!) nasadím tempo a myslím jenom na to, že jsou to už jenom 2km, že to dám, nejsem žádné béčko!!! 

    Cílová rovinka po náplavce se zdá nekonečná, už vidím na časomíru, běží na ní 53min a já si říkám: „zaber, máš na to, to dáš, šlápni do toho!“. Předbíhám ještě pár lidí a jsem tam! Moje levá noha překročí čáru a já se cítím fakt hrozně, všude kolem mě lidi na pokraji sil a jsem vlastně šťastná, že mi je tak špatně, protože vím, že jsem do toho dala všechno, bylo to na krev! Jelikož jsme jako stádo hnáni dál, abychom uvolnili cestu dalším ovečkám, pokračuju, hnána davem k občerstvovačkám, kde vyfasuju vodu, tyčku (nevalné chuti), banán a ionťák. Všechno to do sebe pošlu, jelikož jsem zapomněla hroznový cukr doma a již během běhu jsem cítila, že mam hlad. Láduju se banánem, když v tom mě někdo čapne za ramena a já se nestačím divit…kamarád, kterého jsem neviděla už strašně dlouho. Takže nakonec v tom cíli nejsem sama a mam se s kým podělit o momentální zážitky. Loučíme se a začíná boj o věci v dodávkách TNT. Ta moje má číslo 22, než se k ní dostanu tak stihnu parádně vychladnout, ve frontě se už klepu jako ratlík a místo šaten využívám k převlečení prostor mezi dodávkou a zábradlím náplavky. Turisti projíždějící na parníku kolem musí z našich holých zadků mít radost.

    Asi půl hodinky pozoruji ruch kolem, ty emoce a šťastné tváře kam se člověk podívá…a ejhle, tyhle tváře znám! Ano, jsou to oni…stará známá Run Go partička, Barča, Mára, Nikola a Kája. Přisuzuji to osudu, že jsem na ně v tom tisícihlavém davu narazila a mohla se pochlubit s časem 52:33, na který jsem taaak pyšná! Jdeme to zapít!

    Napiš svůj článek i TY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů.

    Marek

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?

    Výběr nejlepších článků čtenářů

    ČLÁNEK




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.