• Nezmar proti Nezmarovi

      23:00
    Letošní sezóna je v plném proudu a ještě nekončí, ale blíží se pomalými krůčky k závěru. Součástí celého závodního shonu byl i závod, který lákal nejen svou délkou, ale i prostředím. I když únava už je znáti, tento závod jsem si nechtěla nechat ujít.

    | foto: Věra Dočkalovápro iDNES.cz

    Přiznám se ale, že už mě napadaly myšlenky, že se toho závodu vzdám. Spíš samotné se mě nechtělo jet a tak jsem nahodila na Facebook, jestli náhodou nejede ještě někdo. Najednou se ozvala Vilma – spoluběžkyně a sokyně na MUMu a občasný sparingpartner Filip. Bylo rozhodnuto.

    Cesta na závod

    Start kratší tratě (44 kilometrů) byl v 9:30. Cesta byla celkem zajímavá, protože jsem samozřejmě jela opět po druhé noční. Není dovolená. Počasí naznačuje, že závod bude opravdu Nezmarovo. Mám vypočítané, že cesta bude trvat dvě hodiny. Kdo mě zná, tak ví, že spíš méně. Zvládáme výborně. O půl deváté jsme již na místě závodu. Vyzvednout startovní číslo, nachystat se na závod. Triko s krátkým rukávem, nasazuji rukávky, protože je dost chladno, šátek na krk, kšiltovku a rukavice, úchyty na hole, bundu, do batohu vodu – tentokrát jen půlku, nedá se pořádně načerpat. Sníst dva banány, protože jsem snídala dost brzo a zrovna začínám mít hlad. Ještě tabletky proti křečím a můžeme se postavit ven, kde je výklad tratě. Hm, to bude mazec.

    Start

    Přesně v 9:30. Vidím na startu závodnici pouze v tílku. Potřebuji se zahřát. Závod rozbíhám tempem 5:55 min/km. Vilma mě předbíhá. Však já ji někde doženu. Cestou na závod mi říkala, že to zase na začátku napálí. Začátek závodu šel mírně do kopce nebo rovinka. Sundávám bundu a rukávky. Zatím všechno běžím. Vím, že nastanou úseky, kde do kopce polezu jak šnek a z kopce budu ráda, že se nebudu kutálet. Plán byl, co ztratím do kopců, tak z kopců a na rovinkách nahnat. Dobrý plán. Jen ho dodržet. Dle maratonů v terénu jsem odhadovala dobu doběhu pět až šest a půl hodiny, maximálně sedm hodin. Limit 8:30.

    Fotogalerie

    První kopce

    Po každém dlouhém kopci očekávám stejně dlouhý seběh. Chyba. Seběhy byly kratší a tím pádem i odpočinek. První občerstvovačka po osmi kilometrech a po kratším seběhu. Pak prudce doleva a do kopce. Lesnatý porost, kořeny, kameny. Dobíhá mě Patrik, kamarád od Filipa, který díky pozdnímu příjezdu startoval o deset minut později. Postupně se dostávám do Polska. Stoupání je hodně prudké. Využívám hole, které nám doporučili organizátoři. Čím výš jsme stoupali, tím více jsem ztrácela kyslík a hlavně sílu v rukách a nohách. Zase trochu rovinka, seběh lesem a opět stoupání. Při seběhu míjím Vilmu. Dobíháme k první sjezdovce. Značení není moc vidět. Mlha dělá své. Většina z nás na tomto místě zabloudila a musela se vrátit zpět. Tudíž se nás na sjezdovce schází velký počet. Stoupání je dlouhé a hlavně pomalé. Tedy jak u koho. Slyším: „Ještě mě předběhne matka s kočárkem s takovou.“ Nikam se neženu. Budu potřebovat ještě další energii. Jsou tací, kteří nasadí svižný krok a ztrácí se mi v mlze. „Jen si jděte.“ Nejen oni se ztrácí, ale fáborky taky. Je sotva vidět na vzdálenější značení. Hlavně pozor, ať se neztratím.

    Bloudění

    Už při prezentaci tratě bylo řečeno, že došlo k malé změně. Nebude to fádní klesání, ale bude hodně prudké. Dobíhám k onomu místu. Hlavní cesta zatarasena páskou, značení ukazuje opravdu z prudkého kopce dolů. To už není o běhu, ale o skluzu. Trať zatím suchá. Překonávám dosud nejtěžší pasáž. Opět hlavní cesta. Odbočuji vlevo podle fáborku. Běžím. A stále běžím. Asi tak 300 metrů. Ono se to z kopce běží. Zastavuji. „Haló! Je tam fáborek?“ Nikdo neodpovídá, vracím se k onomu místu, kde jsem odbočila. A vidím, že další fáborky jsem v té mlze přehlédla.

    A zase prudce dolů. Vbíhám do polské vesničky. Druhá občerstvovačka. Prý 21. kilometr. Na hodinkách mám ale jen 18,8 km. Protože už mám hlad, těším se na ten salám. Smůla. Ten je až od třetí občerstvovačky. Hodím do sebe müsli tyčinku, banány do kapes, čtyři kelímky jonťáku a jdu dál. Schody. Pod nimi měřič času. 2:31.

    Nekonečná cesta do nebe

    Už vím, proč Skymaraton. Další sjezdovka. Tentokrát ta nejdelší v závodě. Tři kilometry dlouhá, stoupání se nedá ani popsat a viditelnost mizerná. Jen mě udivují davy návštěvníků Beskyd v tomto počasí. A nejen to, oni dobrovolně šplhají po sjezdovkách. Já vlastně taky, ale jen v rámci závodu. Jinak bych seděla doma v teple. Nemluvě o běžcích, kteří se pohybují po svazích, jako by už tam někdy běhali. No nic, nemůžou nohy, můžou ruce.

    Stále kráčím dál, stále zabírám holemi. Začíná pršet. Mraky klesají čím dál tím níž. Ještě to nekončí. Déšť přidává na intenzitě a k tomu vichr. Vypadá to, že budou padat stromy. Teplota klesá. Nasazuji rukávky a hned i bundu. Na čepici přetáhnu šátek, který je na krku, aby mi nefoukalo do uší. Rukavice jsem ještě nesundala a ani nehodlám. Jen jsou těžší a těžší. Nasávají vodu. Konečně Velká Čantoryje. Cesta trvá hodinu. Trochu normální cesta. I když kamenitá. Snažím se běžet. Dodržuji, co jsem chtěla. Zatím. Začíná se klesat. Zase trochu zostra, ale ne natolik, abych to brala zadkem. Běží se podél hranice.

    Pořádná zima

    Třetí občerstvovačka (28. kilometr). Lituji těch, co nás musí obsloužit. Fouká ostošest. Cola není, až na poslední občerstvovačce, salám zbytek. Dávám čtyři kousky, piji jonťák. Pokračuji dál. Třetí sjezdovka před námi. Osm kilometrů do další stanice. Cestou si na výšlapy zvykám. Chytám rytmus s dechem, aby to šlo lépe a svižněji. Ale na kopcích se honí všichni čerti. Fujavice, občas protivítr, občas boční vítr, stromy na spadnutí, silný déšť, všechno promoklé. Chvíli stát a začíná být pořádná zima. Rychle zase do lesa a běžet. Hurá. Mlha houstne. Fáborky nejsou tuplem vidět. Při sběhu se hlavně dívat pod nohy. Chvíli běžím. „Kde je fáborek?“ Ještě kousek seběhnu. „A tady je.“ Pokračují v běhu. Hledám fáborek. „Kruci noha! Dávej pozor!“ Zvednu oči a kotník zase v jiné poloze. „Au!“ Hledám fáborek, a zase kotník. „Dívej se pod nohy! To bolí.“ Konečně trochu rovinka. Zase samý kámen.

    Míjím lidi se psy a s čísly na zádech. Najednou občerstvovačka. Dobíhají mě kluci s Patrikem. „Jsem se ztratil.“ Obsluha polská. Paní řekla, že si můžeme klidně nalít teplý čaj. Tak s chutí do toho. Jeden z nich se ptá: „Proč jsou zde misky pro psy?“ Druhý povídá. „Aha, to asi nebude naše občerstvovačka. To bude asi jiný závod.“ Paní nám to potvrdila. „Ano, potkala jsem závodnice se psy.“ Poděkujeme a jdeme dál. Jenže jak to teda bude s tím značením?

    Doufám, že nezabloudím. Na startu nám bylo řečeno, že trať se bude dělit. My poběžíme po červených fáborkách. To jsem nějak zasklila. Ještě, že ten kousek jsem s někým běžela. Hned bych se ztratila. Ono těch míst bylo víc. Někteří turisté prostě nerespektují, že někdo závodí a fáborky strhnou. A abychom se nenudili, cesta vede opět do prudkého kopce. V půlce nás čeká slečna, která nás navádí dál. Kluci mi v kopci utíkají. Občas už musím odpočívat. Ta cola prostě na takových tratích chybí. V lese taková zima není. Ale už bych byla ráda na kopci. Nakonec se tam vyšplhám. Po mírné rovince zase do kopce. I mírně stoupající rovinka už je hodně únavná. Ale snažím se ji běžet. Čím víc toho odběhnu, tím to bude rychleji zdoláno. Dobíhám do poslední občerstvovačky.

    Posledních osm kilometrů

    Jediná občerstvovačka, na které mají jak colu, tak salám. Cpu se. Dlouho se nezdržuji. Vybíhám s Patrikem. Pouze dvě slova: „Mám krizi“. Nasazuje tempo a mizí mi v mlze. Já už jsem na poslední část tratě sama. Obsluha nám říká, že ještě dva kopce, nejsou dlouhé a pak už jen seběh dolů. Stále pokračuji po červených fáborkách. Musím říct, že zrovna tato část tratě byla perfektně značena. Přichází část, kdy se cítím jako papírový drak, který se houpá ve větru. Konečně můžu běžet a ono to nejde, protože se peru s větrem. Přesto běžím. Dostávám se mezi domy. Pak kopce a rovinka. Úzká cesta trnitým křovím. V dálce česká vlajka. Hranice, a teď už hurá domů. Dlouhých šest kilometrů pouze z kopce. Bystřice – dvakrát brod přes řeku. Při prvním využívám hole, abych se nevykoupala.

    Líbil se vám článek?

    Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

    Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme.

    Chvíli cesta a zase brod. Vylézám z řeky, dojdu k cestě a kam dál? Nevidím další fáborek. Ty už jsou opět modrobílé. Vracím se kousek zpět. Potkávám běžce. Odhadem a dle intuice pokračujeme stejným směrem. Přes most a fáborek. Sláva. Už jen kousek. Slyším trubky, povzbuzování. Vytahuji poslední síly, do cílové rovinky zrychluji. Ale o sprintu se mluvit nedá. „Cíl, hurá!“ Zastavuji hodinky na 7:24. Patrik doběhl o deset minut přede mnou. Chytl druhou slinu. Je pravda, že cola mě hodně nakopla. A navíc mě v závěru čekala už ta příjemnější cesta. Hlavně z kopce. Jen dávat pozor, abych si nevyvrkla kotník. Občas ten došlap opravdu bolel. Hekala jsem, skuhrala jsem, ale doběhla. Brod byl za odměnu. Jednak si člověk zchladil nohy a jednak si umyl boty. Byly dobře špinavé.

    Závěr

    Závod byl nejtěžší z těch, co už mám za sebou. A že už jich mám. Musím podotknout, že hole jsou nutností. Vilma nedoběhla. Neměla hole a na některých místech to značení bylo zmatečné. Nějaký šotek. I to se stává. Ale je to výzva pro příští rok.

    Sice jsem si během závodu říkala, že takový závod už nikdy více, ale bylo to jen chvilkové pomatení. Už vím, co mě čeká a těším se. A to potvrzuje, že se o mě říká, že jsem Nezmar. Opět to bude výzva Kdo s koho.

    Napište svůj článek i VY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy.

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

    Marek

    NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?

    Výběr nejlepších článků čtenářů

    ČLÁNEK




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.