Je červen 2004, mám po maturitě a hledám si svoje první zaměstnání. Měřím 182 cm, vážím 63 kilogramů, jím, na co si vzpomenu. Neběhám, ale po Praze se v podstatě nepohybuji jinak než na kole nebo pěšky. Jsem skaut, lezu do jeskyní, slaňuji skály, chodím po přírodě. Kouřím 20 cigaret denně. Ale můžu kdykoliv přestat...
Obsah článku 1. Ze 63 kilo až na 114 |
Časy se mění
Je srpen 2011, žením se. Mám 100 kil, do výšky pořád stejně. Můj životní styl se radikálně změnil. Už dávno nejsem skaut a z představy hory, kam mě nevyveze lanovka, se mi dělá zle. Místa, kam nejezdí tramvaj, považuji za konec světa. Jeskyně? Pochybuji, že bych se tam vešel. Jím, na co si vzpomenu, jím hodně a jím rád, hlavně v noci. Mám prášky na pálení žáhy, stále kouřím 20 cigaret denně a to, že mohu kdykoliv přestat, už nenalhávám ani sám sobě.
V březnu 2012 vážím už 103 kilogramů a zaslechnu rozhovor svého kamaráda s jeho známou: „Ten tvůj kamarád je pěkně vyžranej, měl by s tím něco dělat.“
V květnu 2012 se oblékám do košile, kterou z lenosti nerozepínám a při pokusu provléknout levou ruku rukávem si hnu s lopatkou tak, že se nemohu nadechnout a končím na vinohradské neurologii. Doktorka mě posílá pryč se slovy: „Ony jsou možnosti, jak vám to srovnat, ale to bych vás musela zvednout. A jistě uznáte, že nejste peříčko. Prostě počkejte, ono se to za pár dní srovná.“ Zlobit se na ni nemůžu. Vždyť vážím už 108 kil.
Mám za sebou pár pokusů se sebou něco udělat. Ať už s kouřením, tak s váhou. Jízda dva a půl kilometru na kole do práce a zpět mi ale vydrží asi týden. Elektronická cigareta přesně o den déle. Během dvacetikilometrové jízdy na kole s kamarádem musím čtyřikrát odpočívat a další týden se nemohu hnout. Pomoc známým na chatě a vození koleček se sutí končí svalovou horečkou a jednodenní dovolenou na zotavenou. V obchodě, kam chodím nakupovat, mi říkají Mr. Pomfrit.
Je srpen 2012, vážím 114 kil a končím v ordinaci praktického lékaře s výsledky 24hodinového nošení holteru, který sledoval můj krevní tlak a tepovou frekvenci. Výsledek: ve 28 letech jsem měl začít brát doživotně léky na krevní tlak.
Craft RUNGO běžecké závody zavítají do pěti měst republikyUžijte si naše závody s domácí atmosférou. Registrace jsou v plném proudu! V ceně startovného funkční triko Craft. Více o závodech ZDE.  |
Chápu, že úplně bez pohybu to nepůjde, ale...
Každý člověk má různou míru počtu událostí, které potřebuje k tomu, aby se poučil. Počet, který jsem potřeboval já, se vyčerpal přesně v tomto okamžiku. Prášky jsem s díky odmítl a řekl, že raději odstraním příčinu. Do první minuty běhu mi však tehdy zbývalo ještě 11 měsíců.
Stále je srpen 2012. Jsem v kanceláři výživového poradce pana Martina Voříška. Pronáším řeč, kterou si připomínám dodnes: „Podívejte se, já chápu, že úplně bez pohybu to nepůjde, ale rozhodně po mě nechtějte, abych pro ten pohyb musel něco udělat. Převlékat se, speciálně si vyčlenit čas a tak. To za chvíli přestanu a budeme tam, kde jsme byli.“
O týden později odcházím s výživovým plánem a předepsaným pohybem. Jsem spokojen. První týden 7 500 kroků denně, nějaké cvičení s expandérem, dvakrát týdně rychlá chůze nad rámec stanovených kroků. Ale hlavně si odnáším zapůjčený krokoměr. Každý večer si zapisuji svoje výsledky v pohybu a v jídle.
Přichází radikální změna ve stravování. Když vidím svoji snídani, je mi do breku, když vidím svoji večeři, tak taky. Často se stane, že ze snídaně plynule přejdu do dopolední svačiny. Večer, když vidím velikost porce, mám pocit, že musím umřít hlady, ale ten kupodivu nemám.
Sbírám kroky
Poctivě chodím a vlastně chodím i nad rámec stanoveného plánu. Mám až úchylnou radost, když sleduji, jak na krokoměru přibývají čísla. Vymýšlím možnosti, jak někam jít pěšky, jak jít delší trasou, abych měl více kroků. Sbírání kroků se stává mojí posedlostí a mám skoro až deprese, když večer zjistím, že jich mám jen“ osm tisíc.
Je listopad 2012. Cítím se skvěle a vážím 101 kilogramů. Bohužel si narazím kotník a na tři měsíce se vracím ke svému starému životnímu stylu.
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Je březen 2013. Mám opět 105 kilogramů, cítím se stejně jako před změnou a vadí mi to. Venku začíná být hezky, a tak začínám chodit pěšky do práce a z práce. Opět najíždím na zdravý životní styl a kila jdou postupně dolů. Někdy v dubnu přichází týden, kdy neustále prší, a já se rozhodnu, že místo chůze z práce půjdu plavat.
Na základní škole jsem trávil v bazénu hodně času a byl jsem členem plaveckého sportovního oddílu. Snažím se tím říci, že jsem byl poměrně zdatný plavec. Byl. Při první návštěvě bazénu uplavu deset bazénů (250 metrů) a mám pocit, že se utopím. Totéž si zřejmě myslí i plavčík, který v okamžiku, kdy plavu svůj druhý bazén, vstává ze svého místa a do konce mých plaveckých pokusů ze mě nespouští oči.
Trvalo týden, než zase pršelo a já se opět sebral a šel do bazénu. Nakonec jsem do něj chodil třikrát týdně a každý týden jsem si přidal deset bazénů, které jsem musel uplavat. Takhle jsem pokračoval až do chvíle, kdy jsem uplaval bazénů osmdesát. Byl jsem spokojen, ale přeci jen mě plavání už trochu omrzelo.
Začal jsem jezdit na kole. Třikrát týdně dvacet kilometrů, k tomu jednou týdně uplavat aspoň kilometr. Utěšeně sleduji, jak jde váha dolů a z oblečení se pomalu stává náplň charitativních kontejnerů v ulici. Každý večer si zapisuji, co jsem ušel, uplaval, ujezdil na kole. Brzy je z toho obřad a arch papíru a tužka na zapisování získávají v bytě své čestné místo a speciální háček, na kterém visí.
Někdy v červnu 2013 jsme se začali kamarádsky hecovat s kolegyní a předhánět se, kdo uplave více bazénů. Většinou jsem vyhrál, ale jeden večer mi přišla smska: „60 bazénů a pět kilíků běhu.“
Snažil jsem se uhádat nějaký ekvivalent na kole, ale nebyla s ní řeč. Dnes jsem jí za to velmi vděčný. V té době jsem byl na kontrole u pana Voříška a pronesl jsem poznámku: „Víte, já jsem zjistil, že můžu jít, jak chci rychle, ale už se tou tepovkou nedostanu tak vysoko, jak bych potřeboval.“ Jeho odpověď definitivně rozhodle. „To víte, chodit už nestačí, musíte běhat,“ odtušil.
Ta slova zůstala ve vzduchu vytesaná jako do kamene.
