• Proklatá Libeňská smyčka a slzy v cíli - můj první maraton

      13:00
    Bohoslužba v 7:30, start v 9:11, půlka v pohodě, Smíchov začíná bolet, druhý okruh do Libně je peklo, posledních 500 metrů letím – takhle vypadal můj první maraton. Výsledek 04:23:34 potěšil, mnohem intenzivnější byly ale emoce na cílové pásce!

    | foto: Jakub Kajtmanpro iDNES.cz

    Běhání jsem propadl před dvěma roky a maraton byla vždycky taková nedosažitelná meta. Loni na podzim jsem ale sebral odvahu a na ten Pražský se přihlásil. 

    Intenzivní příprava začala zhruba v prosinci – tedy asi 5 měsíců před závodem. Do svého sporttesteru „micoach“ jsem si nahrál tréninkový plán s cílem zaběhnout legendární vzdálenost za 4:30. Musím přiznat, že přípravu jsem nakonec zvládl jen zhruba z poloviny – naběhal jsem asi 450 km. I tak se ale cíl podařilo splnit. 

    Staroměstská aréna 

    Ráno jsem nemohl dospat a od 5 jsem prakticky jen civěl do stropu. Snídaně o hodinu později byla jednoduchá a musel jsem se k ní dost přemlouvat. Ale jen díky adrenalinu a vodě přece jen člověk víc než 42 kilometrů neuběhne. Jakmile jsem vyrazil z domu probudil se ve mně ten pocit. „Už je to tady! Pokud to dopadne, tak dneska to dám!“ Nervozita ale stoupala, žaludek se všelijak kroutil a tak  jsem ještě před uložením batohu do úschovny zašel do kostela na maratonskou mši. 

    Bylo to skvělá volba. Pan farář, zjevně také nadšený maratonec, vzal církevní formality hopem a zaměřil se hlavně na připomenutí duchovního pohledu na běh. Perfektně jsem se zklidnil, vyčistil hlavu a krátce po mši jsem tak mohl definitivně odhodlaný zamířit do startovního koridoru.

    Organizátoři mě zařadili až na konec, ale atmosféra byla skvělá i tam. Několikrát jsme si kolektivně zatleskali, zakřičeli a když se dal konečně had běžců do pohybu, popřál jsem si s kolegy okolo hodně štěstí. Prostě atmosféra k nezaplacení. 

    Po jedenácti minutách od oficiálního startu se před námi konečně otevřelo Staroměstské náměstí. Vltava na plný pecky, všude kolem tleskající fanoušci a turisté, modrá obloha – už v tuhle chvíli jsem se cítil jako nějaký olympijský šampion. 

    První úsek v centru Prahy byl skvělý. Organizátoři nás velmi správně pustili do těch nejhezčích ulic hned na začátku, kdy jsme ještě měli spoustu energie a mohli si Karlův most nebo výhled na Pražský hrad dostatečně užít.

    Na sever a na jih 

    Po historickém exkurzu ale následoval první výběh severovýchodním směrem - do Holešovic a Libně. Tento úsek nemám rád. Už při dubnovém půlmaratonu jsem ho proklínal. Žádná zajímavá architektura, trasa se proplétá kolem velkých silnic a jako bonbónek na dortu následuje „území nikoho“ od Libeňského mostu do Karlína, kde neustále fouká. Naštěstí jsem tu potkal několik známých, takže mi ta první Libeňská smyčka celkem utekla. 

    Neustále jsem měl ale na mysli, že stejnými ulicemi se ten den ještě jednou proběhnu a trochu jsem si představoval, jak se asi budu cítit, až budu podruhé míjet značky na 37. a 38. kilometru. 

    Trudomyslnost ale rychle zahnal druhý průběh Staroměstským náměstím a exkurze do zbývajících částí pražského centra. Abych si druhou čtvrtinu závodu náležitě užil, přepnul jsem z Coldplay na Editors a najednou, jako by mě polila živá voda. Kolem Národního divadla jsem doslova proletěl a bez větších prodlev jsem se blížil k polovině maratonu.

    Pomalu se přiostřuje 

    V Nuslích sice trochu zapršelo, ale jako osvěžení to přišlo vhod. Navíc jsem po otočce u Žlutých lázní zjistil, že vodiči na 04:15 jsou ještě daleko za mnou a tedy, že čas mám zatím perfektní. Poctivě jsem proto zpomaloval na každé občerstvovačce a doplňoval tekutiny a energii – nikdy bych neřekl, že obalený banán v soli může tak skvěle chutnat. Hlavně jsem ale dával pozor na to, abych běžel v rozumné tepovce kolem 160 BPM. Na Palackého náměstí a pak hlavně na Andělu už ale začalo moje tělo trochu protestovat. 

    Abych dodržel svojí strategii zacílenou právě na konstantní tepovou frekvenci, musel jsem výrazně zpomalit a každý kilometr byl najednou mnohem utahanější a otravnější. U Smíchovského pivovaru sice člověka pokaždé povzbudí vůně sladu a piva, ale při štrece na jih k Barrandovskému mostu už začalo jít do tuhého. 

    Naštěstí jsem u sebe měl oříškovou sušenku a všechny moje myšlenky se tak stočily k ní. „Jakmile budu na 30 km, dám si pořádnou svačinu a svět bude hned krásnější.“ A taky, že byl. Oříšky mě vystřelily dopředu – asi tak na 10 minut. J Pak už jsem pochopil, co všichni běžci myslí tím, že maraton bolí. Nohy jsem měl jako z kamene nad každým úspěšným krokem jsem se v duchu radoval. 

    Najednou mě napadlo, že by to možná chtělo nějakou změnu rytmu. Proto jsem si do uší pustil Wohnout a kupodivu, to opravdu trochu pomohlo. Rychlé kytary a známé texty mě vytáhly až k Rudolfinu a postrkovaly dál a dál ke druhému kolečku mnou tak oblíbenou Libní. 

    Šlo to pomalu, do kopečků jsem už skoro šel a navíc se začal místy zvedat nepříjemný vítr. Jedinou radostí mohla být obrazovka na 36. kilometru, kde jsem měl slíbený vzkaz od přítelkyně. Zařízení ale asi nefungovalo úplně podle představ a tak i když jsem si dal důrazně záležet, abych kolem projekce proběhl nadmíru pomalu, vzkaz se neobjevil. 

    Člověk to prostě musí dát sám! Sklonil jsem proto hlavu, oči zapíchl do asfaltu přede mnou a pomalu odkrajoval metr po metru. Na druhé straně řeky to už ale fakt nešlo. Vítr byl snad ještě silnější než ráno, nohy bolely jako čert a tak jsem se několikrát na běh vykašlal a přešel do chůze. Celkem to pomohlo, ne snad, že bych se oklepal a nasadil bleskové tempo, ale nohy si alespoň trochu odpočinuly. 

    Když jsem ale míjel poslední občerstvovačku před 40. kilometrem, dopočítal jsem si, že bych ten maraton opravdu mohl dát pod 4:30. Podmínka byla jednoduchá – poslední dva kilometry běžet, ať se děje, co se děje.

    Runner´s high v cíli 

    Překvapivě to šlo. Měl jsem skoro pocit, že organizátoři do cíle nainstalovaly nějaký magnet, který blížící se běžce přitahuje. Navíc jsem si do uší nahnal Fall Out Boy a tihle kluci z Illinois nezklamali. Moje nohy najednou zrychlovali, na tepovku už jsem kašlal a jediné, co jsem si představoval bylo, jak probíhám cílem. 

    Po několika minutách se tak přede mnou z ničeho nic zjevila Pařížská ulice, zástupy lidí kolem trati a hlavě značka s nápisem „500 metrů do cíle“. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale začal jsem makat, jako kdybych byl právě na startu. Dokonce jsem si začal i prozpěvovat. Usmíval jsem se od ucha k uchu a rychlostí blesku mířil k cíli! 200, 100, modrý koberec, zamávat sestřenici, která mě hned zvěčnila jejím mobilem, ruce nahoru, vítězný řev a najednou slzy v očích! 

    Bylo to neuvěřitelné! Takovou radost jsem snad nezažil. Je to jako, kdyby člověk celé 4 hodiny a 23 minut ukládal svoje emoce někam do trezoru a najednou ten trezor explodoval. Smál jsem se a brečel zároveň! 

    Po zádech mě poplácal šéf závodu Carlo Capalo, od slečny dobrovolnice jsem dostal medaili, ale to nejkrásnější byl ten pocit – že jsem to zvládl, že jsem opravdu uběhl celý maraton! Najednou jsem měl radost z toho, že je obloha modrá, že je Staroměstské náměstí se svou radniční věží plné k prasknutí a já stojím uprostřed s medailí na krku a ti lidé kolem mi tleskají, gratulují a mají radost, stejně jako ji mám já! 

    Exploze štěstí trvala asi 10 minut a bylo to něco, kvůli čemu bych se okamžitě zapsal na další závod. Samozřejmě se pak dostavila únava. Nejdřív jsem se spolu s několika dalšími běžci natáhl na Ovocném trhu a jen jsem si užíval teplé dlažební kostky.

    Doma samozřejmě následovala vana a (trochu marná) snaha o protažení. Nohy mě bolí ještě 24 hodin po doběhnutí, ale ten intenzivní zážitek mi už nikdo nevezme! Počítá se do něj samozřejmě i to utrpení mezi 35. a 40. kilometrem. Ale jeho hlavní částí je neuvěřitelná radost ze značky 42,195! 11. května 2014 jsem uběhl maraton! Světový rekord to sice nebyl, ale osobák jo! A to se počítá!

    Napiš svůj článek i TY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů.

    Marek

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.