Téměř neúspěšně hledáme místo na parkování, zatímco pozorujeme běžce a běžkyně přicházet ze všech stran Prahy. Přiznávám, že mě to málem donutilo otočit auto směrem domů, jelikož nejraději běhám jen tak pro radost a nijak zvlášť davy nevyhledávám. Odjet však už nešlo, čekali na nás staří dobří známí a má soutěživost by mi to jen tak neprominula.
Nijak mi nepomohlo, když jsme při registraci získali balíček plný sponzorských zbytečností. Člověku by úplně stačil ten dobrý pocit, že dělá něco pro druhé a že si u toho ještě může „zazávodit“. Avšak po úmorné frontě na záchod, to na mě padlo. Nadšení ostatních se na mě pomalu přeneslo a já se nemohla dočkat startu. Ani jsem nevnímala doprovodný program se zajímavými hosty. Už jen abych mohla vyběhnout do temné Stromovky.
A je to tady! Máma se vzdaluje (ona běžeckému běsnění nepodlehla) a my se řadíme na start. Všude okolo vidím samé úsměvy a žádnou nervozitu. Několikrát málem vypálím oči svou profesionální čelovkou slečně vedle mne, připravím si mobilní aplikaci na měření běhu (kdybych přece jenom trhla svůj osobák) a netrpělivě čekám. Konečně se běžci přede mnou šourají krokem dopředu, po pár metrech si i popoběhnu a potom už běžím. Neúmyslně se ztrácím z dohledu kamarádů a následuji dav do ztemnělého lesa. V hlavě si říkám, nepřepískni to, ať nejsi za chvíli bez dechu. Ale člověku to nedá, ta radost z běhu se šíří vzduchem a já zrychluji a zrychluji. „Ten pohled do zadu je neuvěřitelný,“ slyším někoho říkat. A opravdu. Průvod světlušek rozsvítil Stromovku. I kolem jedoucí vlak nás běžce podpořil několika zatroubeními.
Sakra, to už vidím tramvaje? Dobře, tak to trochu přidám. Tady je kopec? Jejda, to je ještě kus. Tady musí někde stát máma. „Mamí, tady jsem!“ A cíl. Ale to ještě není konec. Jdu za mámou, která stojí kousek před cílem a povzbuzuje ostatní běžce. Podle její interpretace- borce. Spolu tleskáme a povzbuzujeme ostatní. Náš největší obdiv sklízejí děti a samozřejmě poté nevidomí se svými vodiči. A Nejen oni si s námi plácnou a pak co nejrychleji probíhají cílem.
S úsměvem na tváři opouštíme Stromovku a já si mimoděk vzpomenu na slova moderátorky akce Lucie Výborné: „ Neopomeňte, je to běh pro radost!“ Bylo to krásný a nabíjející zážitek. Děkuji Vám, spoluběžcům a organizátorům, za to.
