Jen registrace a poplatek stačily k tomu, abych se hrdě zařadil mezi jedenáct tisíc běžců, kteří se zúčastnili pražského Hervis Půlmaratonu 2012. Samozřejmě jsem nakonec z naší party běžel sám. Ale závodění mě chytlo tak, že už za 13 měsíců jsem se stal maratoncem.
Na startu maratonu
Konkrétně to bylo opět v Praze, v neděli 12.května 2013. Představte si start Pražského mezinárodního maratonu. Na konci zhruba desetitisícového davu běžců z celého světa se chvěje nervozitou osamocený běžec. Uvolnění běžci z Japonska se vesele fotí, zatímco on řeší, jak nahradí čelenku, o kterou vlastní blbostí přišel při odevzdávání batohu. Bez čelenky nebo šátku totiž ještě neběžel. Navíc je neplánovaně teplé počasí a on je navlečen v černém a neletním, do toho mu nechce naskočit aplikace v mobilu, která by ho měla tak trošku řídit, aby nejančil nebo se neloudal. Tu aplikaci bude ladit ještě dva kilometry, a zprovozní ji až v momentě, kdy vběhne na Karlův most, který je jen jednou v roce uzavřen pro turisty, a to právě druhou květnovou neděli, kdy pár desítek minut patří pouze běžcům.
42 kilometrů a 195 metrů, můj první maraton právě odstartoval. Od ledna mám v nohách tři stovky kilometrů, nejdelší trénink 27 kilometrů, několik týdnů s bolestí v oblasti pravé kyčle. Přesto běžím a mám tři cíle: Neumřít. Nevzdat. Doběhnout pod pět hodin. A jeden sen. Doběhnout pod 4 hodiny. Blázen jsem.
Neumřít, nevzdat
Trasu celkem dobře znám, před pěti týdny jsem tady běžel podruhé půlmaraton, jen některé pasáže se běží dvakrát. Na začátku si užívám špalíry fanoušků podél trati, nádhera. Hlava vypíná, hudba ve sluchátkách je skvělou kulisou, do desátého kilometru se cítím velmi dobře a tento pocit potvrzuje i čas. Užívám si to. Ještě i v půlce trati to jde, začínám si pohrávat s myšlenkou času pod čtyři hodiny - splnění snu. Ale nejsem naivní a hloupý, umím si spočítat, že tohle tempo celou dobu neudržím a ještě si prožiju muka. Je slunečno a houbičky namočené vodou drží v ruce snad každý běžec; já musím, jinak bych si neměl jak otírat pot z čela.
Líbil se ti článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Pak se mi před očima mihne transparent, který zpočátku jako nováček mezi maratonci neumím vyhodnotit: Maraton začíná až na třicátém kilometru! stojí na něm. Uvědomuji si, že tak daleko jsem ještě nikdy neběžel. Ale davy běžců a diváků kolem mě ženou dál, byť síly dochází a kilometrový průměr hlášený aplikací hlásí stále vyšší čísla. Teď přichází čas se proklínat, ale i zatnout zuby a táhnout.
O tom, že ten transparent měl pravdu, už pár desítek minut vím. Kilometrovníky podél cesty totiž někdo schválně posunul dál od sebe. Tělo jede na nouzový režim, hudbu ze sluchátek už neslyším. Stejně jako další běžci se vyhýbám sanitě, která nakládá běžkyni, která na sluníčku zkolabovala. Pít, pít, hodně vody, houbičky na krk. Nohy jedou v robotickém tempu, ale ten robot jako by pomalu potřeboval nové tužkové baterky. Stále častěji hledím na hodinky. Hlava je sice skoro vypnutá, přesto se do ní vkrádá obava: Jestli to teď doběhne za 4 hodiny a jednu vteřinu, nepřežiju to!. S posledními zbytky sil a pohledem upřeným na hodinky vbíhá do cílové rovinky v Pařížské ulici.
Doběhnout pod čtyři hodiny
Ostatní kolem mě si doběh užívají. Tleskají, radují se, zdraví se s fanoušky. Já ne. Oči mám nalepené na hodinkách a vím, že to bude těsně. A taky, že ano, cílem na Staroměstském náměstí probíhám v čase 3:59:27 hod. Nevím, co se bude dít v následujících vteřinách a minutách. Jen zjišťuju, jak hrozné je zastavit se a potom zkoušet chodit. Dostávám medaili, a jakoby zdálky slyším, že na startu je letos asi 1200 nováčků, ale že ti ještě v cíli asi být nemohou. „Jsem tady, já už jsem tady!“ chce se mi křičet, ale jsem rád, že vůbec dýchám. Za pár desítek vteřin mám ale jasno. Další rok jsem tady zase.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
