Jindra při tréninku na tricyklu

Jindra při tréninku na tricyklu | foto: archiv Jindřicha KráleRungo.cz

Handicapovaný cyklista Jindra má sen. Pomozme mu ho splnit pohybem

  • 2
Je mu šestadvacet let a jezdí na vozíčku. A miluje cyklistiku. Má za sebou spoustu závodů včetně nejdelšího cyklomaratonu ve střední Evropě. Letos Jindru Krále oslovil jeho tým znovu a trasu by rád zdolal na novém sportovní kole. Přispět mu na něj můžeme svým pohybem my všichni.

Jindřich Král se narodil diagnózou jménem dětská mozková obrna, se kterou bojuje už šestadvacet let. Přišel na svět v šestadvacátém týdnu těhotenství a jeho šance na přežití byly zpočátku nulové. V roce 1990 nebyly zdaleka takové možnosti jako dnes a medicína ještě neznala postupy a možnosti, jimiž lze nyní některé pacienty s dětskou obrnou vyléčit do té míry, že mohou vést v podstatě normální život.

O aplikaci EPP, sportstrackeru, který pomáhá, si můžete přečíst více v tomto článku.

„Kdybych se narodil v dnešní době, byl bych možná normální kluk. Ale člověk nemůže přemýšlet v rovině možná a co kdyby... Asi máme svůj osud opravdu někde předepsaný, a tak to prostě má být. Jednou jsem někde četl, že Bůh sesílá těžce nemocné a handicapované těm lidem, kteří jsou uvnitř obrovsky silní a umí se takovému osudu postavit čelem... I když nejsem věřící, ta myšlenka mě hodně zaujala,“ vypráví Jindra.

Myšlenka směřuje k jeho mamince, právě ona byla tím silným člověkem, který to nikdy nevzdal. „Pro mamku neexistuje slovo nejde. To ona je v mém životě hnacím motorem. Od okamžiku, kdy poprvé zaslechla můj pláč, začala bojovat o to, abych žil. Nikdy nic nevzdala a i přes velké překážky a rány osudu šla pořád dál,“ skládá jí hold.

Nikdo nevěřil, co dokáže

Jindra vypráví, jak s ním maminka odmalička jezdila po rehabilitačních centrech a lázních a její úsilí ho dostalo tak daleko, jak to nikdo nečekal. Může se normálně pohybovat na vozíku a je soběstačný. Prognózy lékařů totiž zněly nekompromisně: Z Jindry bude „ležák“, který bude vyžadovat čtyřiadvacetihodinovou péči.

„Když máte kolem sebe lidi, kteří vás milují, podporují vás a věří vám, není zas tak hrozné být handicapovaným. Mám nejlepší rodinu, která mě podporuje ve věcech, které mám rád. Bez ní bych byl jen obyčejný kluk na vozíku, ale díky nim a přátelům můžu žít krásný život,“ zdůrazňuje Jindra.

Jindra dodává, že velký dík patří i jeho otci, který se často musel „převtělit“ i do role matky – to když byl Jindra s maminkou třeba na šestitýdenním lázeňském pobytu a táta se zatím staral o jeho další tři sourozence, bratra Milana a sestry Katku a Kláru. „Řekl bych, že to byla role sakra těžká,“ konstatuje Jindra. Otec nakonec rodinu opustil, což byla další z ran osudu. „Teď žijeme s mamkou sami a jsme moc šťastní,“ uzavírá Jindra rodinnou kapitolu.

Rozpovídal se i o svém dětství, které mělo dvě tváře. Jednu „lázeňskou“, protože trávil mnoho času na rehabilitacích, kde poznal spoustu kamarádů. A tu druhou, školní, na kterou vzpomíná nerad: „Škola je má jediná noční můra z dětství. Nastoupil jsem na základní školu u nás v Nepomuku. Jediné dítě na vozíku. Připadal jsem si jako černá ovečka ve stádu krásných, sněhobílých ovcí. Ke všemu jsem měl asistenta, který byl opravdový lempl. Jednu vzpomínku na něj budu mít stále: ten přední vyražený zub z okamžiku, kdy mě převrátil na vozíku.“

Dnes už se na těžké začátky může dívat s odstupem. Nakonec dostal nového asistenta, který ho naučil se do školy těšit. A díky přístupu pedagogů ze základní školy nakonec přestoupil do speciální školy ve Zbůchu. „Tak už to bylo skvělé a hlavně – všichni jsme si byli rovni,“ dodává Jindra.

Sportovní cíl: být lepší než včera

Právě ve Zbůchu se Jindra dostal ke sportovní cyklistice. „Zařadili mě do tamního cyklistického týmu, který vedl Roman Suda. Připravovali jsme se s ním na mnoho závodů. Žádný jsem sice nevyhrál, což bylo pokaždé trochu zklamání, ale na druhou stranu to bylo pro mě vždy vítězství v tom, že jsem dojel,“ říká Jindra a pokračuje ve vyprávění o tom, co mu cyklistika dala: „Na akcích, soustředěních a závodech jsem potkal mnoho přátel, kteří mi ukázali, jak důležité je nevzdat se.“

Jindra mluví o Davidu Vondráčkovi a Romanu Šejnovi, medailistech z vrcholových cyklistických závodů pro handicapované, a jejich trenérovi Luboši Jirkovi. „Mým největším vzorem je ale Jiří Ježek. Není to proto, že je slavný, že je to náš nejlepší paralympionik, ale proto, jaký je člověk a jak se dokázal postavit k svému handicapu. Díky tvrdé práci a vůli je přesně tam, kde může být jen málokterý člověk,“ říká Jindra.

Když vypráví o lidech, kteří jsou pro něj inspirací i motivací k dalším výkonům, vzpomene si na motto, které pěkně ilustruje i jeho sportovní počínání: Jediná věc, která stojí mezi vámi a vaším cílem jsou kecy o tom, jak to nezvládnete. „A proto... je mým cílem být lepší než včera!“ uzavírá Jindra.

Cyklistika ale není jen náplň volného času, sport a radost s ním spojená. Jsou to i hodiny těžké dřiny, a když se nezadaří, i nějaká ta vážnější nehoda. I to se Jindrovi stalo. Při brněnských závodech nezvládl jízdu a zlomil si klíční kost, rameno a lopatku. Jezdil tehdy na „tříkolce“, speciálně upraveném kole pro handicapované, kteří by na normálním kole nemohli udržet rovnováhu. Po pádu už se na tento typ kola necítil. Absolvoval sice ještě pár závodů, ale přemýšlel, jestli by neměl cyklistiku pověsit na hřebík.

Překonat své možnosti a nikdy to nevzdat

V pravou chvíli přišla nabídka, která se neodmítá: „Minulý rok na jaře za mnou přišel můj známý Karel Fiala a oznámil, že se svými kolegy dává dohromady tým, který se zúčastní projektu Cesta za snem: 2 222 km/ 111 hod. Podmínkou bylo, že v týmu musejí mít jednoho handicapovaného cyklistu. Bylo mi velkou ctí na tuto nabídku kývnout,“ vypráví Jindra o impulzu, který mu dodal novou energii do sportování.

Začal zase trénovat a koncem července se postavil na start na Václavském náměstí, kde začala jeho velká „Tour de France“, během které si sáhl na úplné dno, dokázal ze sebe dostat odvahu a sílu a také poznal krásné kouty České republiky a Slovenska a také skutečnost, jak může být těžké je zdolat.

„To nejdůležitější, co jsem si z maratonu odnesl, jsou lidé – a dnes můžu říct i přátelé –, kteří mají srdce na správném místě. Nedělají rozdíl mezi zdravým a handicapovaným. Brali mě jako sobě rovného a já jim zase na oplátku mohl ukázat, jaké to je starat se o kluka na vozíku. V jejich týmu jsem se cítil krásně a zažili jsme spoustu srandy. Byl jsem šťastný, protože jsem mohl překonávat překážky, kopce, noční jízdy, spánkový deficit, odpočívat pod širákem... úplně stejně jako oni – zdraví. Když jsme projeli cílovou čárou, nikdy jsem se necítil lépe. „Vyhrál jsem“ svoji Tour de France!“ vypráví zapáleně Jindra.

Cyklomaraton podruhé: na kole, které můžete „vyběhat“ i vy

V době závodu netušil, že se z týmových kolegů stanou nakonec jeho přátelé a lidé, kteří ho na stejnou akci osloví znovu. Pravidelně se a letos přišli s dalším nápadem. „Příští rok mě chtějí do týmu na novém kole, ale žádný tricykl, ale „lehokolo“. Viděl jsem to jen jednou v životě, ale byl jsem nadšený a zvědavý. Je to vlastně kolo na způsob handbiku, kde se však nešlape rukama, ale nohama,“ popisuje Jindra a zároveň na dálku děkuje celému týmu, který kolem cyklomaratonu 2 222 km/111 hod vznikl a který mu pomáhá k novému kolu, které by nahradilo stávající, už nevyhovující, tricykl.

Jízdy na novém sportovním kole se už Jindra nemůže dočkat, takže si na závěr neodpustí poznámku: „Chtěl bych vzkázat Kájovi a Vláďovi (osobní řidiči a doprovod, pozn. red.): Klucí, až si to tenhle rok pofrčím z kopce, zaručuji vám, že zařadíte trojčičku!“

A na nás teď je, aby kluci mohli tu trojčičku zařadit. Tedy aby Jindra získal kolo, na kterém cyklomaratonem profrčí o dost rychleji a pohodlněji než loni. Díky aplikaci EPP a svému pohybu – ať už to bude běh, nebo třeba právě jízda na kole – můžete pomoci i vy. Každý kilometr se počítá.

Více informací naleznete na Facebooku Pomáhej pohybem.