Ona
Mladý Nurmi v „civilu“ na ateliérové fotografii

Mladý Nurmi v „civilu“ na ateliérové fotografii | foto: http://paavonurmi.fi/wp-content/fancygallery/1/1/pn_potretti.JPEG, Karolína Hornová,  Rungo.cz

Paavo Nurmi: tichý rekordman a nenápadný milionář

  • 2
Poloviční sirotek živořil v bytě bez elektřiny a vody. Stále však pokukoval po běhu, který v oné době začal hýbat celým Finskem. Nakonec mu vynesl slávu, peníze i vysněné stipendium na univerzitě. Běžec s kamennou tváří Paavo Nurmi se stal legendou a díky svým obchodním schopnostem i jedním z nejbohatších mužů Finska.

Paavo Johannes Nurmi se narodil 13. června 1897 do dělnické rodiny. Začal běhat už jako dítě spolu se svými kamarády. Každý den běhali jednou nebo dvakrát po šesti kilometrech a snili o závodních tratích. Jedenáctiletý Paavo uběhl patnáctistovku v pěkném čase 5:02, nicméně brzy se musel se svým snem rozloučit. Když mu bylo třináct, zemřel rodině otec a Paavo, ač výborný student, musel školu opustit a přivydělávat na živobytí jako pomocník v pekárně.

Tehdy začala vycházet hvězda Hannese Kohlemainena, prvního z generace famózních finských závodníků. Na olympiádě v Helsinkách roku 1912 sklidil tři zlaté medaile, stal se miláčkem národa a, jak psaly tehdejší noviny, dostal Finsko na mapu světa. Získal přezdívku „usměvavý Hannes“, protože cílovou rovinkou vždy probíhal s úsměvem na rtech. Možná i to stálo za velkou popularizací běhu ve Finsku. Den po jeho olympijském úspěchu si Nurmi koupil první běžecké boty.

Sledujte osudy olympioniků

Přihlásil se do sportovního klubu Turun Urheiluliitto, v jehož barvách vyhrál svůj první závod na tři tisíce metrů. Trénoval sám a v týmu vždy platil za toho zakřiknutého. Běhal i během vojenské služby, finské občanské války v roce 1918 se neúčastnil. Zůstal názorově a politicky neutrální a věnoval se běhu. Jeho cílem byla olympiáda roku 1920 v Antverpách, kde nakonec svou „službu vlasti“ vrchovatě splnil.

Antverpská zlatá brána

Do Antverp vyrážel už jako respektovaný člen týmu, navíc se svým vzorem a nyní už týmovým kolegou Hannesem Kohlemainenem. To ještě netušil, že jeho úspěch předčí. Spousta lidí jezdí do Antverp pro diamanty, ale Nurmi sem přijel pro cenné kovy. Hned v prvním závodě na pět tisíc metrů, při svém mezinárodním debutu, skončil druhý za Francouzem Josephem Guillemotem. Běh času ukázal, že to byl jediný nefinský běžec, který kdy Nurmiho na olympiádě porazil.

V dalších třech závodech – na 10 kilometrů a v individuálním i týmovém přespolním běhu – už získal zlato. Cílovou rovinkou už tehdy probíhal se soustředěným výrazem a bez žádných velkých projevů radosti. Tento styl se nakonec stal Nurmiho poznávacím znamením, které někteří pokládali za projev přirozené skromnosti, jiní naopak za přehnanou upjatost nebo dokonce projev povýšenosti.

Kohlemainen nakonec z her také neodjížděl s prázdnou: vezl si domů zlato z maratonu. Finsko jásalo a Nurmiho rodina měla – vedle slavného syna – další důvod k oslavě. Zlatý úspěch zlepšil rodinnou finanční situaci, Nurmiovi už nemuseli pronajímat pokoj a mohli si dopřát zavedení elektřiny a vodovodu. Paavo si navíc mohl splnit další sen, ten o studiu. Získal totiž stipendium na helsinskou technickou univerzitu.

Počátek dvacátých let byl érou dalších neskutečných úspěchů. Postupně nasbíral rekordy na všech čtyřech tratích, které tradičně běhal. První rekord zlomil na desítce roku 1921, v dalším roce pokořil postupně dvou, tří i pětikilometrovou trať. O další rok později si mohl „odškrtnout“ i patnáctistovku a míli. Vítězství na osmistovce během finského šampionátu je pak jen dalším důkazem toho, o jak všestranného běžce šlo.

Finská rivalita i týmový triumf v Paříži

Další metou v Nurmiho sportovní kariéře byla Paříž roku 1924, kam přijel už jako favorit takřka všech závodů. Nedlouho před kláním sice utrpěl zranění kolene, nijak ho to ale neomezilo. Na patnáctistovce s ním držel tempo Američan Ray Watson, který ale nakonec závod vzdal, a Nurmi mohl před cílem dokonce zvolnit tempo. Závod i tak vyhrál v novém světovém rekordu 3:53.6, dvě vteřiny před Švýcarem Willy Schärerem.

Doslova severské drama se odehrálo během závodu na pět tisíc metrů. Nurmi se držel v jeho čele spolu se Švédem Edvinem Widem a svým týmovým kolegou a zároveň velkým konkurentem Ville Ritolou, který měl tou dobou „v kapse“ už dvě zlata ze závodu na tři a deset kilometrů. Nurmi se snažil běžet na světový rekord – i proto nedal stopky z ruky ani při závodě. Když ale viděl, že nezávodí s časem, ale s dvojicí stejně dravých běžců, stopky odhodil a hájil tempo, které švédský závodník neudržel. Závod tak vyvrcholil finským duelem, v jehož průběhu byl Ritola rychlejší. Ovšem jen do doby, kdy Paavo Nurmi nasadil vražedné tempo a zanechal týmového kolegu pouhé dvě desetiny vteřiny od zlaté medaile.

Další drama následovalo během týmového přespolního běhu. Strašná vedra, která v tu dobu Paříž sužovala, způsobila kolaps několika desítek běžců. Nurmi běžel bez problémů a finský tým si už dělal zálusk na zlato. Celou situaci ale zkomplikoval dehydratovaný a dezorientovaný Heikki Liimatainen, který sotva trefil na stadion, nemohl udržet dráhu a kdesi v polovině kolečka se odporoučel na trávník v domnění, že už překonal cílovou rovinku.

Řev fanoušků, týmových kolegů i trenérů ho nakonec přesvědčil o opaku. Liimatainen se vrátil na dráhu a závod dokončil jako dvanáctý, čímž týmu zachránil pomyšlení na zlaté medaile a finský tým nakonec zlato získal. Situace v pětačtyřicetistupňových vedrech nicméně vzbudila zděšení i ohnivé diskuse, které nakonec vedly ke zrušení přespolního běhu jako olympijské disciplíny.

Paavo Nurmi si z pařížské olympiády nakonec odvezl pět zlatých medailí, Ville Ritola o jednu míň. Nurmi měl důvod k radosti, ale cítil spíše křivdu ze strany vedení finského týmu, které se rozhodlo své favority do závodů rozdělit a posbírat tak co nejvíc medailí. Nurmimu tím pádem byla upřena účast na jeho parádní desetikilometrové trati. Ville Ritola ji sice zaběhl ve světovém rekordu 30:23, nicméně Nurmi – nenasazený do závodu – si prý ve stejný den dal tréninkovou desítku za 29:58... Možná i vztek mu pomohl k jisté odvetě: Po návratu do Finska trhl rekord právě na této své oblíbené trati. A nepustil ho celých 13 let. Navíc se mu podařilo držet v jednu chvíli pět světových rekordů na různých vzdálenostech.

Zmařená šance na zlatou tečku

Paavo Nurmi sbíral medaile a rekordy jako na běžícím páse. Na další olympiádě v Amsterdamu si spravil chuť, když vyhrál závod na 10 kilometrů. Získal navíc další dvě stříbra. Podporován týmovými úspěchy neporazitelných finských běžců, kteří dohromady nasbírali deset medailí, se rozhodl pokračovat v kariéře a završit ji na olympiádě roku 1932 v Los Angeles, ideálně vítězstvím v běhu na 10 kilometrů a v maratonu. To byla totiž jediná medaile, která mu při srovnání s velkým vzorem Hannesem Kohlemainenem chyběla.

Pětatřicetiletý Nurmi byl na vrcholu kariéry. Desítku běhal jen těsně nad hranicí třiceti minut a jeho odhadovaný cílový čas pro maraton byl 2:19:00. Na tu dobu neskutečný výkon, který by znamenal překonání světového rekordu s naprostým přehledem, o více než deset minut.

Osud – nebo spíše olympijští funkcionáři – ale zřejmě nechtěl, aby si rychlý Fin svůj sen splnil. Komise zjistila, že za jeden závod v Německu pobral finanční odměnu, prohlásila ho tedy za profesionála a ze všech závodů ho stáhla. Nepomohla ani petice všech účastníků maratonu. Pro zaníceného sportovce, který měl natrénováno jako nikdy předtím, to muselo být neskutečné zklamání. Mohl to být dokonalý konec kariéry. Teď se slavný Fin musel vrátit domů a „přenechat“ maratonské zlato Argentinci Juanu Carlosovi Zabalovi s časem 2:31:36.

Trenér, podnikatel, milionář

Zlatou tečku ale Nurmi za svou běžeckou kariérou přece jen udělal. A ne jednu. První coby trenér běžecké reprezentace na hrách v Berlíně, kde jeho svěřenci posbírali celkem sedm medailí, z toho tři zlata. Koncem třicátých let ale rychlonohý Fin se sportem definitivně skončil.

Vydal se úplně jinou cestou. V Helsinkách si otevřel obchod s pánským oblečením a doplňky, který se stal vyhledávanou atrakcí. Během účasti na olympiádě zde nakoupil i Emil Zátopek – nešlo mu ale tolik o oblečení jako spíš o osobní setkání s velkou legendou. Nurmi byl v té době už milionářem. Jako diplomovaný inženýr rozuměl stavebnictví i novým trendům a chytil příležitost za pačesy. Začal se živit jako developer, řečeno dnešními slovy, v Helsinkách postavil čtyřicet domů se stovkami bytů. Jeden z nich prodal i svému běžeckému rivalovi Ville Ritolovi – za poloviční cenu.

Běhu se ale nevzdal, i když se tu a tam nechal roztrpčeně slyšet, že o něm všichni mluví jako o bývalé ikoně běhu, ale jeho úspěchů v podnikání si nikdo skoro nevšímá. Po druhé světové válce se účastnil mnoha charitativních běhů. Na olympiádě v Helsinkách pak spolu se svým vzorem Hannesem Kohlemainenem slavnostně zapálil olympijský oheň. Dočkal se velkého úpadku finského běhání, ale i jeho slavného znovuzrození v sedmdesátých létech, kdy získali olympijská zlata Lasse Virén a Pekka Vasala. Nurmi zemřel v roce 1973. Jeho poslední držený rekord ho ale přežil o třiadvacet let, pokořen byl až v roce 1996.