• Napálil jsem trénink a na čas jsem ztratil chuť do běhání

    Roky jsem zvyklý trénovat dvakrát až třikrát týdně. Ale nedávno jsem potkal několik borců, kteří běhají už několik let každé ráno. To dám přeci také, hecnul jsem se nadšeně. "Všichni na konci sezóny odpočívají a ty budeš trénovat dvakrát víc než před nejnáročnějšími závody," kroutil hlavou kamarád.

    Každé ráno, den co den. Po celý měsíc | foto: archiv Mirka Čepického

    Já se jen smál, že měsíc je přece brnkačka. A možná by i byla, kdybych běhal málo, ale já měl chuť zdolat co nejdelší vzdálenost.

    Míle místo kilometrů

    První dny to šlo skvěle. Stáhl jsem si do mobilu Nike+, abych se mohl přidat do soutěže Předežeň Rungo.cz a motivovat se i tím, jak běhají druzí. Aplikace byla primárně v mílích (1 míle je zhruba 1,609 kilometru), tak jsem ji v tom nastavení nechal. Pomohlo mi to myslet méně na vzdálenost, kterou jsem do té doby vnímal jen v kilometrech, a víc si užívat běh samotný.

    Nejdřív jsem dokonce běhal skoro stejný počet mílí, jako jsem byl zvyklý dávat v kilometrech. Paráda, říkal jsem si. To jsem ještě netušil, jak mě to brzy doběhne.

    Mým hlavním kritériem byl každý den čas, který můžu rannímu rituálu věnovat. Měl jsem pevně dané, že se musím domů vrátit nejpozději v půl osmé, abych se rychle osprchoval a ve tři čtvrtě s dětmi vyrazil do školy a školky.

    Hlavně první dny, když jsem byl nejvíc našlápnutý, to vedlo k tomu, že jsem párkrát vybíhal kolem páté. Strašnice jsou za východu slunce krásnější než v denním ruchu. Skoro všichni ještě spí. Dvakrát jsem tak brzo potkal u stadionu Slavie běžkyni se psem. Působila na mě trochu jako přelud, já na ni asi také. Neprohodili jsme ani slovo. Ale běžeckého blázna potěší, když vidí, že v tom není sám.

    Za první týden mi aplikace ukazovala v přepočtu přes 80 kilometrů. Nejvíc z toho, skoro polovinu, jsem přidal o víkendu. To jsem si mohl přispat a hlavně se vydat na cesty do Tróji, Stromovky a Hostivaře, kde se běhá mnohem lépe než po chodnících a malých městských parcích.

    Z postele do ranního chladu

    V půlce měsíce jsem doma občas usnul už krátce po osmé večer. Tělo začalo protestovat, pár dní nato i manželka. Nelíbilo se jí, že ji ráno budím, a ani osamělé večery prý nebyly nic moc. Taky už bylo jasné, že v soutěži na Rungo.cz nemám šanci urvat kloudné místo. Byl tam frajer, který měl tou dobou v nohou asi 250 kilometrů, zatímco já skoro o stovku méně.

    Přestal jsem potrhle pomýšlet na stupně vítězů a ještě víc jsem zkrátil vzdálenosti po městě. Důležité bylo hlavně udržet pravidelnost. Díky ní jsem si kupodivu celkem v pohodě zvykl automaticky vylézt z teplé postele, krátce se protáhnout, obléknout do běžeckého a do čtvrt hodiny vyrazit.

    Proklatě brzy ráno na stadionu
    Tohle na startu nového dne potěší.

    Kritický byl náraz chladu před domem, některé dny jsem musel natáhnout i rukavice. Nasadil jsem úplně pomalé tempo, abych tělu minimalizoval ranní šok. Pokaždé jsem se už po pár minutách v pohybu cítil dobře a měl jsem chuť pokračovat. Ale zároveň jsem se čím dál víc těšil na konec října, až experiment skončí. Měl jsem štěstí, že bylo celý měsíc docela teplé počasí a pršelo mi jen jednou. Realizovat ten samý nápad v prosinci nebo lednu, bolelo by to víc.

    Ultramaraton nebo jen radost

    Skončil jsem s měsíční bilancí 207 míl (asi 333 kilometrů) a každodennímu běhání jsem zatím nepropadl. O to víc po této zkušenosti respektuji běžce, kteří ho dokážou praktikovat dlouhodobě.

    Na konci října jsem byl fyzicky ve skvělé kondici a z fleku bych si dal dlouhý náročný závod, ale psychicky jsem toho měl po krk a přestalo mě to bavit. Nejspíš za to mohly ty větší vzdálenosti, lepší by asi bylo začít s málem.

    Cítil jsem se jako na maratonu, u kterého jsem přepálil začátek. Měl jsem chuť úplně zastavit a taky jsem to udělal. Myslel jsem, že to bude jen na pár dnů, ale už je z toho víc než měsíc.

    Díky pokusu jsem zjistil, že na mě běžecké cíle fungují krátkodobě. Dokážu se vybičovat i k tréninku na horský ultramaraton. Přestože mě fyzicky úplně vyšťaví, jsem po něm v euforii, za pár dní se zmátořím a mám do běhání zase chuť. Ranní trénink bez konkrétní mety v dohledu na mě naopak působí nekonečně.

    Poslední dny se už začínám těšit, až zase po týdnech provětrám tenisky. Pak naskočím na svůj dlouholetý model: půjdu si zaběhat maximálně třikrát týdně, ideálně někam do přírody. A nejlíp úplně bez měření vzdálenosti a času, bez pevného cíle, jen tak pro radost.

    Autoři: ,


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.