Na jaře loňského roku jsem se po letech prázdných keců odhodlala a přihlásila se na půlmaraton. Svůj podíl na tom měl i můj sportovně založený kamarád, který se mě zeptal, jestli nechci jít s ním. Volba podla na půlmaraton Moravským krasem, který se měl uskutečnit v srpnu.
V srpnu! Takového času - přihlašovala jsem se totiž hnedle z jara, snad v dubnu. To ještě všechno naběhám a bude, to prostě zvládnu! Ne že bych byla nějaký nesportovní a neběhací typ, to ne, ale moje "běhání" spočívalo v uběhnutí cca 1x4km/týden, v lepším případě 1x6km/týden, což, přiznejme si, většina národa neuběhne, ale není to ani na to, postavit se na start půlmaratonu.
Čas letěl jako splašený a já se pořád nějak nemohla donutit k tomu běhání. Neměla jsem žádný konkrétní plán tréninku, zato jsem měla spoustu jiných povinností. Pak přišlo to děsivě horké léto, které mi rozhodně nedělalo dobře, motala se mi hlava, byla jsem celá taková slabá...tak jsem pro jistotu nedělala vůbec nic: neběhala, nejezdila na kole, na bruslích jsem byla asi 2x, vlastně jsem ani neplavala. Jediná fyzická příprava nakonec vlastně byl asi týden a půl na horách, na těžko, asi týden před startem.
Najednou tu byl konec srpna, den D, a já se postavila na start. Nikomu jsem radši ani neříkala kolik mám naběháno a kdy jsem byla běhat naposledy (dobře, teď už to přiznat můžu: od začátku roku do startu závodu jsem měla naběháno asi 60km, z toho maximálně 8km v kuse, a neběhala jsem před startem 3 měsíce). Když se na to dívám zpětně, byla to asi sebevražda.
V poměrně šíleném tempu se oběhly 2 okruhy městem, funěla jsem vedle kamaráda Kubi, který mi neustále vykládal o tom, jak je to pohodové tempo, a že to půjde pod dvě hodiny. Nakonec mi, jak jinak, utekl a já se běžela dál sama. Tedy - s anonymním davem.
Na první občerstvovačce cca po 5km jsem myslela že padnu a zkoumala, kudy se tak nejlépe vypařit. Pak jsem si ale připoměla, že nejsem srab a že to přece nevzdám a funěla jsem dál.
Trasu jsem znala jenom z mapy. Neuměla jsem si představit, jak daleko je to k obratišti u Punkevních jeskyní, jestli je po cestě nějaký kopec nebo klesání, prostě jsem běžela, co to šlo. Vždy, když jsem se chtěla zastavit, říkala jsem si: Nemůžeš, za chvíli poběží v protisměru Kuba a nesmí tě vidět jak jdeš! A běžela jsem dál. Kuba kolem mě proběhl se slovy "drž se!" a já se zařekla, že aspoň na to obratiště poběžím. Tam jsem chtěla zastavit a kousek jít, ale byla tam zcela nečekaně kamarádka Terezka, která hlasitě povzbuzovala...a tak jsem běžela dál, aspoň za tamtu zatáčku, ať mě nevidí jak jdu....
Nakonec jsem běžela zrhuba až do 17km.... a pak přišla krize. Nohy nechtěly běžet, nechtěly jít, nechtěly nic, ani stát, ani sedět. Střídala jsem chůzi a běh, předbíhala jsem a vzápětí zase byla předbíhána jedním párem, pak jsem zase šla, klusala, šla, běžela, pajdala, šla, děs.
Pak jsem začala poznávat místa, kolem kterých jsem ten den už běžela. Cíl musí být za rohem! Řekla jsem si a rozběhla se. To jsem netušila že "za rohem" = cca za kilometr a navíc do mírného kopce. Když už byl cíl téměř na dohled, dala jsem do toho všechno, tak rychle jsem snad neběžela ani sprint - šedestáku na gymplu, předběhla pár lidí, a najednou jsem byla v cíli. Někdo se skláněl k mý botě aby mi oddělal čip, Kuba mi podával banán a vodu, všechno nasvědčovalo tomu že jsem to přežila! A nakonec, dle mého soudu, ve skvělým čase 2:08:09.
Hned jak jsem se trochu vzpamatovala, řekla jsem si, že příští rok půlmaraton musím rozhodně zase absolvovat. A tak se 19.4. postavím na start brněnského půlmaratonu. Ambice stejné jako loni: přežít, pokud to dobře půjde, tak pod 2hodiny. Narozdíl od loňského roku mám něco naběháno, asi 280km od začátku roku, a tak by se to mohlo na výsledku snad projevit. Nevýhoda bude v tom, že trasu znám a vím, jak děsně daleko to je! A ono se to "děsně daleko" poběží dokonce dvakrát!
Ale ... snad to přežiju. Přežila jsem to jednou, přežiju i podruhé. A kdo ví, třeba se jednou odhodlám a zkusím i ten maraton :)
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
