První únorová sobota patřila druhému ročníku nesoutěžního charitativního Běhu přes pražské říční mosty. Minulý rok se nesl v oranžové barvě a podpoře nemocných cystickou fibrózou, letos byla doporučená barva trika bílá a podpora směřovala k dětem prostřednictvím organizace Pomozte dětem, které symbolizuje kuře s plovacím kruhem.
Početná skupina běžců se opět sešla na náměstí ve Zbraslavi a „kuřecí“ kasička se začala plnit dobrovolnými příspěvky. Kolem desáté hodiny se vyběhlo na téměř 40kilometrovou trasu. Stejně jako loni bylo objednáno ideální počasí, takže se nejen dobře běželo, ale dalo dělat i plno fotek na památku. Po přeběhnutí zbraslavkého mostu Závodu míru jsme pokračovali podél Vltavy k lávce pod Radotínským mostem, zaběhli až k Berounce a pak se opět vrátili na cyklostezku podél Vltavy a uháněli dál a přes další mosty směrem do centra. Pokořili jsme tak například Branický most, přezdívaný Most inteligence podle těch, kteří ho v padesátých letech stavěli, nebo nekonečný Barrandovský most, který jsme si dali tam i zpět.
Zhruba v polovině běhu čekala letošní novinka – i když se jedná o běh přes říční mosty, tentokrát se hlavní organizátor Honza Nestrojil rozhodl, že jeden „neříční“ most prostě nesmíme vynechat. A tak jsme si jinak rovinatou trasu zpestřili vyběhnutím na Vyšehrad, proběhnutím po hradbách a přeběhnutím Nuselského mostu. Ještě předtím ale na Vyšehradě čekala občerstvovačka. Musím říct, že jsem ji tentokrát uvítala s velkou radostí. Nějak jsem se úplně necítila ve své kůži a pauza s pitím a jídlem přišla nesmírně vhod. Kupodivu nejvíc mi z celé nabídky chutnala čistá teplá voda – zajímavé, jak únava upravuje chutě.
Když jsme se občerstvili, běželi jsme na již zmíněný Nuselák a dále přes Folimanku zpět k Vltavě. Od železničního mostu konečně začaly kromě kilometrů přibývat i mosty – Palackého, Jiráskův, Legií..., ale nevynechávali jsme ani lávky jako třeba tu vedoucí na Žofín.
Po mostě Legií následovalo proběhnutí parkem na Kampě a další občerstvení. Nebýt zastávky, asi bych to už vzdala. Bolavá krční páteř mě otravovala pořád víc a fyzické i psychické síly se už blížily nule. Ovšem na této pauze se k nám přidal maskot celé akce – tedy kuře, ale především paní spoluorganizátorka přinesla i několik symbolických kuřecích řízků. To bylo to, co mi chybělo! Kousek masa udělal hotový zázrak. Únava byla jak mávnutím kouzelného proutku pryč, a ačkoliv krk pořád bolel, najednou se to dalo snést nějak snáz. Jakmile jsem pak zase vyběhli, měla jsem pocit, že mám za sebou tak maximálně rozcvičku, a ne něco kolem půlmaratonu. V tu chvíli jsem si vzpomněla na knížku Jez a běhej od Scotta Jurka, kterou jsem nedávno přečetla. Já bych asi opravdu běžec – vegan být nemohla.
Běh po Karlově mostě jsem si tak už zase užívala. Ten se nikdy neomrzí a proplétací běh mezi davy turistů také ne. Milé je, že většina z nich povzbuzuje. Navíc s námi běželo i kuře a vše zachytila kamarádka Kristína – odbornice na foto i videodokumentaci.
S Kristínou jsme se pak postupně trochu trhly a běžely více méně samy. Na rovince do Karlína bylo dost času popovídat, při motání Holešovicemi jsme sice jeden most vynechaly, ale jiný si přidaly, takže sportovní výkon se nijak nemění, a do cíle nakonec dorazily jako první holky. Opět jsem si vzpomněla na výše zmíněnou Jurkovu knížku, tentokrát na pasáž o jeho podvrtnutém kotníku, který „zafixoval“ otok, a on tak mohl doběhnout celé ultra. Můj krk se taky tak nějak zafixoval, takže jsem sice prakticky nemohla pohnout hlavou, ale byly jsme tam. Jak moc jsou takové experimenty zdravé, raději nebudu rozebírat, minimálně však tady s autorem souhlasím – jde to.
I ostatní běžci se na posledních kilometrech tak nějak rozdělili do skupinek podle toho, jak na tom byli se silami. Nakonec všichni věděli, co musí: dostat se až do Tróje na lávku a přeběhnout přitom všechny zbývající říční mosty. A to se nakonec také téměř každému povedlo. Kolem čtvrté odpolední byli prakticky všichni šťastně v cíli. Někdo dřív, někdo později, ale o to nešlo. Podstatné bylo, že se vše stejně jako loni podařilo, přes téměř maratonskou vzdálenost se všichni v cíli usmívali a vybraná částka snad pomůže dětem, které to potřebují.
Příslovím jsme začali, příslovím i skončíme. Říká se do třetice všeho dobrého. Snad je to takový malý příslib pro příští rok.
