Když jsem letos 20.ledna oblékal kulicha a kecky a vyrážel se poprvé proběhnout ven, protože mi došla trpělivost sledovat, jaká se ze mě stala troska, ani ve snu by mě nenapadlo, že 11.května poběžím Volkswagen Maraton Praha. Ta myšlenka nepřišla ani dlouho po tom. Můj cíl byl každý den se proběhnout venku. 5 kilometrů mělo bohatě stačit. Šlo mi hlavně o to opravdu každý den vypadnout na vzduch, protože moje zaměstnání je schopno nevyhnat mě od počítače třeba týden. Navíc se mi líbila myšlenka, že s pravidelným běháním budu už po měsíci v tomto lepší, což se bude hodit při dobíhání tramvaje (ano, i takovouhle motivaci může někdo mít). A tak se taky stalo.
Vyrážel jsem pravidelně a už po měsíci se mi opravdu zdálo, že běhám s menší námahou. Funguje to, vřele doporučuji! Během doby jsem si o běhání občas něco četl na internetu a postupně zjišťoval, že kolem běhání je nesmírně velká komunita lidí. Ba co víc, lidí zdravé a přirozené nátury! Takové, jakou mám rád, a na jakou jsem v Praze do té doby moc nenarážel. On svět fotografování módy, modelingu, modelek a modelů totiž přitahuje charakterově mě poněkud vzdálené typy lidí. Takže není divu, že jsem brzy s chutí začal vyměňovat staré známé za nové kamarády. Začal jsem totiž obrážet všemožné společné výběhy a tréningy a na všech vždy potkal někoho mému srdci blízkého. Kromě spousty jednotlivců bych nejraději vyzdvihl komunitu kolem webu RUNGO.cz, protože ta je mi nejmilejší celá.
Ale proč o tom píši. Oni běžci totiž v hovoru mají mimo obecných i značně specifická témata a jedno z nich je maraton. Člověk se prakticky nevyhne o něm neslyšet a navíc je některými běžci považován za jaký si křest, až po kterém je běžec skutečně běžcem. Tento názor sice nesdílím, ale přesto jsem se nedokázal zbavit myšlenek o tom, jestli bych maraton uběhl a za jak dlouho a komu bych stačil a koho bych předběhl. Nebyl jsem daleko tomu si těch 42 a kousek kilometrů naklikat do mapy a zkusmo si je proběhnout. Ale v tom se na Facebooku mihl status o tom, že jednomu firemnímu teamu vypadl běžec a shání se náhrada. Startovné zdarma, teamovost zahrnuje prostě jen běžet ve firemním tričku. – Neváhal jsem ani vteřinu. Proč si pracně odměřovat trasu, proč si pracně poschovávat za pařez občerstvení každých 10 km, když to dostanu na stříbrném podnose?
Takže 24.března jsem věděl, že za 48 dní nastane soudný den. Mám-li odpovědět, zdali jsem vědomí toho, že mne tato velká zkouška čeká, zohlednil nějak v mém trénování, musím napsat, že nejhlavnější dopad byl takový, že jsme o tom furt kecali. Některé mé kamarády tento maraton taky čekal, takže téma rozhovorů bylo jasné. Samozřejmě jsem si také četl nejrůznější rady, jak se na takový maraton připravit. Reflektoval jsem hlavně jednu a asi měsíc před jsem si zkusmo uběhl 34 kilometrů. Tento test dopadl velmi dobře a z Prahy do Nového Strašecí jsem se dostal v tempu 5:42/km a celou dobu se cítil báječně.
Šel jsem to bez zastávek, bez jídla a bez pití, takže jsem si říkal, že těch 8 km navíc s pomocí občerstvovaček musím přeci dát! Zároveň jsem byl připravený zopakovat stejnou přípravu, protože se zdálo, že na můj příjemný pocit při běhu měla vliv právě ta. Sestávala z 15 hodin spánku do oběda, naládování se vlastnoručně připravenými bramboráky a vypití hodně sladkého černého čaje s mlékem, navíc vše nechat 4 hodiny slehnout. Bohužel, provést kopii tohoto postupu se mi tak docela nepodařilo. Start dnešního maratonu byl totiž už v 9 ráno, což by znamenalo snídani v 5 a to spíš většinou chodím spát. Trošku si pootočit režim se mi nepodařilo. Vlastně víc než nepodařilo, protože jsem zalehl do postele někdy kolem třetí. Že se nenadlábnu tolik ráno jsem kompenzoval velkou porcí těstovin krátce před spaním. Doufal jsem, že i kdybych se nenasnídal vůbec, z něčeho v mém tělu brát půjde. Snídani jsem nakonec přihodil. A byly to bramboráky. V sedm ráno jsem 4 do sebe naládoval. Nakonec se mi to nevymstilo, neběžel jsem s pocitem plného žaludku, byť jsem říhal dost česnekově.
Co se mi ale vůbec, ale fakt vůbec nepovedlo připravit, bylo mé tělo. Ano, snažil jsem se dát si veškeré doporučované předmaratonské běhání. Ano, snažil jsem se těsně před už šetřit, hodně spát a odpočívat. Poslední tři jmenované jsem ale odflákl způsobem, že odfláknutější být nemohla. Na spánek nějak nebyl čas, na odpočinek taky ne a tělo jsem musel bohužel použit pro spoustu neodkladných fyzických aktivit. Vlastně už od středy mě bolely nohy a nepřešlo ani do soboty ráno. Navíc v pátek se k tomu přidala záda, která úpěnlivě prosila o polohu horizontální, které se jim ovšem nedostalo. Takže když by mi dnes ráno někdo řekl, že letos běžím maraton a že si můžu vybrat jeden jediný den, kdy to určitě běžet nechci, byla by to rozhodně tato neděle. Co se dá dělat, někdy holt výchozí podmínky nejsou takové, jaké bychom chtěli.
Dobrá nálada mi ale ráno nechyběla. Bylo fajn potkat se právě s těmi kamarády, s kterými jsme o maratonu toho tolik prokecali. Navíc spousta cizích, kteří ovšem jdou do stejného pekla jako ty, člověka též povzbudí. Po vzájemném pozdravení jsem se vydal do svého předposledního „J“ koridoru, kde si mě našel kolega z teamu, za který jsem běžel. Čekání na start jsme trávili v příjemném hovoru a ve stejném hovoru jsme absolvovali prvních pár kilometrů. Bylo mi celkem jedno, v jakém tempu se budu rozbíhat, ale po chvilce jsem začal cítit, že budu muset o něco rychleji, aby mi to bylo příjemné, takže někde kolem 4. kilometru jsem se Jirkovi beze slova začal vzdalovat a začal slalom. Mám chuť napsat obří slalom, ale svým charakterem to bylo blíže slalomu obyčejnému, neboť hustota obíhaných připomínala hustotu branek disciplíny této.
Bylo mi celkem jasné, že velká většina běžců si při vyplnění předpokládaného času značně fandila a nebo se alespoň škaredě spletla, protože nedávalo žádný smysl, že byli přede mnou a já za nimi. Naštěstí mne to nějak nedeprimovalo, měl jsem na začátku docela dlouho dobrou náladu. Nohy sice bolely, ale mysl si z toho nic nedělala. To se mělo po pár kilometrech rapidně změnit. Můj elán mě začal opouštět. A nemyslím si, že na to měly vliv některé černé maličkosti, jako třeba kouření spousty diváků přímo u trati, nebo nepředpokládané změny směru jednotlivců, kteří se propadali peletonem, a nebo (to mne vytáčelo hodně) když do mě zezadu vrazili štafetoví běžci a to hned několik. Taková neohleduplnost od někoho, kdo běží 10 km, nepotěší toho, kdo jich běží 42. Tedy tohle mi radost nezkazilo. Ale bolavé kotníky, uťapané nohy a hlavně šíleně unavená bederní páteř, tak tyto už vážně mohli za to, že jsem se většinu cesty proklínal za tak hloupý nápad se takového závodu zúčastnit.
Naštěstí se mi dařilo veškerou bolest považovat jen za informaci, kterou jsem zkrátka ignoroval (ba ne, bral jsem ji v potaz hodně, jen nereflektoval). Po psychické stránce mi moc klacků pod nohy nepřistávalo. Ano, trošku jsem se zlobil, když jsem viděl, kolik lidí běží z otáčky už proti mně, a do kolika z nich bych v životě neřekl, že mi utečou. Ale pak jsem si dal v duchu pohlavek a zkrátka si jen připomněl, jak nezdravé je dělat závěry o někom jen od pohledu. (Docela bych doporučil absolvovat maraton některým lidem z modelingu. Myslím, že by to ozdravilo jejich vnímání ostatních lidí.) A taky jsem byl trošku nervózní, když jsem byl předbíhán někým se značně svérázným stylem.
Uklidnilo mě až to, když jsem je předbíhal na oplátku já o kus dál, takže se mi potvrdilo, že hodně extrémně zvláštním stylem běhu se člověk dopředu nedostane. Leč moje technika musela být strašná. Vše jsem podřizoval tomu, aby mě nohy bolely co nejméně. Co se týče občerstovaček, tak jsem ignoroval asi první čtyři. Poprvé jsem přibrzdil pro kelímek, abych přeci jen svlažil rty, neboť moje vymodlené chladné počasí se sice místy proměnilo v deštíček, ale po většinou se proměňovalo ve slunečnou výheň. Po dvacátém kilometru jsem vyzkoušel i iontový nápoj. A také jsem začal brát si houbičku, kterou jsem se naučil nezahazovat a průběžně si otírat čelo. Ke konci jsem ji už vážně nedával z ruky a poslední pustil až před cílovou rovinkou.
Po třicátém kilometru ke všem mým obtížím samozřejmě přibyla slavná zeď. Byl to nápor hlavně na psychiku, ale donutilo mě to zakousnout banán a dokonce jsem si do pusy nacpal několik kostek cukru. Potěšily strašně moc. Na další občerstvovačce jsem už dokonce cukr kombinoval se solí. I o ni si tělo řeklo. Tato opatření nabyla účinnosti na 37. kilometru, kde se mi z čista jasna začalo běžet lépe. Né ve smyslu menší únavy materiálu, ale motor dostal víc paliva. Ovšem 40. kilometr jsem nepřestal úzkostlivě vyhlížet. Věděl jsem, že pak už je to jenom kousek a ta myšlenka mne udržovala v chodu.
Dobrým dopingem bylo i to, že od startu až do cíle jsem jen a jen předbíhal. No a když už jsme se stáčeli u Čechova mostu do cílové rovinky, bylo mi krásně po duši. Na dohled od cíle jsem zaspurtoval, což mne překvapilo, že šlo, ale bylo mi jasné, že o to hůř mi bude, až zastavím. Přesto jsem nezpomalil a důstojně proběhl cílem. Na časomíře v tu chvíli svítilo 3:30:55. Měl jsem radost.
Tak to jsou ve zkratce (ha, ha) moje dojmy z jubilejního 20. pražského mezinárodního maratonu. Myšlenek, bylo jistě víc, byla to neskutečná mentální masáž, ale na tohle jsem si vzpomněl teď ještě za tepla. Moje přesné časy jsou k nahlédnutí na přiloženém obrázku. Poděkovat bych chtěl Jirkovi, že mi dal příležitost! Poděkovat bych chtěl RUNGO.cz, že mě jeho komunita ovlivnila k takové hlouposti do toho jít!
Poděkovat musím i Jakubovi, který mi půjčil svůj iPod Nano, z něž mi celou dobu myšlenky od těch probíhajících muk odváděla Černá Zmije (britský seriál)! Poděkovat chci své rodině, která mi vhodným narozeninovým dárkem (adidas Supernova Glide 6 Boost) zpříjemnila ony kilometry! Děkuji všem kamarádům, kteří mě podpořili jakoukoli maličkostí! A rozhodně děkuji všem fanouškům HejbuSe.cz, jejichž přízeň mě po celou dobu přípravy udržovala v chodu!
Ivan Procházka.
čas od výstřelu do cíle: 3:30:55
čas od startu do cíle: 3:23:47
pořadí: 1010
průměrné tempo: 4:50/km
výsledky k nahlédnutí: http://www.runczech.com/cs/vysledky/vysledky-2014/volkswagen-maraton-praha/index.shtml
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
