Takovou vzdálenost jsem uběhla poprvé a naposledy loni v dubnu na pražském půlmaratonu a po něm dost dlouho neběhala. Tuším, že když přepálím tempo, tak velmi brzo skončím. Vybíhám tedy až poměrně dost daleko za vodičem na 2:30 a jsem připravena držet natrénované dva volné kilometry na rozeběhnutí. Vše jde výborně, nic nebolí, dobře se mi dýchá, lidé okolo mávají a já jim jejich mávání opětuji.
Půlmaraton rukou Ireny Výborné |
Po třech kilometrech mě chytá žízeň, ale vím, že osvěžení se nachází pár minut běhu před námi, takže to zvládnu. A už tu je, první občerstvovačka, vyhltám celý pohárek ionťáku a běžím dále. Vše jde, jak má, běží se perfektně a já postupně předbíhám pomalejší běžce, některé již zde jen jdou. Velmi brzy se dostavuje znovu žízeň a já tuším, že to bude můj parťák na celou cestu. Lituji, že jsem si s sebou nevzala ledvinku s lahvičkami na vodu. Dlouze jsem to před během zvažovala, ale přišlo mi, že občerstvovacích stanic je na cestě dost a ledvinka s vodou by mě zbytečně zatěžovala.
Kilometry jdou jeden za druhým a já stále držím průměrné tempo 6:24 minut na kilometr, které jsem si předsevzala na samém začátku. Najednou je tu desátý kilometr, konec prvního okruhu, a mně je zatím velmi dobře, kromě už neustávajícího pocitu žízně a sucha v ústech. Nevynechám žádnou občerstvovačku a vždy vypiju plný pohárek pití a vždy využívám možnosti ochladit se vodou z osvěžovačích houbiček.
Nabíháme do druhého okruhu, čas se začíná lehce zhoršovat, ale zatím to není nic dramatického, přesto mě to zpomalování trošku znejistí. Z drobné nejistoty však mezi 15. až 16. kilometrem naroste velký problém, který se vehementně tlačí mými střevy ven. Ach jo, už jen šest kilometrů do cíle, kolikrát jsem takový úsek v rámci tréninku uběhla? Vždyť je to kousíček, to už musíš vydržet, říkám si. Pokládám si otázku, doběhnout, či neriskovat? Vedle mě práskne jakási běžkyně dveřmi toi-toiky a já jí začala závidět ten pocit volnosti, moje dilema tak bleskově vyřešila. Pár desítek vteřin odpočinku a pocit jistoty a bezpečí mě vrhá znovu o něco čilejší na trať.
Vysněný čas je touhle pauzou už ten tam, a tak se snažím alespoň nenavyšovat ztrátu a běžet víc na pohodu a hlavně bezpečný doběh. To se daří kamsi za 17. kilometr, tady mi ale začínají docházet síly. Psychicky mi vůbec nepomáhá, že víc než 17 kilometrů v kuse jsem letos ještě neuběhla. Začíná se mi velmi špatně dýchat a motá se mi hlava. Vidím před sebou kilometrovník a pevně doufám, že na něm bude číslo 19, ale mám smůlu, je tam jen 18. Sama si spílám, jestli mám tohle zapotřebí. Dlouhé roky jsem dělala jen sporty, v nichž sportovní výkon trvá pouhých několik vteřin, a teď už se lopotím dvě hodiny na trati: „Proč to děláš?"
Přečtěte si dále rozhovor s |
Zbývající kilometry si ve své hlavě převádím na trasu, která je mi důvěrně známá, a snažím sama sebe přesvědčit, že je to už vlastně legrace. Nic naplat, tělo již stávkuje a chvilkami mám pocit, že sama sebe nahlížím už jen zpovzdálí. Konečně se přiblížila kýžená cedule 400 metrů do cíle. Vím, že i těch pá set metrů bude krutě dlouhých. Můj běh připomíná spíš rychlou chůzi, táhne mě už jen síla vůle.
200 metrů, 100 metrů – chlapík vedle mě se dává do rychlého běhu. "Sakra, to musím taky dát, vždyť to je konec!" Jako když do mě píchne nožem, se vydávám vstříc závěrečné rovince, super, chlapík končí za mnou. Najednou nohy jedou jako stroj, natahuji krok... brána … ale co to, chlapík běží pořád dál …. nééé, to ještě nebyl cíl! Chce se mi už umřít, přesto se jak bájný Fénix ještě vztyčím k druhé závěrečné rovince a dobíhám konečně do cíle. V cíli se nejsem sto udržet na nohou, motá se mi hlava, nevím, kde je nahoře a kde dole. Zahlédnu Irenu a kamaráda Pavla, jak na mě mávají, najednou ke mně přibíhá pět lidí s nosítky. „Né, odejdu po svých,“ děkuji jim a jedna slečna mě doprovodí sednout si dál od cíle. Konečně se kolotoč v mé hlavě zastaví a já se zvládnu postavit na nohy a dojít k souputníkům.
V cíli se shodujeme, že to dnes bylo opravdu těžké a rekord se zde dal trhnout jen stěží. Kontroluji čas v telefonu, ukazuje 2:23:50. Není důvod k velké spokojenosti, doufala jsem v lepší čas, ale jsem ráda, že se mi podařilo úspěšně doběhnout. Přesto … tak jako matky zapomínají ihned po porodu na útrapy, které bezprostředně prožily, tak i já pár desítek minut po doběhu zapomínám na ten právě prožitý úmor a hned spřádám plán na reparát. A tak slovy maturantů "kdo nezazáří v červnu, zazáří v září", milé Ústí, třes se!
