Reklama

Doporučujeme

Předpoklady doktorů jsem přežila o rok, říká nevidomá atletka Sedláčková

  • 6
Rozezná světlo a tmu, ale pohyb v okolí vnímá jen sluchem. Společně se svým trasérem však přivezla nevidomá běžkyně Miroslava Sedláčková řadu cenných kovů z velkých světových soutěží. Musela se poprat s řadou zranění i zdravotních problémů. I s rakovinou skeletu, která jí loni zabránila se zúčastnit paralympiády v Riu. I proti nemoci ale vyhrála.

Nevidomá běžkyně Miroslava Sedláčková. | foto: Martin Malý

Co pro vás znamená běh?

Někdy je pro mě dopravním prostředkem. Jindy je to skvělý způsob pro vyčištění hlavy a setkání s přáteli. Mám kamarádku, se kterou si děláme legraci, že jiné chodí na kafe a my probíráme všechno možné při běhání v lese.

To mi připomíná většinu hobíků. Také máte v hlavě běh hned po probuzení?

Reklama

Absolutně ne. Asi jsem v tomhle směru příliš racionální člověk. Vzbudím se a vím, co je potřeba zrovna v tu chvíli. Takže aby byla moje první myšlenka na běh? Takový běžec nejsem. Samozřejmě, že kdybych byla domluvená s někým na společný ranní výběh, vzpomenu si, ale to je asi tak všechno.

Nicméně jste běžkyně – závodnice. Reprezentantka. Je pro vás běhání víc potěšením, nebo drilem?

Víte, já jsem sice závodnice, ale spíš tak nějak v celém pojetí života. Abych něčeho docílila, potřebuji si stanovit mety, limity, jinak nejsem schopná se nic naučit. A nemusí to být jen ve sportovní oblasti. Můj přístup k čemukoliv je rozhodně závodnický. Navíc se snažím, aby nic nebyla jen tvrdá dřina, aby ve všem byla také hra, zábava. Teorii, že i dospělí si musejí umět hrát, se snažím prolnout do všeho svého snažení.

Co ve vás tedy vítězí? Hra, nebo závod? Protože stanovit si cíl ještě neznamená, že se ho člověk tvrdě pokusí pokořit. Chcete život porazit, nebo si s ním hrát?

Ideální je, když se obojí prolíná. U mě se vyslovený dril nikdy moc nesetkával s úspěchem ani při tréninkových dávkách. Nedokážu je bezhlavě žrát. To bych rychle otupěla a z běhání by byla rutinní dřina. Ale když si to vezmu formou hry, ani si neuvědomím, že soupeře překonávám s nižším úsilím. Což vlastně platí i pro život.

O překonávání soupeřů něco víte. A nejen těch na dráze. Byla někdy v životě situace, kdy byste nejraději místo boje tloukla hlavou o zeď a ptala se, proč zrovna vy?

Tak to fakt ne! Tahle otázka nikdy nepadla. Hodně lidí zaráží, když to takhle rezolutně odmítám, ale ono to tak prostě je. Mám ve zvyku spíš věci zhodnotit. Už dávno jsem tak přišla na fakt, že pocity, které člověk prožívá, jsou nepřenositelné. I když si o sobě někdo může myslet, že je empatický a dokáže se vžít do vaší situace, není to pravda. To prostě nejde. A je to i naopak. Když bych se já pokoušela vžít do pocitů někoho, kdo prožívá aktuálně, co já mám za sebou, stejně se do toho vžít nedokážu, protože už jsem někde jinde. Konkrétně v případě rakoviny nemají ani jednotlivé nádory stejné průběhy, postihují různé orgány, různé části těla, takže i prožitky jsou hodně odlišné. Po pravdě řečeno, byla jsem spíš překvapená, že po nějakých dvou měsících chemoterapie jsem dokázala udělat to samé, co jsem udělala po svém prvním těžkém otřesu mozku. Přišla jsem za mámou a řekla jsem jí, jak jsem ráda, že se mi to stalo. Protože teď takovouhle zkušenost mám a můžu s ní pracovat. Protože tady je moc důležitá sounáležitost.

Nevidomá běžkyně Miroslava Sedláčková.


Závodíte na lyžích, na kole i v běhu. Cítíte se jako sportovní univerzál?

I v životě jsem člověk, který se spíš přizpůsobuje, než aby se na něco specializoval. To by snad univerzalitě napomáhalo. Ale sportovně jsem srdcem především lyžař. Lyžování mám pod kůží. Tady bych raději moc o univerzalitě nemluvila, protože svým způsobem lyžuji i při jiných sportovních aktivitách. Někdy se mi při atletických trénincích stává, že mě trenér upozorní, abych nějaký pohyb nedělala. A když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že je to evidentní odhození hůlky. Nebo místo točení nohama jimi kopnu, jako když se kloužu. A to samé platilo i v cyklistice.

Odkdy se datuje vaše sportovní kariéra?

Záleží, na co to vážeme. Pravidelně jsem začala běhat až někdy v devadesátém čtvrtém roce. Ale sportovní a hravý přístup, o kterém jsme spolu mluvili, ten byl daný už výchovou. Také jsem měla moc ráda tábory, bylo to za totality, takže dobře - pionýrské. Ale mně bylo jedno, jak se to jmenuje, šlo mi o náplň. O dovednosti v přírodě a o schopnost vždy si poradit, obstát v konkurenci.

Těžko můžeme v našem rozhovoru vynechat jméno traséra Michala Procházky. Máte společné zážitky, společně dosahujete sportovních výsledků, spravujete společný účet na sociálních sítích... Je pro vás běh týmovým sportem?

Považovala bych ho za týmový sport. Bavíme se tedy o reprezentačních akcích po roce 2008, kdy jsme spolu s Michalem začali spolupracovat. Od té doby bych se nebála hovořit o týmu. Protože kdyby každý z nás tahal jenom za jeden konec provazu, tak bychom nedocílili ničeho. A to nemusíme brát jenom obrazně, u nás lze konkrétně použít i fyziku. Jsme každý na jednom konci gumy, takže pokud začneme vektory sčítat, dopředu se stejně neposuneme. Je asi jasné, že týmová práce je vlastně nezbytně nutná. Musíme jeden druhého pochopit, cítit svoje potřeby, kdo je jak na tom zrovna psychicky i tělesně a vůbec po všech stránkách.

To už zní stejně komplikovaně jako partnerský vztah. Dá se to přirovnat?

Jsme s Michalem velmi dobří kamarádi, asi tak bych to řekla. Víme o sobě hodně... Konec konců, když mě pustili ve zbídačeném stavu z nemocnice, tak to byli jeho rodiče, kteří mi poskytnuli azyl. Víte, Michal je ze tří bratrů, takže jeho maminka v žertu říká, že ve mně konečně získala dceru. Už hodně patřím mezi ně a do rodiny.

Ze světa sportu známe případy hráčů, kteří si spolu perfektně rozumí na hřišti, ale v soukromí se zase až tak moc nemusí. Dokážete si představit, že by takový případ mohl fungovat u vás a vašeho traséra?

Pokud je lidská důvěra, je to určitě lepší. Vím, o čem mluvím. Michal není první trasér, se kterým jsem běhala. Jak jsme si sedli po lidské stránce, je až neskutečné. Už jsem několikrát říkala, že kdybych měla ještě závodit na reprezentační úrovni, ve chvíli, kdy Michal řekne, že už nechce, končí kariéra i pro mě. Je teď asi bezpředmětné o tom mluvit, protože věci se vyvíjejí úplně jinak z odlišných důvodů. Lékaři mi nyní řekli, že mám na vrcholový sport zapomenout. Oni si to nenechají vymluvit. Ale kdybych se náhodou opět rozhodla jim tohle tvrzení vyvrátit, jako už několikrát, tak rozhodně jedině s Michalem.

Náhodou rozhodla? Proč mám pocit, že to zase až taková náhoda nebude?

Teď se opravdu nedá nic předpokládat. Já to brala celou dobu tak, že jsem si dala věci v hlavě do pořádku a že bych asi měla přehodnotit, co bych měla od života chtít dál. Vzhledem ke skutečnosti, že můj poslední zdravotní problém je obvykle záležitostí ryze chlapců ve věku deset až dvacet let, navíc postihuje dlouhé kosti spodních končetin, výjimečně paži a navíc spíš černou rasu než bílou, udělala jsem závěr, že jsem si asi vybojovala novou příležitost. Už jen tím, že předpoklady doktorů jsem přežila o rok, a také tím, že na vyšetření před stanovením diagnozy jsem neměla dojít po svých. Takové byly úvahy na základě závažnosti stanovené diagnózy a teoretických úvah, odkdy nádorové buňky mohly být v mém těle. A říkám si, že ta příležitost by asi měla být jiná než sportovní. Ale to je těžké. Nedávno jsem se při návštěvě sportovní haly přesvědčila, že to asi nebude zase tak nezvratné rozhodnutí. Minimálně existují lidé, v jejichž přítomnosti se dost viklá.

Nevidomá běžkyně Miroslava Sedláčková.

Ještě se vrátím k běhu s trasérem po stránce sportovní. Jsou varianty, kdy byste se mohli v jednom závodě postavit běžcům bez traséra (sloučení kategorií T11 a T12 pozn red.) Je pro vás v takovou chvíli párový běh výhodou? Je to přece jako běh za zajícem.

Má to přirozeně svoje výhody i nevýhody. Ano, trasér mi k lepšímu výsledku pomůže. Ale potom je tu otázka náročnosti souhry, bez traséra jste navíc pohyblivější, při předbíhání je to znát.

Myslíte, že to tedy nevyváží tu výkonnostní stránku? Když Oscar Pistorius závodil na svých protézách s atlety bez postižení, vyvstala otázka, zda mu končetiny z uhlíkových vláken neposkytují výhodu, protože se neunaví. Je možné, že by se tohle řešilo i v případě traséra?

Je pravda, že v závodech delších než 400 metrů si lze traséra vyměnit při běhu. Prostě si atleta předávají jako štafetu. Jsou tam přirozeně určitá omezení. K výměně lze přistoupit jenom na rovince, musí se to dopředu hlásit a podobně. Ale ano, lze to. Je to běžné.

Jak moc to může pomoct?

Je to spíš nezbytné. Uvědomte si, že trasér jenom neběží, předává informace o dráze, soupeřích a mezičasech, povzbuzuje, dech mu dojde rychleji. Deset kilometrů s jedním trasérem, to už byste o něm v cíli asi moc nevěděl.

Kdo je pro vás důležitější? Trenér, nebo trasér?

Vzhledem k tomu, jak široké týmy můžeme posílat na vrcholové podniky a jak moc jsou na nich zrakově postižení zastoupení, většinu věcí a tréninků jsme řešili s Michalem sami. Z tohoto pohledu určitě trasér.

Liší se tedy u nevidomých běžců příprava? Kladete větší důraz na souhru nebo i na samotnou techniku běhu?

V přípravě minimálně. Samozřejmě, že mě trenér nepošle skákat na schody, které nejsou úplně rovné, ale to jsou už opravdu jemné nuance. Mě naopak třeba mnohem víc bavil trénink ve skupině mezi zdravými sportovci.

Preferujete pro běh ovál, nebo přírodu?

Jednoznačně přírodu. Ale opět záleží na situaci. Pokud bych potřebovala cíleně trénovat, upřednostním stadion, ale na rekreační běh opravdu půjdu raději do lesa. Krčský les, Prokopské údolí, Chuchelský háj. Nemyslím si, že bych se v tomhle nějak lišila od ostatních.

Hodně běžců si běháním řeší pracovní nebo partnerské problémy. Je i tohle u vás stejné?

Já tím někdy léčila nachlazení, ale k tomu už opravdu nepřistupuji. Po minulém roce mám imunitu v háji, takže ji nepokouším a spíš stavím na bytelnosti těla.

Často se setkávám s názorem, že paralympiáda je spíš takový společenský večírek, že se sportovci jedou zúčastnit, ale nejde až tak moc o sport. Moje zkušenost s handicapovanými je ale jiná. Jdou do věcí dokonce mnohdy dravěji než jejich zdraví kolegové. Kde je pravda?

Večírek? Tak to rozhodně není pravda! Vždyť v posledních letech už je i tohle odvětví hodně profesionalizované. U nás tedy zatím ne, a já bych o to ani moc nestála, ale v jiných státech tomu tak je. U Rusů se třeba říká, že na dráze bojují o existenci, o bytové podmínky. A řekla bych, že v soubojích se to odráží. Nikdo nikomu nic nedaruje.

Vnímají to tak i sponzoři? Zvedne se po zisku zlaté medaile z velké sportovní akce handicapovaných nějak zájem?

Ne. Člověk se prostě vrátí do práce. Ale když jsem se třeba já vrátila s poslední velkou medailí, už jsem tušila, že mám zdravotní problémy, které budu muset řešit, takže moje pozornost byla směřována jinam. Je pravda, že my jsme tenkrát pro svoji účast potřebovali sponzory, takže po návratu se ještě některé věci musely dotáhnout do konce. Ale to je o něčem jiném.

Dokážete ze svojí kariéry vyzdvihnout jednu jedinou věc, kterou vám sport dal a kterou byste za nic na světě nevyměnila?

Odolnost poradit si v každé situaci a vyrovnat se s dobrým i špatným. Rozhodně.

Miroslava Sedláčková

Miroslava Sedláčková je zrakově postižená atletka, která svoji aktivitu neomezuje pouze na jeden druh sportu. Je sice mistryní světa v běhu na 800 metrů a držitelkou hned několika dalších cenných kovů z bežeckých disciplín na mezinárodních akcích, ale současně také závodí na lyžích nebo na kole. Sama o sobě tvrdí, že se raději přizpůsobuje než by se specializovala, ale termínu “sportovní univerzál” se vyhýbá. Její lyžařskou kariéru před třemi lety vážně poznamenala zlomenina levé ruky a zdravotní komplikace jí také zmařily účast na paralympiádě v Riu. Rakovina skeletu, kterou momentálně úspěšně poráží, je podle ní signálem pro start do nové životní fáze.

Úspěchy:

zlato MS 2011 na 800 m

2x zlato na SH 2011 (800 a 1500)

2x stříbro (200 a 400) a 1x bronz (100) na ME 2012

2x bronz (400 a 800) MS 2013 světový rekord kat. T11 na 1500 m (2008)

2. místo Paralympik ČR 2011

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

6 příspěvků v diskusi

Témata: Osobnosti, Rozhovor

Další z rubriky Běhání

Reklama