• Pořád v sobě máme touhu štvát antilopy, říká biolog a běžec Bernd Heinrich

    Bez běhu bychom se stali domácími pokojovými psíčky, my jsme ale pořád spíše vlky, říká. Bernd Heinrich žije ve srubu uprostřed lesů, kde píše knihy o havranech či broucích. A také pořád běhá, je držitelem mnoha amerických rekordů a jeho jméno se skví v americké běžecké síni slávy.

    Naše vášeň k vytrvalostním běhům je náhražkou za touhu honit kořist, která v nás stále je, říká biolog a běžec Bernd Heinrich. | foto: Salomon TV

    Stál tam, v zimbabwském národním parku Matobo, a fascinovaně hleděl na několik tisíc let starou malbu na skále: běžící lovci, v rukou luky, šípy a oštěpy, svaly napjaté v žáru štvanice, v pozadí stádo pakoňů. A vpravo jeden z lovců zvedá paže vzhůru, na doklad toho, že gesto vítězství tok historie nezměnil.

    Navlas stejně Heinrich vztáhl ruce, když zvítězil ve svém prvním maratonu, a onu chvíli si tam v Africe vybavil. "Když jsem se na onu malbu díval," líčil později, "cítil jsem, že jsem svědkem spřízněného ducha, člověka, který zmizel z dějin před velmi dávnou dobou, jemuž jsem ale dokázal rozumět, jako bychom spolu mluvili právě teď."

    Pojídač zdechlin

    Bernd Heinrich se narodil v roce 1940 v Německu. K přírodě neměl blízko už od dětství jen proto, že jeho rodiče byli biologové, mohla za to i dramatická doba, před postupující sovětskou armádou se totiž Heinrichovi skrývali v opuštěné chatrči o jedné místnosti v severoněmeckých lesích. Byly to krušné časy, jako z minulých století, chytali do pastí myši, živili se kořínky, jedlými rostlinami a také mršinami.

    "Jedli jsme zdechliny. Jednou jsme našli mrtvého kance a já se sestrou jsme ho snědli," vzpomínal. A více než otevřeně dodával, že když později zkoumal zvířecí požírače zdechlin coby vědec, cítil s nimi jistou, ano, blízkost.

    Především se mu za těch několik let, které v chajdě zapadlé uprostřed hlubokých lesů, vepsala pod kůži příroda – a též samostatnost a spoleh na vlastní síly. Už tehdy se zřejmě rozhodlo o tom, že v Americe, kam se jeho rodina přestěhovala poté, co v roce 1951 lesní azyl opustila, nastoupil dráhu biologa. Nejprve se věnoval včelám, později se ale jeho vědecký zájem rozutíkal mnoha směry: zajímal se o témata tak odlišná, jako je sdílení jídla mezi čmeláky či sociologie havranů, jeho oblíbenců ("Ještě jsem nepotkal havrana, kterého bych neměl rád.").

    Stal se legendou, autoritou, světovou špičkou, na kontě má kolem třiceti publikací, dva čestné doktoráty, přednáší a publikuje v nejprestižnějších magazínech. A taky běhá. A i v tom byl nejlepší z nejlepších.

    Teď, nebo nikdy

    Začal s tím ještě v lesích v Německu, po nichž se proháněl bosý, a pokračoval v Americe na střední, dařilo se mu v přespolním běhu. Kvůli zranění přestal, běh si ho ale zase přitáhl, i když až po dlouhých letech. Na start svého prvního maratonu se postavil až ve svých devětatřiceti– a náročný sanfranciský Golden Gate Marathon vyhrál, v čase 2:29:16. V roce 1980 skončil na West Valley Marathon třetí s časem 2:22:34 a jen o pár sekund mu unikla účast v olympijském týmu. V témže roce, dva dny po svých čtyřicátinách, vyhrál prestižní bostonský maraton – a právě tam zjistil, že je zrozen pro ještě větší vzdálenosti, pro výdrž.

    Posunul se proto k ultramaratonům a vysekl při nich bezpočet amerických i světových rekordů nejen v kategorii běžců nad čtyřicet let. Chcete ochutnávku? Tady je: Absolutní americký rekord a světový rekord pro běžce nad čtyřicet za sto kilometrů v čase 6:38:20. Dvě stě padesát tři kilometrů zdolaných za čtyřiadvacet hodin v pekelném vedru. Za svou kariéru vytvořil americké rekordy pro jakoukoli věkovou kategorii ve vzdálenostech 100 kilometrů, 200 kilometrů, sto mil a běhu na čtyřiadvacet hodin.

    Nepohánělo ho tehdy nic jiného než strach, že prohrává boj s časem. Věděl, že s ultramaratony začal příliš pozdě a že věk postupuje proti němu. Věděl, že proto platí: teď, nebo nikdy. Kromě tikajícího času ale musel bojovat ještě s jedním konkurentem běhu: se svou akademickou dráhou. "Byl jsem na vrcholu své kariéry, a to s sebou neslo velmi náročný rozvrh výuky, výzkumu, psaní textů pro vědecké časopisy, schůzky a tak dále," shrnuje. Jeho běžecká strategie neběhat příliš mnoho závodů, ale pečlivě si vybírat, tak vlastně nebyla až tak moc zvolenou taktikou, ale spíše nutností.

    "Soustředím se vždy jen na jednu věc," říká Bernd Heinrich, "tak jsem to dělal

    "Soustředím se vždy jen na jednu věc," říká Bernd Heinrich, "tak jsem to dělal s havrany, se čmeláky a tak jsem to dělal i s překonáváním rekordů."

    A mimochodem, jeho mozek vědce, k němuž se ještě vrátíme, mu komplikoval trénování, většina tréninkových doporučení totiž sítem jeho nároků neprošla: přišla mu jako šarlatánství. "Chtěl jsem data," konstatuje lakonicky. Pátral poté po inspiraci ve zvířecí říši, jeho kniha Why We Run je prošpikovaná běžeckými radami, které vycházejí například z chování létavek či kobylek.

    Podivín z opuštěného srubu

    Do přírody je pevně zasazen celý jeho život. V roce 1974 koupil tři sta akrů půdy v Maine v Nové Anglii, později k nim přikoupil ještě jednou tolik. Žil tam v přístřešku bez vody a elektřiny, v devadesátých letech si postavil o něco větší srub, pro vodu ale dál chodí do studánky, topí si dřevem a mobil tam nemá signál, i když, pravda, na střeše už má kvůli internetu solární panely. "Seznal jsem, že patřím právě sem," říká. Ve srubu žije v osamění po většinu roku, dokonce sem za ním jezdí i studenti jeho kurzů, ti šťastní, kteří ve rvačce o účast v ceněných kurzech uspějí. Naopak jeho současná, třetí žena jakoukoli návštěvu na konci světa odmítá.

    Upřímně řečeno, Heinrich docela dostává představě, podle níž se genialita snoubí s trochou podivínství. Některé věci, zejména pak ty praktické, pro něj nejsou ani dostatečně zajímavé, ani důležité. Redaktor serveru runnersworld.com například popisuje svéráznou večeři ve vědcově srubu: nad domácím chlebem se vznášela celá hejna mušek a do másla se novináři moc nechtělo, když uvážil, že celé dny byla šílená vedra a pan Heinrich nemá ledničku. "Při rozhovoru následuje po mnohých otázkách dlouhé mlčení. Někdy je tak dlouhé, že máte obavu, zda vás vůbec slyšel, nebo jestli nepřemýšlí o chrobácích, havranech nebo mršině na cestě," popisuje své dojmy novinář.

    Chvilková mentální nepřítomnost je při rozhovoru možná, Heinrich sám přiznává, že ta část mozku, která se zabývá vědou, se mu nedaří vypnout. S vědcovou puntičkářskou posedlostí si tak zapisuje vše, co ho obklopuje. Jeho deníčky jsou plné nejen záznamů z pozorování, ale též zápisků o tom, jaké bylo počasí, co měl k jídlu, o čem se bavil s lidmi.

    Proč běháme? Kvůli masu

    Vědec se v něm ostatně nezapře, ani jde-li o běh. V knize Why We Run se snaží odpovědět na otázku, jak vznikla vazba mezi lidmi a dlouhými běhy. Může za to evoluce a lidská schopnost imaginace a sledování dlouhodobých cílů. Už se nyní ví, že naši předci si obstarávali maso tím, že štvali zvěř tak dlouho, dokud nepadla vysílením, umožňovalo jim to přitom lepší fungování organismu, než jakým příroda vybavila zvířata: lidé se v podobě potu lépe zbavovali přehřátí. Ale nejen to, především byli vybaveni též schopností dlouhodobé vize, ta jim umožnila dlouhé štvaní kořisti, i když ji chvílemi ztráceli z dohledu. "Skvělé predátory – vytrvalce z nás neudělaly jen potní žlázy, ale též naše mysli poháněné vášní," shrnuje a dodává: "Psychologicky jsme se vyvinuli k následování dlouhodobých cílů, protože právě to jsme po miliony let museli dělat, abychom měli co jíst."

    A tvrdí, že něco, co nás nutí honit antilopy, v nás existuje dodnes. Bez onoho instinktu "bychom se stali pokojovým psíkem. Jenže vnitřně jsme mnohem víc vlky než pejsky – mazlíčky, protože společný hon je pořád součástí naší biologické výbavy".

    Heinrich na gauč rozhodně nepatří. Letos chtěl dokonce překonat rekord, který v kategorii od sedmdesáti let výše na Bostonském maratonu udělal Susumu Ichida (3:15:50). Nakonec cítil, že by to nedopadlo, a protože nechtěl nic jiného než rekord zlomit, od úmyslu ustoupil. Plně se koncentroval na vědeckou činnost a výsledkem je další kniha.

    Po lesích kolem své samoty však běhá dál, i ve svých čtyřiasedmdesáti.

    Autor:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.