Marek trénuje na stovku

Marek trénuje na stovku | foto: Magdaléna Ondrášová, Rungo.cz

Příprava na 100 km: led, bolavá achilovka a Dádina žížala v mé hlavě

  • 3
Přecházím po bytě a vrčím. Venku je pořád ledovka a já potřebuji nabíhat ty zatracené kilometry. Nedaří se mi držet plánu, a když už to vypadá nadějněji, ozve se achilovka. Vrčení přechází v zoufalé kňučení. Bojovná nálada při přípravě na zářijových sto kilometrů se ztrácí. Navíc se mi skoro při každém běhu honí v hlavě Dádin hit.

Led je prevít. Nějak se na něm pohybovat dá, ale je to boj a člověk má strach, aby se spíš nezrakvil. Můj běh připomíná pohyb toho, komu už dlouho nevyměnili plínku. Je to děsné, ubíjející, upachtěné. Musím to prostě vydržet, nic jiného mi nezbývá. Chodím běhat na Ladronku, tedy asfaltový okruh, který je pro mě prostě nudný, ale jediný jakžtakž běhatelný. V podstatě zavírám oči a beru plán jako vojenský úkol. Radost z pohybu není taková, jak bych chtěl, ale tohle jednou skončí a já se zase vrátím do přátelštějšího lesa.

Jak to začalo: chci si splnit sen, natrénovat na 100 km

Když je moje trápení na nejvyšší možné úrovni, začne se ozývat achilovka. Je to něco, co neznám, co jsem nikdy neřešil. Horší to prostě být asi namůže. Dávám si pár dní pauzu a vše konzultuji s Danem Orálkem a fyzioterapeutkou Katkou Honovou. Achilovku jemně masíruji, nahřívám lýtko a opatrně protahuji. Bolest po asi čtyřech dnech ustupuje a já zkouším opět vyběhnout. Bohužel se opět vracím kulhající. Mám fakt depku a chuť to celé zabalit. Mám strach, že naběhat potřebné kilometry prostě nezvládám, a uběhnout v září sto kilometrů ve mně vzbuzuje obrovský respekt smíchaný se strachem. Jsem vlastně na začátku a už na dně.

Nakonec to celé trvá čtrnáct dnů. Když vlastně nic pořádně nepomáhalo, zkusil jsem něco, co bych dříve neudělal. A ani dnes to úplně nedoporučuji. Vycházel jsem však z Danových a svých zkušeností. Achilovka nebyla horká nebo teplá, takže zánět pravděpodobný nebyl. Prostě jsem na to přestal myslet a zkusil s tím běhat. Možná to bude znít neuvěřitelně, ale zafungovalo to. Mně ano, ale není to prosím návod, jak řešit zdravotní trable. Každému prostě funguje tělo jinak.

Marek trénuje na stovku

Nadechuji se a vrhám se opět do tréninku. Bohužel se mi v této chvíli velkého odhodlání do hlavy dostala z neznámého důvodu ta šílená melodie hitu Dády Patrasové o žížale, co běhala velmi pomalu. Nemůžu se toho týden zbavit. Je to jako útok živých mrtvých. Přemohl jsem ledovku, achilovku, zabiju i tohle. Melodie a slova postupně časem naštěstí mizí a mě se do výběhů vrací pomalu rovnováha. Skrytá obava však zůstává. Vrátí se Dáda někdy? Poběží se mnou žížala sto kilometrů ve Winschotenu? Naštěstí je to daleko, uvidíme.

Jak šel čas: Marek o své operaci a běhu

Koncem února do sebe začínám pořádně ládovat kilometry. Jedeme v módu tří náročnějších týdnů, které mají kolem 66 kilometrů každý celkově, a jednoho volnějšího. Musím říct, že ten poslední třetí je pro mě jako kardiaka už náročnější, a tak se s Danem domlouvám, že přejdeme na dva a jeden. Vidím pokrok, běhá se mi o moc lépe a už každý kopec nejdu, ale většinou pomalu vybíhám. Rychlejší úseky v tréninku jdou postupně svižněji a mě se vrací o dost lepší nálada. Jsem zpět. Byl jsem na dně, byť mi o nic zásadního nejde.

Nemusím to dát v časovém limitu, ale chci se s tím porvat. Můj svět nekončí a nepadá s nějakým závodem. Důležitější jsou jiné věci. Děti, přátelé, Majda. Nechci vzdát se, aniž bych to zkusil. Jděte za svým snem, a ať vám to běhá, chodí a žije tak, jak chcete VY.

Ultramaratonec Dan Orálek o poslouchání svého těla

To vám jistě poradí čtyři z pěti internetových i jiných trenérů. Problémem ale není poslouchat svoje tělo, nýbrž jako jeho řeč filtrovat a interpretovat. To je umění, které se většina lidí učí celý život. Aplikovat to na své případné svěřence umí jen hrstka těch nejlepších trenérů. Za více jak třicet let běhání jsem se svého tělo naposlouchal více než dost a přece mi interpretace některých signálů dělá problémy.

Jasně, většina návodů o poslouchání těla tím myslí, abyste neignorovali různé signály, které mluví o zranění nebo přetrénování. Skutečnost je mnohem zajímavější. Hlavní úkol je přečíst signály tak, abyste dokázali odtrénovat co nejvíce a v nejvyšší kvalitě - a přitom si moc neublížili. Velmi často jsem v situaci, kdy ke mně tělo promlouvá více než hlasitě ve stylu: „Všechno bolí, hned zastav!“ nebo „Jestli si nesedneš, tak uvidíš!“. Tady je potřeba zapojit filtr, který vám umožňuje vynechat signály silné, ale málo podstatné, a správně interpretovat i ty signály slabší, ale o to třeba důležitější.

Úplně na začátku je ovšem nezbytné vědět, k jakému cíli směřujeme, a všechno vyhodnocovat s ohledem na něj. Logicky budeme hodnotit různé bolesti jinak, když běžíme jen pro radost, a jinak, když chceme vyhrát. Proč bychom si kazili radost z běhu křečemi nebo nevolností? To už pak není radost, to dá rozum. Pokud ovšem běžím za maximálním výkonem, jsou stejné informace jen „drobnosti“, které mě sice můžou omezit, ale aby mě zastavily, na to musí být mnohonásobně silnější. Sportovec, který se snaží o maximum, musí komunikaci se svým tělem řešit každodenně, ovšem nesmí mu pokaždé vyhovět.

Spartathlon: do cíle s českou vlajkou
,