• Krocení maratonské nestvůry - díl první: Zrození

      16:09
    Z potu, krve a slz zrodil se maraton, 42,195 metrů dlouhá nestvůra, která dokáže být přívětivá a dobrosrdečná, ale taky krutá a nenažraná. Více než 4000 běžců v onu osudnou neděli krvelačně pozřela. Podařilo se mi uniknout.

    Petr Slíva po doběhu. | foto: Petr Slívapro iDNES.cz

     V životě muže je několik přelomových okamžiků, které se do něj zapíší způsobem, jakým domorodý lovec vytesával obrazce svých obětí do jeskynních stěn. Nezávisle na pořadí jsou to tyto: první cigareta, první opilost, ztráta panictví, zjištění, že je gay, zjištění, že není gay, řidíčák, první auto a ……a ztráta maratonské nevinnosti.

    Přihlášení

    Jsa maratonem nepolíben, nevěděl jsem, do čeho to vlastně lezu. Pod náporem literatury o neuvěřitelných dobrodružstvích na 42,195 kilometrech jsem dospěl k názoru, že jsem jenom poloviční muž. Půlmaraton už nestačil, teď bylo potřeba splnit vyšší výzvy, shora mi někdo našptával, že jsem se zrodil pro těžší úkoly, vyšší principy, můj pobyt na téhle planetě musí mít přece nějaký důvod, je potřeba se natrvalo zapsat zlatým písmem do učebnic a zanechat nesmazatelnou stopu i na těch jeskynních kamenech. Tak jsem zaplatil startovné. Ano, tento proces není tak romantický, jak by si člověk představoval, nespřádají se zde válečné plány, neostří se sekyry a kopí, prostě se sedne k počítači, v mém případě s dvojkou červeného, která mi dodala potřebnou kuráž a podá se přihláška. Ano přihlásil jsem se na pražský maraton a svůj čin stvrdil vypsáním čísla své kreditky. Ani krev u toho netekla.

    Je potřeba asi zdůraznit, že to všechno se událo v září 2014, válečná vřava se měla konat až 3. května 2015, takže jsem si užíval všechno to plácání po zádech: “Jsi fakt dobrej, ty ses přihlásil, to já bych nesvedl.” Ano, byl jsem se sebe hrdý. A to všechno jsem udělal úplně sám.

    A tak plynul čas, přišly Vánoce, odešly Vánoce, přišel Silvestr, po něm Nový rok a najednou začal člověk používat kalendář s číslovkou 2015. Něco mi říkalo, že se v září stalo něco důležitého. Nepřihlásil jsem se náhodou na ten maraton? To abych začal trénovat. Běhal jsem pětkrát týdně celou zimu, ale maraton si žádá přece jenom větší nasazení. Dal jsem si dvacku, to už přece umím. Další víkend jsem si dal zase dvacku, to je přece pohodička, dávat si takhle dvacky. Po té dvacce jsem si druhý den obvykle dal desítečku a k tomu ještě hurá na lyže a mezi tím v týdnu všechny ty fartleky, úseky atd., byl jsem nepřemožitelný. Ale jen do té chvíle, než si tělo řeklo, že tohle už nebude dále trpět, a při jedné z těch dvacek mi dalo pár facek. Zabolelo mě v koleni a druhý den už desítečka nebyla. “Už jsi někdy slyšel o regeneraci?” zeptalo se tělo a dotaz podle doplnilo tím, že mě donutilo plakat, kdykoli jsem scházel ze schodů. Autodiagnóza zněla “natažené vnitřní kolenní vazy na levém koleni”. Nevím proč, ale všechno se mi tak nějak děje na levé noze, když zrovna pravou nekřápnu při půlmaratonu do díry mezi kočičími hlavami a nezvrtnu si kotník.

    Zranění

    Skvělé, co teď? Byl konec února, na konci března půlmaraton a na začátku května ON, jehož jméno jsem teď raději ani nevyslovoval. Rozhodnul jsem se, že to nevzdám, mám přece ještě ruce, může běhat po nich, anebo se plazit po břiše. Začal jsem posilovat ruce a core a nohy zaměstnával na rotopedu, kterým jsem koleno fikaně obešel. Nakonec se ukázalo, že jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl, protože na řadu se konečně dostaly části těla, které jsem do té doby zanedbával, přestože mají na výkon běžce nemalý vliv. Nicméně to došlo tak daleko, že při pohledu na rotoped si mi vždy udělalo nevolno, žaludeční šťávy se bouřily a dech se zrychloval, pociťoval jsem čirou nenávist k tomuto stroji, nenávist tak čistou, že bych na ni potřeboval zbrojní pas. Možná i to přispělo ke zdárné rekonvalescenci, doplněné o několik balení tejpovací pásky. Vybral jsem si speciální s lebkou a zkříženými hnáty. Na konci března jsem byl připraven běžet půlmaraton.

    Věděl jsem, že to bude horší než loni a pojal jsem to jako trénink na ten velký den, nicméně celou cestu jsem sledoval, kde mě zrovna píchne a jaký bude následek. Občas to píchlo, následek kupodivu nebyl žádný, čas byl opravdu horší než loni, ale vešel jsem se dvou hodin a velebil své koleno za to, že mě má stále rádo, že mě neopustí a že mi možná dovolí i něco víc. Zatím jsme byli jenom v začátcích obnoveného vztahu, nechtěl jsem to hrotit, tak jsem raději nic nenaznačoval. Hlava už ale věděla, že bych si hned další víkend měl zaběhnout 31 km, koleno ještě nic netušilo. Během následujícího týdne jsem přesvědčoval tělo o tom, že když už jsme zase kamarádi, měli bychom se pokusit to kamarádství utužit, případně se pokusit o něco intimnějšího. Domluvili jsme se a klaplo to. Sám sebe jsem překvapil tím, že jsem si stejnou trasu zopakoval ještě další týden. Tělu jsem ukázal tréninkovou tabulku a tělo pochopilo. Maraton se přiblížil na dosah tří týdnů, ve kterých mě sice zase potrápil nárt, ale na to už jsem zvyklý. Ledoval jsem, mazal jsem, ledoval jsem, mazal jsem a zase nenáviděl rotoped. Ale už jsem tušil, že to toho 3. května nějak půjde, z toho už se nevyvlíknu. Poslední týden se mnou přesto šili všichni čerti, byl jsem nervozní a v očekávání, v neděli se měl z potu, slz a krve zrodit maraton.

    Den M: Zrození nestvůry

    Po bezalkoholovém týdnu plném těstovin a rýže bylo potřeba se ještě vyspat. To jsem vyřešil v noci z pátku na sobotu, protože jsem už tušil, že v tu poslední noc nezahmouřím oka. Udělal jsem dobře, protože posledbí noc jsem usnul těsně před tím, než zazvonil budík a ten zazvonil v pět hodin. Nedá se nic dělat, start nepočká, protože na rozdíl od prostředků hromadné dopravy, tady se jezdí načas a na čas.

    Před maratonem by člověk neměl experimentovat a jíst jenom to, na co je zvyklý. V pohodě, dávám vařit pravý anglický čaj, do toastovače zmrzlý chleba, z lednice vytahuju máslo a pomerančovou marmeládu. Zatímco se snídně připravuje, jdu ze sebe udělat člověka, abych v ten velký den na startu voněl a připomínal všechny ty velké filmové hrdiny, kteří jdou zachránit planetu. Jenomže oni vypadají stejně i po úspěšně zvládnuté misi, o tom mám ještě ráno menší pochybnosti.

    Po snídani hodné anglické královny, čaj byl samozřejmě s mlékem, doprovázený přísahou na Union Jack a zpěvem God Bless The Queen, odcházím několikrát vystřídat všechny strany. Nervy započaly své dílo. Startovní batoh a číslo na tričko jsem si připravil už v sobotu, jinak bych asi nestíhal, tušil jsem, co může přijít.

    Před sedmou s manželkou a dětmi sedáme do auta, tam řídím já, zpět už mě povezou. Cesta zpět se ale touto dobou jeví jako něco, co je vzdálené několik světelný let a ještě kousek. Auto parkuju v Letňanech, obřadně předávám klíče a doklady od auta, informace o životní pojistce  a popis, jak bych si představoval svou urnu. Možná by stačil i kelímek ze Starbucksu, ale prosil bych velikost “tall”, jinak by tam nebylo k hnutí.

    Odjíždíme metrem na Můstek, dál už to půjde jenom pěšky. Před ohradou se loučím s rodinou, dál už mohou jenom vyvolení. Gorile u vstupu ukazuju číslo na hrudi, svalovec se tváří kysele, chtěl bych ho vidět, kam by doběhl. Vcházím do území “za plotem”, míjím úschovnu zavazadel, šatny a jdu si jako všichni ostatní, kteří se od rána snaží dostat do sebe co nejvíce tekutin, rovnou stoupnout do fronty na Toi-Toiku. Zavodňování se mi zdá trochu zbytečné, protože mám pocit, že většina toho, co jsme vypili, opustí naše těla ještě před startem, v případě nemalého počtu běžců ještě vzápětí po startu.

    Před úschovnou se scházíme jako švábi na pivo, všichni my kluci, pro které už nic nebude jako dřív, ptáci budou zpívat jinak, slunce bude jinak hřát, den bude světlejší a noc temnější. Převlékáme se, upínáme výzbroj, kontrolujeme nastavení, kontrolujeme mapu, zapisujeme souřadnice, pořizujeme poslední selfie, které obratem letí na Facebook a já si zleju celou botu vodou. Trochu jsem to s tím doplňováním tekutin přehnal a když jsem si dal láhev mezi kolena, abych si uvolnil ruce a zapnul si ledvinku s iPhonem a gely na cestu, nevšimnul jsem si, že vysouvací špunt v láhvi je v pozici “odjištěno”. Stačilo trochu zmáčknout kolena a v tu chvíli jsem se odpálil vlastní zbraní. V botě to slušně čvachtá, ale dobrá nálada mě neopouští, teď už mě nic nerozhodí, teď už to bude jenom souboj testosteronu s časem. Z Můstku se zhruba dvacet minut před startem ubíráme do svých koridorů. Některým se podaří nějaký ten “svůj koridor” přeskočit směrem dopředu. Lukášovi se opět podařilo uniknout agentům a dostat se na stejnou kótu, jaká byla přidělena mně s Radkem. Udělal dobře, protože jsme tím utvořili silnou trojici. Přiblížila se devátá, odhazuju zahřívací fólii a láhev s vodou, pouštím pianko hudbu a čekáme na výstřel. 

    Start

    Výstřel přišel, my jsme ale zase nic neslyšeli, naštěstí pořadatelé umístili repráky i do zadních koridorů, začíná hrát Vltava, srdce jihnou a masa deseti tisíc lidí se dává krok sun krok do pohybu, na start nám to trvá dobrých deset minut. Zapínáme přístroje a vbíháme startovní bránou do Pařížské, Keňani už jsou tou dobou dávno někde na třetím kilometru. Krátce po startu mávám na kluky a manželku v Pařížské. V této chvíli jim začíná složité logistické cvičení, kdy já jim budu utíkat a oni mě nahánět různě po trati.

    Běžíme přes Vltavu směrem na Malostranské náměstí, ani ne po prvním kilometru desítky spoluběžců míří ke křoví a zbavují močový měchýř přetlaku. Když je tak sledujeme, začně se nám chtít taky, ale říkáme si, že příležitostí bude ještě dost. Nakonec to statečně rozběháme. V nedělním ranním slunci vbíháme na Karlův most, je to jediná chvíle, kdy na něm člověk nevráží do protijdoucích turistů, teď je jenom náš. Světla svítí, kamery jedou, režisér si přede. Přede mnou běží černoška s iPhonem připevněným na takovém tom “selfie držáku” a natáčí svůj běh. Chvíli se držím za ní a panáčkuju ji do záběru. Co já vím, třeba je to slavná hollywoodská producentka a konečně někdo odhalí mé herecké nadání. V tuto chvíli zůstávám neodhalen, předbíhám už tak dost pomalou “možná producentku” a zatáčíme směr Rudolfinum. Davy šílí, roztleskávačky roztleskávají, pořadatelé pořádají a my běžíme. Později mě bude mrzet, že těch šílejících davů není zdaleka tolik a přijdou i úplně vylidněné úseky. 

    Proti tomu, co se prý děje obvykle v Londýně nebo New Yorku je Praha na fandění docela chudá a všímám si, že nejhlasitější jsou hlavně zahraniční turisté, Pražáka v neděli v devět ráno nic z postele nedostane. Alespoň nám na hlavu nelejou kýble s vodou, to je v případě široké české duše taky docela úspěch. Ne, že by nikdo nepovzbuzoval, ale při půlmaratonu jsem měl pocit větší sounáležitosti. Ale i k tomu se holt musíme časem prokousat, jde to pomalu, ale mám pocit, že lidi už ani tak nenadávají, že se v neděli nemohou projíždět autem po centru Prahy, protože se tam běží nějaký blbý maraton. 

    Naše silná trojka se mezi tím trochu roztrhala, zatímco si s Lukášem plni sil povídáme, Radek se drží pár metrů za námi, aby nám těsně před cílem nasadil “trháka”. V protisměru na nábřeží potkáváme rodinný běh a před námi je nejméně atraktivní část trati, trasa vede kolem Holešovické tržnice na Libeňák a po Rohanském nábřeží k Hiltonu, probíháme “Husákovým tichem”. Po dvanáctém kilometru se trasa vrací na Staromák, jsme ještě plni sil a energie, svaly nám hrají, má bílá kšiltovka je bělejší než applácká běloba a svět je krásný, prohlídneme si cíl a běžíme Celetnou k Prašné bráně. Potom se trať stáčí Příkopy, na Můstek a Národní třídu. Tady se nám podaří dohnat vodiče na 4:15, chvilku se jich držíme a obdivuju členku vodičského týmu, o které se později dozvím, že se jmenuje Jana Portašíková. Je tak oddaná svému úkolu dovést všechny do cíle, že se bojím, abychom neběželi kolem hřbitova, protože by nebožtíci mohli začít skákat z hrobů a cílovou pásku by protnuli ještě před Keňany. 

    Líbil se ti článek?

    Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

    Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme.

    S Lukášem od vodičů načerpáme trochu energie, Radek za námi pravděpodobně taky, protože kolem čtyři patnáctky je jí na rozdávání a ještě před Tančícím domem vodiče předbíháme. Trasa se stáčí do Nuslí a pod Nuselákem kopíruje půlmaraton. U železničního mostu se dostáváme zpátky na nábřeží a ve sluchátkách už slyším smluvené znamení, Jana bude s klukama stát pod Vyšehradem. Jsou tam, plácáme si, zkontrolují mi životní funkce, zjistí, že žiju a běžíme dál, zatímco podpůrný tým se chystá zjevit se asi o pět kilometrů dál. 

    Máme za sebou vzdálenost půlmaratonu a potkáváme první odpadlíky. U Žlutých lázní se trať otáčí, běžíme zpátky a po Mánesově mostě na Anděl a na Strakonickou. V protisměru na nás huláká Škorpilova skupinka, která běží na pět hodin. Je dobré vědět, že nás má v nejhorším kdo sebrat a dotlačit do cíle. Na začátku Strakonické mě čeká překvapení v podobě podpůrného týmu. Jsem tak překvapený, že ze mě unikne něco ve smyslu: “Vy jste zase tady?” Ve skutečnosti ale mám radost, protože stejně jako Lukáš hledám podněty pro rozptýlení, oba jsme se shodli na tom, že nám před chvílí někdo do bot nalil olovo. 

    Zeď jsem prorazil

    Poctivě se ale zaléváme vodou a ionťákem na každé občerstvovačce a každých deset kilometrů do sebe lupnu gel. To je asi taky poloviční část úspěchu, hydratovat, hydratovat, hydratovat až se z vás stane hydrant. Dehydranti obvykle končí na okrajích trati a často je vidět, jak mizí mezi přihlížejícími. Hydratujeme, ale zdaleka už tak nekonverzujeme jako na začátku. Přichází 31. km, dál už je to pro mě neznámá krajina, vstupuju do zatím neprobádaných míst, dál jsem ještě nikdy nebyl. Čekám na náraz pověstné maratonské zdi. 35. km, Lukáš mi sděluje, že pouští hudbu a mám tušení, že je na tom o něco hůř než já. Není to vyloženě náraz, ale ve stejnou chvíli mám pocit, že toho mám plné zuby. Čekal jsem to horší, zeď naštěstí nebyla z poctivých pálených cihel, byl to jenom sádrokarton, který se dal prorazit, ale že bych si u toho zpíval, to teda ne. 

    Znovu Holešovice, před tržnicí sanitka a padlá běžkyně a zase Libeňák. Když jsme tady byli poprvé, byli všichni ještě svěží, teď jde do tuhého, celý most lemují běžci v křečích, jsou opření o zábradlí a protahují lýtka a stehna. Děkuji tělu, že jsem za celou dobu neměl ani náznak něčeho podobného, hořčíkové orgie před maratonem nesou ovoce. Chtěl bych zrychlit, ale nejde to, teď už trať ubíhá strašně pomalu, mám pocit, že někdo přečísloval kilometry na míle a rozestupy jsou čím dál vzdálenější. Poslední občerstvovačka v Karlíně, Lukáš s Radkem jsou někde za mnou. Radek za chvíli nasadí trhák a oba nás předběhne, Lukáše slyším někde za sebou, jak děkuje přihlížejícím, já už nemám sílu. Blížíme se k centru, lidí přibývá, znovu Husákovo ticho, teď už naposledy, znovu si zařveme a vychutnáme ozvěnu, každý hledá alespoň ždibec rozptýlení. 

    Do cíle zbývají necelé dva kilometry, není mi do smíchu, ale teď už vím, že bych to došel i po rukou, kdyby to jinak nešlo. Z nábřeží se trať stáčí do Pařížské, před ní je cedule 300m do cíle, docela osvobozující pocit. Očima hledám Janu s klukama, jsou na stejném místě jako při startu, zamířím k nim, naposledy si plácneme a v tu chvíli do mě vjel rapl, nebyl to zrovna sprint, ale posledních sto metrů jsem předběhl snad 50 lidí. Cíl dosažen, mise splněna, Radek minutu přede mnou, Lukáš minutu za mnou, prakticky všichni stejně. Teď by měly přijít tradiční řeči o neuvěřitelných pocitech a slzách v očích. Přijdou. Byl to neuvěřitelný pocit, když nebyly slzy, tak přinejmenší vlhké oči ano. Kousek za cílem stojí sám otec pražského maratonu Carlo Capalbo a každému podává ruku a blahopřeje. Moc dobře ví, že to není ani tak ta elita v prvních řadách, která bojuje o “bednu” a která dělá závod divácky atraktivní, ale hlavně ty tisíce “hobíků”, kteří dávají maratonu ducha.

    První maraton mi trval 4:10, ten další bude pod čtyři hodiny. Vím to. Z deseti tisíc běžců dorazilo do cíle necelých šest tisíc. Ti, kteří nedorazili, se o to možná příště pokusí znovu, spoustu z nich možná neúspěch demotivuje, v každém případě podepisuji všemi deseti, že maraton je “návykový”. Vím určitě, že to chci zažít zase a potom zase a potom zase. Před startem jsem hodněkrát slyšel, že je to především o hlavě. Je. A trochu o nohách.

    Napiš svůj článek i TY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

    Marek

    NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.