Proti ryze ženským podnikům mám jasné výhrady už od té doby, co jsem jako školačka chodila do čistě dívčí třídy. Poučena touto pubertální drbárnou nechodím pro slova slepičárna a kvo-kvo-kvóty daleko. Ale zpotit se v ryze ženském kolektivu s tím, že mi cestou do kopce nebude nikdo očumovat zadek a ještě na sebe můžu beztrestně navléct všechno růžové, co mám v domě, mě přesvědčila k výjimce. Nehledě na to, že před kamarádkami se opravdu nemusíte stydět za bloudění ani plivání na silnici.
Byla jsem ráda, že čtenáři Rungo.cz vybrali v soutěži do našeho týmu Amazonek zrovna Petru, Mirku a Evu. Projevily totiž největší smysl pro legraci ze sebe samých a ten nadhled se jim, společně s běžeckým nadšením, setsakra hodil na každém z 88 kilometrů a 2284 nastoupaných a 2426 naklesaných metrů.
Petra Lišková: „Městem a lesem se můj řev nese!“
1. úsek - Petra Nia Lišková
Startovala jsem jako první z naší štafety, náročnost trasy oznamovala čtverku a mně se ze stoupání 383 metrů klepala kolena. Tohle byl slušný nášup pro astmatického nosorožce obývajícího planiny na soutoku Svratky a Svitavy.
Už od prvního metrů se cesta zvedala až na vyhlídku na Bílé skále. Pak sešup lesem, skákání přes potok Bobrůvka, přes další prameny a pramínky. Najednou nevidím značky, zato vidím dva psy. Se srdcem v kalhotách před ně hážu pár šutrů a hlasitě řvu, ať jdou pryč. Odněkud slyším písknutí píšťalky, vlnu úlevy ale střídá záchvat paniky – kde jsou značky? Vracím se ve vlastních stopách, bohužel skoro půl kilometru. Přehlédla jsem v protisvětle fáborek na stromě namotaný do větví stromů. Je mi k pláči a nejraději bych se schovala do smrčí. Ale tam na druhé straně čekají na předávku holky, takže pokračuju. Míjím u silnice fandící zbytek našeho týmu a mířím si to na Paseckou vyhlídku. Vysoké kamenné schody, kde si místy pomáhám v prudkém kopci i rukama.
A dobrodružství pokračuje - po mé levé ruce se to sice celkem daleko, ale přece, lesem štrádují čtyři prasata. Adrenalin z blízkého setkání lesního druhu mi pomohl vyškrábat se až nahoru. Předávám, předběhnuta mnoha týmy, totálně vyždímaná a šťastná i jen za to, že jsem tuhle etapu dokončila. Po půlmaratonu jsem si nedovedla představit, že bych mohla zažít něco víc emocionálně nabitého. NMR mi moje představy totálně rozsekal už prvním úsekem.
Mirka Ježková: „Porazit mě můžeš, ale nikdy mě nesrazíš na kolena“
2. úsek - Mirka Ježková
Ráno jsme se nadopovaly léky na astma a alergii, a než jsem se nadála, je tu Petra a předává mi štafetový kolík. Vyrážím na svou trasu, asi 13 kilometrů s nepříliš velikým převýšením, ale spoustou táhlých kopečků. Organizátorkám píšu jedničku, krásné růžové značení nebo fáborky červeno bílé barvy. Běží se mi velmi dobře. Jasně, předběhne mě ultramaratonka Tereza a jedna holka z týmu Kometek, které byly na bedně, ale obě mě velmi podporují. Chvilku se jedné snažím držet, ale když mi to hlásí 5:16 na kilometr, říkám si, že to není fakt dobře. Zpomal, Ježku. Na předávce mám 13 kilometrů v tempu 6:07 v terénu, jsem spokojená.
Amazonka Eva s trenérem, trasérem, masérem, řidičem a maskotem RUNGO Amazonek v jedné osobě
Start!
RUNGO Amazonky a RUNGO Běhničky na startu
Je třeba něco sníst a trochu si odpočinout. Není to lehké. Raději bych si svých dalších 13 kilometrů dala hned. Popravdě, jsem úplně KO, nemůžu se rozejít, nevím, co sníst, klepe se mi všechno. Jdu do sukénky a chce se mi na malou nebo na velkou nebo zvracet.
Eva Škvařilová: „Zabiju co neuteče“
3. úsek - Eva Spodniaková-Škvařilová
Předávka druhého a třetího úseku, Mirka a já. Nebudu tvrdit, že jsem byla klidná, nebyla! Ale co se dá dělat, dala jsem se na vojnu, tak musím bojovat! Přibíhá Mirka se svým krásným úsměvem a přicvakává mi pásek na ruku. Evo, běž! Kopec jako hrom, myslím si, ale běžím. Bojím se značení, to byla moje noční můra po několik týdnů před závodem, ale je úplně v pohodě - na každém rozcestíčku, při každé změně směru, za to mají organizátoři u mě velikou jedničku!
Ve Velkých Janovicících na mě čeká podpora z naší facebookové skupiny Rungo pro ženy, doprovázejí mě na kolech. Třetí úsek byl nádherný. Skoro celý podél Vírské přehrady, pěkně ve stínu stromů, mírný osvěžující větřík a ty výhledy, fotit jsem nemohla, ale nafotila jsem si všechno do své duše. První mě předbíhá Peťa z týmu Běhničky a pak postupně ještě další dvě běžkyně, musím přiznat, že obě byly v mém věku a pádily jako hrom. Natřely mi to i s mým průměrným tempem na tomto úseku 5:48 min/km. Začalo pěkně vyfukovat a ten protivítr, co se na mě hrne, není nic příjemného. Chvílemi mám pocit, že běžím na místě. A je tu vesnička Vír, sundávám z ruky pásek, přicvakávám ho Báře na předloktí a padám do trávy mezi sedmikrásky. Nechce se mi nic, natož vstát a za 2,5 hodiny opět běžet!
Barbora Topinková: „Žeru syrový maso“
4. úsek - Bára Topinková
Jako kapitánka jsem cítila morální povinnost odběhnout papírově nejtěžší úsek sama. Zocelena podnikem Vltava Run a pravidelnými výběhy na kopec Oblík jsem dobře věděla, do čeho jdu – v tomhle závodě i na tomhle úseku. Proto jsem vyběhla z Víru vstříc nevyhnutelnému pětikilometrovému krpálu s jasným předsevzetím, že vyšťavit se na prvním úseku do mrtě je blbost a že povolit si v kopci pár rychlých kroků úlevy je z hlediska času i tepovky ta lepší varianta.
Nakonec jsem se chytla jedné Kometky v oranžovém tričku a ke svému překvapení za ní na vizuální kontakt visela až nahoru. Tam mi zdrhla, ale já se u té vrcholové krabice s tatrankama a banánama prostě musela na slastnou chvilku zastavit. Oceňuju, že organizátoři akce mají jasný přehled o tom, po čem ženy opravdu touží!
Chvíli skopec, potom dokopec, pak zase skopec. Závěrečný seběh nabízející nadaným zájemkyním možnost jeleních skoků přes padlé stromy. Já to přelézám, ve skoku přes překážky jsem nikdy neexcelovala a nechci si trhnout novou sukni. Předávka, adrenalin z krásné trasy, pivo a pak ještě jedno. Den jak malovanej!
5. úsek - Petra Nia Lišková
No Men RunPrvní český štafetový běh jen pro ženy. Čtyřčlenné týmy běžely trasu dlouhou 88 kilometrů rozdělenou na osm úseků vedoucí z Nového Města na Moravě až do velké Bíteše. Tým se pohyboval společně s právě běžící závodnicí tak, aby na další předávce byla připravena další žena týmu k předání štafety. To klade důraz na navigační a logistickou připravenost a sehranost týmu, protože kdo zrovna neběží, řídí auto nebo naviguje. Trasa závodu vedla krásnými kouty Žďárských vrchů, Českomoravské a Hornosvratecké vrchoviny včetně přímého okolí hradů Pernštejn a Zubštejn. Motto běhu bylo „Poběž a zažij!“. |
Amazonka Petra
Na svou druhou etapu se těším. Stoupání jen 165 metrů, trasa jen 6,4 kilometru, spousta asfaltu - tady je nosorožec ze soutoku Svratky a Svitavy doma, tady je jeho teritorium. Na konci Ujčova probíhám kolem krásného rybníka, kde pod kvetoucí, vonící hrušní stojí krásná lavice. Zaplaším představy letního lelkování a pokračuji dál, nějaký pán mi nabízí čtvrtku jabka - prý si všimnul, že kolem běží mnoho divoženek s čísly na triku, tak přichystal malinké občerstvení - díky!
Cesta se vine a vlní podél Svratky, tady ještě jako malého potůčku. Jsem hodně šťastná, že jsem se na tomhle úseku nenechala předběhnout, a že jsem ani neměla poslední čas na daném úseku. No jo, asfalt. Na předávce se znovu vidím s mužem a přáteli, kteří přijeli podpořit náš tým. Čekala jsem je až v cíli, ale odchytili si nás dřív, příjemné překvapení.
6. úsek - Mirka Ježková
Amazonka Mirka
Na šestém úseku někdo strhal značení. Nepochopíš. Před startem mám rande s policií. S klukama na motorkách si domlouvám, kdy že bych asi potřebovala největší podporu. Také organizátoři jsou báječní. Nabízejí nám hroznové víno a všemožně nás rozptylují. Jsem úplně tvrdá. Dalších 13 kilometrů bude asi maso.
Hned na prvním rozcestí jdu blbě. Značení chybí. Je tam ale kopec, tak si říkám, že je to OK. Ještě že se zeptám těch lidí na zahrádce. Né, holka zlatá, támhle na druhé straně. Tak zpět a kopec. Skoro 3,5 kilometru do kopce. Předbíhá mě poslední tým. Ach jo. Kopec nekonečný, množství padlých stromů, které se musí přelézat. V ruce třímám papír s nápovědou. Když sbíhám ten kopec dolů, modlím se, abych už viděla další značku. Vždycky, když je tam, uklidním se. Krásná trať podél Svratky. Jo, někdy bych si to vychutnala v klidu. Kvetou tu petrklíče, sasanky, fialky, voda zurčí. Poslední 4 kilometry už jedu na tým a taky na Rungo.cz holky. Z každé vysávám kapičku podpory. Vzpomenu si na Renču, hned jsem o pár metrů dál, Jiřka a její úžasný úsměv mě posouvá zase o kousek vpřed. Ivča, Sára, Katka, Evči, Jana, Kristýna, Romča, Petra, Martina, všechny mě posouvají o pár metrů blíž k cíli. Předávám Evče, volám domů, že to mám za sebou. Na předávku se dostávají holky úplně KO. Někdo zvrací, někdo není schopen ničeho, jedna
pláče. Síla.
7. úsek - Eva Spodniaková-Škvařilová
Amazonka Eva
Vůbec se netěším, je přede mnou 11,6 kilometru pěkných kopců. Všechny týmy mají předáno a my už víme, že jsme úplně poslední. Těšíme se, že budeme mít v cíli největší ovace! Náramek od Mirky a vyrážím. Teda, to je úsek. Neskutečné.
Mám pocit, že snad stoupám na K2. Prostě pořád do vrchu. Kamenité lesní cesty, moje boosty jsou mi tu na nic. A pořád nahoru, a když už je 50 metrů rovinky, zase nahoru. Najednou se mi naskytl pohled na nádherné údolí, kterému vévodí krásný viadukt, musela jsem zastavit a udělat alespoň jednu fotku! Krása!
A poté sbíhám konečně alespoň mírně dolů do Dolních Louček. U prvního domu na mě vybíhá rozzuřený vořech a já musím zůstat stát, při vykročení po mě vyskakuje, majitel si ho musí odvést za plot. Dál už to vypadá, že konečně poběžím normálně, ale zase nahoru a nahoru a nahoru. Občas už přecházím do rychlé chůze, stydím se, že holky zdržuji, ale opravdu si nemůžu pomoci. A pořád nahoru a pořád.
A najednou šipky mimo cestu a mám utíkat dolů, ne po nějaké cestě, ale jako srnka mezi stromy. Z toho skákání dolů, běžet se nedalo, mě začíná bolet koleno, i když je stáhnuté obinadlem, tohle klesání je prostě nešťastné. Doufám, že vydrží alespoň do konce mé trasy. Najednou jsem v polích a mám pocit, že i v koncích. Na Endu skoro 13 kilometrů, můj úsek měl mít 11,6 kilometru, asi jsem někde minula předávku, to přece není možné.
Běžím a běžím, ptám se lidí, jak se to tam jmenuje a řekli mi přesně to, co jsem potřebovala slyšet ze všeho nejvíc: Kuřimské Jestřábí! Ani nevím, jak předávám náramek Báře a odpadávám. To tedy byl úsek. Později se dozvídám, že holky z týmů před námi na této předávce zvracely a plakaly. Vůbec se nedivím. Ty kopce! Nohy mě neposlouchají, třepu se jak v zimnici a bolí mě bedra. V autě se napiju a přemýšlím, jestli to vydržím a rozdýchám, nebo zda si mám říct o zastavení a vyhodit ze sebe vše ven. Nakonec jsem to nějakým zázrakem vydržela.
8. úsek - Bára Topinková
Amazonka Bára
Je jasné, že jsme první od konce, takže moje motivace se kamkoliv hnát není velká. Ale aby se na nás nečekalo do půlnoci, dupu odhodlaně do asfaltu a předjížděna doprovodnými vozidly a policií krájím kilometry. Už to nejde, kopec mě vyšťavil, a v tom Starobrnu asi nebyl dostatek sacharidů potřebný k regeneraci, ale peru se, jak se dá. Přitom si užívám zvláštní pocit, kdy zavíráte závod těsně za soumraku. Příjemná samota. Několik vesniček, pak podél říčky a starých mlýnů. Nohy z rozbité cesty bolí, v boku píchá, mezi osmým a osmapůltým kilometrem cítím, jak se bolestivě trhá náplast od nově vytvořeného puchýře. Zas pár centimetrů čtverečních kůže v háji.
Můj během odkysličený mozek ztrácí výkonnost, takže zabloudím půlkilometr před cílem, naštěstí má civilní obyvatelstvo pochopení i kyslík v mozkových závitech a navede mě na správnou cestu. Posledních sto metrů s holkama za ruce, aplaus, pivo, těstoviny, rozdávání medailí, pivo, pivo.
My holky jedem na pocity. A že jich v cíli bylo:
Protnutí cílové pásky ve Velké Bíteši. Mise splněna.
Vybojováno!
Všechny vítězky.
Chystáme se na doběh Báry, srovnáváme krok a po vyběhnutí posledního kopečku finišujeme. Ta euforie se nedá dost dobře popsat! Sice jsme vyhrály jen jako „první od konce“ a jistě na tom mám svůj podíl svým prvním úsekem, na kterém jsem dvakrát v kopcích umřela a třikrát se narodila, ale s Bárou jako kapitánkou v čele, s Markem, který nám to celé odřídil a jako vodič nám vybíhal vstříc před předávkami, s Evou a Mirkou, s tím jak jsme držely spolu jako tým, to byla ta nejlepší štafeta, jakou jsem si mohla jen přát. Děkuji všem, bylo to úžasné a nezapomenutelné. Holky organizátorky vybraly úžasnou trasu. Rozhodně se na ni musím vrátit. Poté, co zkrotím pomalého nosorožce z plání na soutoku Svratky a Svitavy a naučím ho ladně hopsat do kopců. Petra Nia Lišková
Úžasná, tvrdá zkušenost, nádherný závod, makačka, ale skvělý tým. Děkuju všem, co pro mě hlasovali. Asi se budu zase za rok svlíkat a strašit na půl nahá po lese jako Amazonka. Zvláštní poděkování patří Markovi Topinkovi. Nejenom, že si s námi odběhl část úseků, ale velmi nás morálně podpořil. Dál hlubokosklon před organizátorkami, baby, fakt super. Náš tým spirit byl nepřekonatelný. A tak vlastně bylo naplněno moje Amazonské heslo - můžeš mě porazit, ale nikdy mě nesrazíš na kolena. Mirka Ježková
Spolu, všechny dohromady, chceme doběhnout do cíle. Holky tedy běží, jen já ty nohy nějak málo zvládám, ale nakonec se mi podaří chytit se Mirky za ruku a ta mě dotáhne i s rukama nad hlavou do cíle! Dostáváme na krk krásné medaile a štěstí nebere konce. Rozmýšlím si veškeré váhání a i přes tu dřinu vím, že do toho klidně půjdu příští rok znovu! Společné focení, kde jsem měla problémy si nějak sednout, protože mě braly křeče do nohou, ale s Mirkou jsme si pěkně zabulely. Pak mi pomohla zpět na nohy. Byla to obrovská zkušenost. Neskutečný zážitek! Určitě z těchto dvou dnů budu čerpat nejméně dalších milion let! Děkuji holkám i organizátorům. A děkuji i sama sobě za ten skvělý nápad obout si po čtyřicítce kecky a vyběhnout indiánským během na svoji první dlouhatánskou trasu 1,6 kilometru. Domů jsem tehdy došla zničená, ale strašně šťastná. Od té doby je to už více než rok a v nohách mám již více než tisíc kilometrů. Díky běhání jsem našla i Facebookovou skupinu „Rungo pro ženy“ a v ní desítky skvělých běhen. Díky vám žiji úplně jinak než dřív. Bez vás by to nebylo! Zakončím Mirčiným mottem: Moje srdce bije Rungo! Eva Spodniaková-Škvařilová
Být první od konce v těžkém závodě štafet, to chce výkonnost i nadhled zenových mistrů. Protože nám bylo už papírově jasné, že bedna bude leda od piva, soustředily jsme se na prožití krajiny a běžecké zážitky. A co jsme si naplánovaly, to jsme taky splnily! Díky Liško, Ježku a Škvarky, udělaly jste všem Amazonkám čest! Bára Topinková
