• Na 70. kilometru jsem „vybouchl“, ale svou první stovku dokončil

    Přecpanej obrovskou pizzou a s třema pivama v břichu ležím na posteli jako vorvaň na pláži. Bolí mě celej člověk. Koutky mi ale cukají přiblblým úsměvem. Stále se srovnávám s faktem, že jsem před pár hodinami doběhl The Great Ocean Walk 100km Trail Ultramarathon. Svou první stovku.

    Odměna | foto: Bart Vonhoff

    The Great Ocean Walk 100km Ultramarathon kopíruje trasu stejnojmenného pobřežního treku z Apollo Bay ke známé pobřežní skalní formaci Dvanáct apoštolů, asi 200 kilometrů jihozápadně od australského Melbourne. A zcela po právu je zmiňován jako jeden z nejkrásnějších závodů svého druhu. Rozeklané pěšinky po hranách útesů čas od času odběhnou do pobřežních deštných pralesů, aby se záhy vrátily a proměnily v dlouhé písečné úseky na nekonečných plážích.

    The Great Ocean Walk 100s Trail Ultramarathon

    Kdy: sobota 8. října 2016

    Kde: Apollo Bay, Victoria, Austrálie

    Web organizátora

    Já si tenhle závod vybral pro svoji první stovku. S více než 3 300 metry stoupání a písčitými stezkami to možná není ideální trať pro nováčky, krásné přírodní scenérie se ale zdály jako dobrá protiváha. Navíc když už, tak už, ne? Můj závodní cíl byl celkem přímočarý – doběhnout ještě za světla, abych si mohl vychutnat západ slunce za Dvanácti apoštoly. To se rovnalo času zhruba pod 13 a půl hodiny. Cokoliv jiného už měl být jenom bonus.

    Těžko na cvičišti, lehko na bojišti

    Přípravu na závod jsem zahájil v červnu po několikaměsíční běžecké pauze. Pozvolna jsem přidával na objemech, během července a srpna se držel kolem 90 až 100 kilometrů týdně, v září začal postupně ubírat a na začátku října se šlo na věc. Trénink jsem nijak zásadně nestrukturoval, ale jako pravidlo jsem držel delší tempový běh (20 až 25 km) v půlce týdne domů z práce a delší trailový běh (25 až 35 km) o víkendu. To první sloužilo i jako dobrý mentální trénink. Devadesát minut ostrého běhu po práci, za tmy, podél silnice, v australské zimě přece jen není ta nejradostnější aktivita. V práci jsem si těmito večerními seancemi definitivně potvrdil nálepku šílence.

    Fotogalerie

    Zbylé dny jsem podle času a chuti vyplňoval intervaly, fartleky, kopci a kratšími tempovými běhy. Obecně jsem se přípravou moc nestresoval a spíše se snažil nezranit a na den D mít hezky odpočaté nohy. Ostatně, i podstatně menší objemy mě loni dostaly do cíle náročného skyultramarathonu. Hlavní prověrkou pak byl koncem srpna 12hodinový rogaining, během něhož jsem v těžkém terénu naběhal něco přes 50 kilometrů. A vyzkoušel si, že 12 hodin v pohybu zvládnu.

    Vzhůru do práce

    Na závodní registraci a kontrolu povinného vybavení v přímořském letovisku Apollo Bay jsem tak dorazil pozitivně naladěn, spokojen s fyzičkou i zdravotním stavem. Večer jsem si dal svoji obvyklou koňskou dávku přesoleného kuskusu se zeleninou, zalil to třemi pivky, připravil si věci na závod a usnul jako pařez. Probudila mě chvíli před budíkem až moje klasická předzávodní noční můra, že jsem zaspal. Nezaspal. Ale klasicky jsem podcenil čas potřebný na ranní přípravu, takže jsem lítal jak fretka a tkaničky jsem si dotejpoval asi půl minuty před startem.

    Prvních pár kilometrů bylo hezky po rovince na zahřátí, které jsem samozřejmě nestihl před startem, a stejně jako při svém prvním ultra mi dalo dost práce držet natěšené nohy na uzdě. Usadil jsem se někde kolem desátého místa a pomalu se dostával do rytmu. Okolo devátého kilometru začalo první táhlé stoupání. To mi zpříjemňoval dosti halasný borec. Chvilku jsme za běhu kecali, abych zjistil, že běžím s dvojnásobným vítězem Tarawery, slavného novozélandského ultramaratonu. Rychle jsem si dal dohromady jedna a jedna, stáhnul ocas a nechal budoucího vítěze závodu pelášit svým tempem.

    Závod je zároveň přehlídkou australské přírody

    Závod je zároveň přehlídkou australské přírody

    Žůžo dobrodrůžo

    První kontrolní bod byl na 22. kilometru v malém přírodním kempu, v němž jsem pár let nazpět nocoval. Hezká vzpomínka. Moc jsem se tam ale nezdržoval, rychle jsem doplnil vodu, vykousl pomeranč a během dvou minut utíkal dál. Následoval krásný single trail nahoru dolů přes malé zátoky a skrz nízké eukalyptové lesy. Slunce se začalo hlásit o slovo, pěšiny byly hodně písčité, potkal jsem prvního hada, ale nohy běžely pěkně a já se poctivě staral o pravidelný přísun paliva.

    Na druhý kontrolní bod jsem se dopracoval po čtyřech hodinách. V nohách jsem v tu chvíli měl maraton a ještě skoro jeden a půl mě čekal. Paradoxně mě to ale nabíjelo pozitivní energií. Dobrodrůžo, ne? V tu dobu také bylo jasné, že nás čeká o dost větší pařák, než jaký slibovala předpověď. Na občerstvovačce jsem opět jen doplnil tekutiny, sežral pár pomerančů a po dvou minutách se poslušně vrátil do práce.

    Na asi 49. kilometru se trasa stočila až k vyhlídce u hlavní silnice, kde na mě čekal kamarád Bart. Ten měl původně běžet také, ale bohužel se dva týdny před závodem rozšvihal na kole a stále ještě zafixované rameno mu moc pohybu nedovolovalo. Za běhu mi sdělil, že vypadám dobře, ale že běžím poměrně rychle, někde kolem osmého místa. Před závodem jsem si sice na základě výsledků z předchozích let a odhadu svých možností připravil předpokládané mezičasy, ty jsem si ale ve zmíněném ranním spěchu zapomněl v peněžence, takže jsem běžel spíše na pocit.

    Nejíš, nedokončíš

    Zde bych si dovolil malou odbočku k jídlu. Přiměřený příjem potravy a tekutin je u takhle dlouhých závodů samozřejmě naprostou alfou a omegou. Podceň to - a končíš. Přežeň to - a taky končíš. Jako ultra zelenáč v tom samozřejmě ještě moc chodit neumím.

    Scenérie The Great Ocean Walk 100km

    Scenérie The Great Ocean Walk 100km

    Nicméně na základě předchozích zkušeností jsem se to rozhodl pojmout poměrně jednoduše. Každých zhruba čtyřicet minut jsem za běhu jedl na střídačku gely a obyčejné müsli tyčinky. Na začátku a v půlce závodu jsem do sebe natlačil po jednom banánu a na každé občerstvovačce pár rozkrojených pomerančů. K tomu jsem vypil zhruba 10 litrů tekutin, jedna ku jedné voda a elektrolyty. V závěru už jsem do sebe to sladké tlačil dost na sílu, upínaje se na představu pizzy v cíli.

    Shit happens

    Před hlavním kontrolním bodem na 55. kilometru nás čekal tříkilometrový úsek po pláži. Hotové labůžo. Paradoxně jsem tam dost utekl klukovi, se kterým jsem do té doby běžel. Náskok se ale záhy smazal, když jsem doběhl na check point, kde nemohli najít moji připravenou tašku s věcmi. Trochu pešek, když tam má člověk jídlo na druhou půlku závodu a část povinného vybavení (dvě čelovky a reflexní vestu). Za pomoci Barta, dobrovolníků a fanoušků jsem ale dal vše potřebné relativně rychle dohromady. Ve chvíli, kdy jsem byl připravený vyběhnout, se samozřejmě moje taška najednou našla a já musel zase všechno přebalit.

    No jo, shit happens, těch pár minut vem čert, hlavně se tím nenechat rozhodit. Zejména proto, že vzápětí následoval nejnáročnější úsek závodu. Nejdřív táhlé stoupání k nejvyššímu bodu tratě, poté několik ostrých výběhů a seběhů přes pláže a útesy a hlavně dohromady 25 kilometrů do další občerstvovačky. V již plném pařáku. Seběhl jsem se tam se dvěma kluky, takže jsme si kecáním trochu usnadňovali práci. Pak ale nejednou bum bác a během jednoho prudkého seběhu kolem 70. kilometru mi vybouchly a totálně odešly kvadricepsy. Při každém klusání jako kdyby mi někdo zatloukal hřebíky do stehen. Problémy mně činil i běh, či spíše ploužení se, po rovině.

    Hlavně ne do Doomsville

    Fyzicky jsem byl v tu chvíli na kaši. Moc dobře jsem ale věděl, že psychicky se nesmím vydat na exkurzi do bájného Doomsville (obrazné město beznaděje). Myšlenkový tok jsem tedy zcela soustředil na odpočítávání metrů do další občerstvovačky. Zní to jistě dost banálně, ale tahle zábava mi vydržela hodně přes hodinu, kdy jsem se v uměle navozeném mentálním rozpoložení na hraně debility (někteří by to možná nazvali spíše jakýmsi meditativním stavem) sunul v módu autopilota na poslední občerstvovačku.

    Nakonec jsem se tam dosunul. V nohách jsem v tu chvíli měl 80 kilometrů a hodinky ukazovaly čas 9:16. Po obou klucích, se kterými jsem předtím běžel, ani vidu, ani slechu. Ale jak už to u mě bývá, s blížícím se koncem chytám druhý dech. Pár pomerančů, dva kelímky coly, povzbudivá slova dobrovolníků a vědomí, že nejhorší je za mnou, ve mně znovu probudilo závodníka. Zbývalo mi posledních zvlněných 20 kilometrů. V mysli se vyjasnilo. Nohy se rozeběhly. A cíl byl jasný. Kluci, třeste se.

    Na vrcholu blaha

    Když jsem asi osm kilometrů před cílem poprvé viděl onu slavnou skalní formaci Dvanácti apoštolů zalitou ve zlatavé záři odpoledního slunce, došlo mi, že už to mám co by kamenem dohodil. A že svého cíle doběhnout ještě za světla dosáhnu, i kdybych měl zbytek dojít pozpátku. Tohle uvědomění ve mně odjistilo všechny rezervy a nohy přeřadily na vyšší stupeň. Reálně to sice bylo něco mezi pěti a šesti minutami na kilometr, v tu chvíli mi to ale připadalo jako nadzvuková rychlost. Dokonce to tak i působilo, když jsem se prohnal nejdřív kolem prvního kluka a záhy i kolem druhého.

    Být to o kousek delší, pravděpodobně bych ještě dotáhl další dva, ale to už samozřejmě vem čert. Podobně jako při svém prvním ultra jsem se do cíle přiřítil s úsměvem od ucha k uchu a cílovou čárou jsem proskočil v čase 11:36:35. Na sedmém místě. Hodinku a čtvrt za vítězem. A o plných 32 kilometrů dál, než kam jsem kdy předtím doběhl. Vrchol blaha.

    Scenérie The Great Ocean Walk 100km

    Scenérie The Great Ocean Walk 100km

    Po doběhu, v jedné ruce cola, v druhé pivo, jsem se dopajdal na tu slavnou vyhlídku k útesům. A tak jsem tam pečlivě opřen o zábradlí stál, nohám jsem přeci jen moc nevěřil, a dumal nad životem. Člověk může dosáhnout různých úspěchů. Vystudovat školu, povodit si projekt v práci, dát si osobák na pětce..., ale tohle bylo prostě něco jiného. Totální překonání sebe sama. Posouvání vlastních hranic. Snad až jakési sebepoznání. Krásný pocit.

    Nadšenci se můžou podívat na můj závodní log na Stravě.

    Ondřej Pavlů

    Běhá odmala. Odkojen byl na dráze, dorostl v lese při orientačním běhu a v Austrálii ho začaly bavit delší trailové vzdálenosti. Pracuje v Sydney jako manažer digitálního marketingu a o životě vzhůru nohama píše na svém blogu zitaustralii.cz.

    Autor:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Na 70. kilometru jsem „vybouchl“, ale svou první stovku dokončil

    J94a45n
    K85r19a36l80i47k
    Gratulujem, paradny vykon.. Cely clanok v optimistickom duchu, tak to ma byt
    P45e39t22r
    M37á83l96e34k
    L22i43b65o19r
    M80a74l76í59č76e88k
    Gratuluji :-) Jakožto dálkový chodec vám běžcům závidím, že to vždy máte o polovinu rychlejší a dobíháte za světla.
    O75n15d82r39e73j
    P69a37v69l37u
    Diky! Ja nejsem velkej fanousek behani za tmy, takze je to pro me vzdycky dobra motivace hejbnout kostrou :)

    V diskusi jsou 4 příspěvky, poslední příspěvek 13. 11. 2016, 19:22

    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.