• Můj první maraton, aneb Ich bin ein Berliner

      14:17
    Asi každý běžec má v někde hlavě maratonskou distanci, takhle jsem si první maraton užil já.

    | foto: Štěpán Pechpro iDNES.cz

    Běhat jsem začal v létě 2013. Prvotním impulsem bylo to, že jsme se s kluky z našeho týmu malého fotbalu domluvili, že si zaběhnem v rámci letní přípravy desítku We Run Prague. Jelikož jsem nikdy neběhal víc než 1500 metrů na dráze, tak jsem musel začít s tréninkem. Samotný závod mě nadchnul a v hlavě začala klíčit myšlenka na půlmaraton. Opět se stejnými kamarády jsme se ve fázi pokročilé mentální inkompetence domluvili, že v roce 2014 si zaběhneme půlmaraton a v roce 2015 pak celý maraton, takže jsem běžecké boty neschoval opět do skříně, ale pokračoval jsem v tréninku. Půlmaratony jsem si v roce 2014 nakonec zaběhl tři (v Praze, Olomouci a Budapešti), ale když se otevřelo přihlašování na pražský maraton v roce 2015, tak jsem usoudil, že, vzhledem k mé nechuti běhat za ošklivého počasí, bude lepší běžet maraton na podzim než na jaře, abych se stihl dostatečně připravit.

    S kamarádem Standou jsme hledali, co se běhá na podzim a oko nám padlo na Berlínský maraton. Vhodný termín, „placka“, kousek od Prahy, jeden z Majors, co víc si přát? Snad jen aby nás oba vylosovali. Což se zadařilo, takže od listopadu jsem věděl, že 27.9.2015 mě čeká největší běžecká výzva mého života.

    Do Berlína jsme přijeli už v pátek večer, abychom toho během soboty stihli co nejvíc. Vzhledem k pozdnímu vstávání jsme ale dorazili na letiště Templhof, kde bylo maratonské expo, až kolem poledne, což byl termín od kterého zrazovali sami organizátoři v propozicích. Věděli proč, lidí, co dorazili pro startovní čísla, bylo nepočítaně, takže jsme si museli vystát frontu, která se ale nakonec dala přežít. Bohužel německá diakritika nezná „Š“, takže jsem měl na svém závodním čísle na začátku jména hezký obrácený otazník. Mohl jsem si to jít prý vyřešit zase do jiné fronty, ale to mě moc nelákalo, nejsem úplně z nejtrpělivějších lidí. V expu jsme pak nakoupili trička a jiné suvenýry, prošli si stánky ostatních závodů a pokecali s holkami u stánku Runczechu.

    V neděli jsme vstávali v šest ráno, abychom vše stihli a včas se před závodem najedli. Když jsme vyšli ven, tak bylo asi pět stupňů a předpověd na závod hlásila 7-11 stupňů a zataženo. Naštěstí už hodinu před závodem byla vymetená obloha, tak jsme odhodili přebytečné vrstvy a po rozcvičení jsme vyrazili do svých startovních koridorů jen v tričku a kraťasech. Standa do „déčka“ s cílem atakovat čas kolem tří hodin, já jako prvomaratonec jsem musel do posledního „háčka“ asi s dalšími 15000 běžci.

    Jelikož náš sektor startoval až jako třetí vlna, tak jsem před startem dost promrznul. Když se v 9:30 konečně přiblížil náš start, tak se mi chtělo na záchod a navíc to bylo skoro hodinu poté, co jsme si vzal energetický gel, takže paráda. Ale díky tomu, jaká mi byla zima, tak jsem neměl moc čas být nervózní. Start! Vybíhám z páté řady a hodně si to užívám. Snažím se běžet co nejvíce na sluníčku, abych zahřál zmrzlé tělo a mohl tak nasadit svoje tempo. Chtěl bych běžet na čas tři a půl hodiny. Několik lidí mě upozorňovalo, že před první maratonem, by si člověk neměl dávat nějaké velké cíle a už vůbec ne je veřejně deklarovat. To ale nejde, když je člověk užvaněný jako domovnice, takže o mém cílovém čase jsem vykládal každému, kdo byl ještě ochotný mě poslouchat.

    První kilometry jsou v pohodě a „chutnají“ mi. Kolem čtvrtého kilometru mi konečně rozmrzají ruce, ale už na pátém začínáme dobíhat lidi z předchozí vlny, kteří mají zaběhnutý maraton za 3:30 až 4:15. Přes ty se tedy budu muset převalit. Na šestém kilometru je už běžců tolik, že si připadám jako na začátku pražského půlmaratonu. Jenže zatímco v Praze ten špunt časem povolí, tady se budu muset prodírat lidmi až do konce. Někde na sedmém kilometru se chytám ze všech stran velmi sympatické Dánky – Kristine. Prodírá se podobně jako já davem lidí, a když se mě zeptá jaké máme tempo, tak prohodíme pár slov. Taky její první maraton a taky chce běžet na čas 3:30. Na 14. kilometru si musím odskočit, radši dříve než později, stromů podél trati v tomto místě nevyužívám ale sám. Během 16. kilometru mi ještě přestane fungovat jedno ze sluchátek, takže přicházím o psychickou podporu na nejhorší část. Hlavně že jsem nad playlistem strávil dost času.

    Blíží se polovina trati. Trhám se od Kristine, běží se mi pořád dobře, ale tuším, že svůj vysněný čas nemám šanci stihnout. Díky kličkování už mám oproti ideální trati naběháno skoro o půl kilometru navíc a první půlku mám za 1:42. Docela se tomu směji, co bych ještě loni dal za ten čas na půlmaratonu. Tady si ale musím půlku dát ještě jednu. I když síly ubývají, tak se to snažím nevnímat, radši na hodinkách sleduji průměrnou rychlost a čas, než abych se koukal na uběhnuté kilometry. Před závodem jsem se nejvíc bál části mezi 25. a 35. kilometrem, na který jsem si připravil jako vzpruhu povídky Šimka a Grossmanna, ale nemám funkční sluchátka. Naštěstí je po celou dobu závodu trať obsypaná fandícími lidmi, živými kapelami i orchestry, takže se mám čím zabavit.

    Líbil se vám článek?

    Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

    Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme.

    Na 28. kilometru je občerstvovací stanice s gely. Já si bohužel od jednoho dobrovolníků vezmu ten s vanilkovou příchutí. Čekám s ním až před občerstvovací stanici na 30. kilometru, abych ho měl čím zapít. A je to potřeba, něco tak odporného jsem fakt nečekal. Tady už si říkám, že 12 kiláků je prd, to dávám jako malinu, jednoduchým přepočtem ale zjišťuji, že mě čeká ještě skoro 70 minut běhu. To mi nepřidává na náladě. Přichází nejhorším část závodu mezi 32. a 36. kilometrem. Tady vyhlížím každý kilometrovník a mám toho opravdu dost. Kolem mě přibývá lidí, co jenom jdou a já si říkám, že musím pořád běžet. V této fázi není maraton už vůbec běžecký závod, teď je to jen a jen o hlavě. Čekal jsem něco podobného, ale ty pocity se těžko popisují. Tempo mi padá k hodnotě kolem pěti a půl kilometru za minutu, ve kterém normálně velmi nerad sám běhám, protože je to moc pomalé. Tady mě stojí spousty sil. Někdy v této době mě předbíhá Kristine a ptá se mě, jak mi je. Popravdě odpovídám, že nic moc, chvíli se jí snažím držet, ale postupně se mi vzdaluje. Nějaký konkrétní čas, kterých bych chtěl atakovat, teď opravdu nemám, chci se jen a jen dostat do cíle.

    Občerstvovací stanici na 36. kilometru jsem si překřtil na „občerstvovačku zmaru“. Jdu do chůze už na jejím začátku. Piju vodu, ionťák i čaj a nechce se mi moc rozbíhat znovu. Asi musím vypadat velmi dobře, protože když procházím kolem ovoce, tak mi jeden z dobrovolníků vrazí do ruky čtvrtku jablka. Nijak neprotestuju, hned ji zhltnu a beru si ještě jednu na cestu. Po 200 metrech chůze se znova rozebíhám. Ale radši u kraje, kdyby žaludek chtěl stávkovat. Po chvíli jím druhou čtvrtku a probírám se z mrákot, cíl je už blíž a blíž, 6 kilometrů, to musím dát. Když si říkám, že to tedy půjde, tak dostávám křeče do obou zadních stehen. V tu chvíli mě nenapadá, jak je protáhnout, tak běžím prostě dál. Jak že to říkal Zátopek? Když nemůžeš, tak přidej? Sice musím vypadat komicky, ale po půl kilometru je to zase dobré.

    39, 40, 41...Když vidím, kolik lidí už jenom jde, je mi jich strašně líto. Sám toho mám plné zuby, ale když ten poslední kilometr někdo nemůže doběhnout, tak to musí být fakt něco. Konečně zahýbáme na třídu Unter den Linden, asi 900 metrů do cíle. Vidím Braniborskou bránu, i když cíl za ní ještě ne. Opravdu obrovské davy lidí nás všechny povzbuzují na posledních metrech. Ještě kontroluji hodinky a poslední metry si jen a jen užívám. Mám sevřené hrdlo, doufám, že to je dojetím a ne infarkt. Probíháme bránou, 200 metrů, 100 metrů, CÍL! Nakonec v čase 3:38:47. Ale to je mi v tu chvíli úplně jedno. Dokázal jsem to, ten pocit mi nikdo už nevezme. Ta kombinace euforie a vyčerpání je neuvěřitelně silná. Stejně jako křeče v obou nohách. Asi hodinu ležím na trávníku před Reichstagem jako další tisícovky běžců a vytrubuji do celého světa, že jsem to přežil. A dvě hodinu po doběhu se pomalu začínám těšit na květnový maraton v Praze.

    Napište svůj článek i VY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy.

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

    Marek

    NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.