• Moje maratonské poprvé

      15:19
    Komentář hobíka k jeho prvnímu maratonskému zážitku v Ostravě, o tom, jak není radno podcenit maratonskou trasu, i když máte pocit, že se nemůže nic stát.

    Michal Řehořek | foto: Michal Řehořekpro iDNES.cz

    Po vzoru některých mých předchůdců mám potřebu se vypsat ze zážitků, které mi přinesl můj první maraton. Snad to někoho z vás nakopne k tomu si to taky vyzkoušet. Původně jsem tento milník běžecké kariéry plánoval na jaro 2016, protože jsem se stále ještě necítil být dostatečně běžecky dospělý. Běhám sice už skoro čtyři roky, v nohách mám několik půlmaratonů i na mezinárodním poli, ale maraton jsem považoval za něco víc, za něco, co nemůže udělat každý a kdy se mu zachce.

    Jak už to ale bývá, nechal jsem se ale vyhecovat a začátkem července 2015 jsem se zaregistroval na maraton v Ostravě 6.9.2015. Dárek ke svým 40. narozeninám.

    Když už nic, budu mít alespoň sponzorské tričko, říkal jsem si.

    V červenci jsem nahltal 250 kilometrů, v srpnu jsem se trochu zklidnil a polknul dalších 180. Během přípravy jsem jednou ochutnal 34 a jednou 38 kilometrů. Zimnici po těch 34 jsem přešel s tím, že si tělo musí zvyknout a opravdu, následující týden bylo po těch 38 kilometrech tělo třesu po běhu ušetřeno. Moje sebevědomí tím nabylo dojmu, že jsem připraven a ty čtyři kilometry do cíle přinejhorším dojdu.

    Nemůžu říct, že bych byl s blížícím se startem nějak nervózní, ale v hlavě to bylo, zejména při zahradních grilovačkách mi něco říkalo, že se mám chovat umírněně, jinak to v září v Ostravě nedám. Přežil jsem bujaré vábení letních zahrádek a do startu chyběl týden.

    Máš natrénováno, říkal jsem si, nezapomeň na všechny běžcovy propriety, čepice, hodinky, vazelínu, nezapomeň na doplňování energie během závodu, gel, magnézko, hroznový cukr, a mysli na to, že když už se při běhu kroutíš jak přejetá užovka, měl bys to maskovat fešným outfitem, brýle, naleštěné boty, čisté triko... Všechno jsem dal na seznam a věřil ve 100% připravenost. Musím říct, že i podpora rodiny byla příkladná a celá přijala moji maratonskou výzvu jako rodinný výlet do Ostravy s příležitostí vidět tátu v akci a být mu na blízku ve chvílích nejtěžších.

    Kvalita Ostravaru přímo z tanku byla neodolatelná a tak jsem v rámci sobotní mentální přípravy šupnul tři. I s přispěním těch dvanástistupňových dobrot jsem usnul jako nemluvně a ráno v den „M“ jsem si pochvaloval odpočatost a připravenost na závod.

    Atmosféra závodu nebyla tak strhující jako například v seriálu Run Czech a snad i proto jsem předzávodní rozcvičení shrnul pouze do jednoho kolečka kolem Trojhalí a desetiminutového protažení. Nemyslím si ale, že by se to nějak negativně projevilo na mém pozdějším výkonu.

    Cíl je jasný, dát to. Tajné přání, pod čtyři hodiny.

    Tak a je to tady - GO. Start údajně jednoho z nejrovinatějších maratonů ve střední Evropě, jak se pyšnili pořadatelé na svých stránkách, se po 200 metrech zvedá do prvního kopečku. Aha, říkám si, to nejhorší hned na startu a pak už to pofrčí.

    První kolo se běží společně s půlmaratonisty. Je fajn vnímat jejich úsilí s pocitem, že stíhám jejich tempo. Je fajn se schovat před poryvy větru v jejich společnosti. Držím se kamaráda, který mi možná v nadsázce slíbil roli vodiče, a držím se ho bez větších problémů. Dokonce mluvím a přitom se nezadýchávám, což svědčí o tom, že jsem opravdu v pohodě. Moje tempo se drží pod 5:10 min/km, daleko pod plánovanými 5:30, které by měly stačit na pokoření tajného přání.

    První občerstvení jako již ostřílený půlmaratonový harcovník míjím, ztráta času, říkám si. Vnímám Ostravu a sem tam se i kochám. Kamaráda jsem na chvíli ztratil, ale už ho zase mám a zbaběle se kryju v jeho vzduchovém vaku. Přece mi nemůže mít za zlé, že ho využívám jako větrného štítu, přece mi slíbil roli vodiče, přece musí pochopit, že on už bude sedět na Ostravaru a já budu ještě dvě hodiny lítat po Ostravě, omlouval jsem se v duchu.

    Ani mi nevadí, že druhá občerstvovačka je až na 11. kilometru, šupnu trochu vody, ionťáček a ve stejném tempu trajdím dál. Slepé rameno závodní trasy, ve kterém se potkávám s pomalejšími běžci v protisměru mě utvrzuje v pocitu, že moje forma je opravdu dobrá.

    Míjím prostor startu a cíle a už jsem opět v očním kontaktu s rychlejšími běžci, kteří mě motivují v protisměru svojí výkonností. Jejich tempo je z mého pohledu vražedné, a to jsem už nechytnul ty, co vběhli do druhého okruhu. Uklidňuji se tím, že jsou to půlmaratonci, kteří už to mají za pár nebo maratonci, kteří tempo přepálili s tím, že na pětatřicátým se kolem nich proženu jako vítr.

    Průmyslová část kolem Vítkovic je úchvatná a já ji stále vnímám, úžasné. Vtipná reklama s neoděnou slečnou, která se ptá, zda nepotřebuju s něčím píchnout, mě dokonce nakrátko rozesmála. Mám čas se dokonce vzdělávat a zjišťuji, že běžná tužka napíše čáru dlouhou 58 km, jak hlásí jeden ze vzdělávacích poutačů ve Světě techniky. To vše stále v tempu 5:10.

    A je tu občerstvení číslo tři (16. km). Trochu hroznového cukru, vodička a můžu dál. Zase míjím pomalejší kolegyně a kolegy v protisměru, vidím utrpení téměř finišujících půlmaratonců, které mě paradoxně nabíjí. V dáli slyším hudbu a veselí z cílového prostoru, hlasatel povzbuzuje nejrychlejší půlmaratonce ve finiši. Taky bych tam byl, omlouvám si, kdybych nespořil tempo na dvojnásobnou vzdálenost co oni a v klidu uháním vstříc posledním kilometrům prvního kola.

    Jsem v cíli prvního kola, cítím se v pohodě, tempo mírně uvadlo, ale pořád se držím v průměru na 5:12, což je vysoko nad očekáváním. Zdravím se s rodinou, teatrálním gestem s nimi slavím polovinu dnešní zábavy a mířím vstříc druhému kolu.

    Občerstvení na 21. kilometru mi přijde skoro jako zbytečně brzo, pro jistotu ale nasaju magnézko, zapiju vodou, chňapnu banán a klušu dál. Tempo mírně zpomaluje, ale 5:20 se mi daří držet, plácám si stále ještě nadšený z toho, jak mi to jde, s pořadateli a jen obava ze žloutenky mi brání si plácnout i se všemi nadšenými fanoušky. Poprvé si uvědomuji, kolik spoluběžců z půlmaratonské trati už vydýchává euforii v cíli a jak moc mi chybí jejich závětří.

    A je tu občerstvení na 26. kilometru. Ionťáček, vodička, hluboký nádech, ostrý výdech, ještě jednou, protřepat nožičky a jdu dál. Stále se cítím dobře a držím tempo 5:20.

    Kde jsou nějací lidi ptám se? Nezabloudil jsem? Nikdo nikde, běžím sám. Ohlížím se, za mnou někdo funí a tak si říkám, že pokud běžím blbě, tak aspoň ne sám. Mám pocit, že trasa je stále do kopce a že vítr sílí s každým krokem.

    Áááá super, běžím dobře, v protisměru vidím rychlejší kolegy a naposledy v závodě se domnívám, že styl některých z nich mě předurčuje k tomu je za chvíli dohnat. Vítr je opravdu silný a já jsem proti němu sám, utěšuju se tím, že na obrátce se chytnu, když mě bude tlačit a navíc poběžím z kopce.

    Obrátka, hurá, to už je kousek na občerstvení, mám pocit, že vítr fouká zase proti a z cesty dolů je pouze rovina. Občerstvení 31. kilometr. Magnézko pro jistotu, vodička, ionťáček, banánek. Přemýšlím nad tím, proč vítr fouká pořád do protisměru, i když jsem se otočil o 180°. To je jen pocit, uklidňuju se, za chvíli trošku zpomalím a v klidu už to zase do pohody rozběhnu.

    Za chvíli je ale teď a není to v klidu, ale křečí v levém lýtku. Co to je a proč už tady? Že by se kluci v Nutrendu spletli a naplnili lahvinku jenom sladkou šťávou? Třeba jsem jenom špatně došlápnul. Tak ne, už mi škube i v pravém lýtku. No tak to se mám na co těšit bilancuju v duchu aktuální stav mých vyhlídek na závěrečných deset kilometrů.

    Neměl bych se chvíli zastavit? Neměl bych jít na chvíli do chůze? Ještě ne, až na dalším občerstvení, ne... na 36. kilometru... na 35. kilometru, tam u té cedule, ne... až za tou zatáčkou... Zdá se mi, že mám shrnutou ponožku, to bych měl zastavit hned a spravit si to,... ne to je jen pocit, který má každý maratonský běžec v krizi, skutečnost je jiná, kolikrát jsem o tom četl... to už stejně není běh... jdu do chůze.

    Líbil se vám článek?

    Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

    Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme.

    Jsem asi na 34. kilometru, aktuální tempo se pohybuje kolem 6 min/km, celkový průměr vyletěl na 5:20. Smířil jsem se s krizí, vyzývám hlavu k boji. Míjí mě šlachovitý klučina v černém se slovy „začíná z toho být chodecký závod co?“ Potvrzuji, ale zároveň se naštvu a jdu opět do běhu.

    Ani jsem si nevšiml vítkovických pecí, pouze tu slečnu, která by mi chtěla s něčím píchnout, vnímám znovu. Už se nesměju, ale vím jistě, s čím by mi teď mohla píchnout. A znovu ta vědátorská část a znovu ta tužka co vydrží psát 58 kilometrů. Hlava mi nebere, kdo by s ní takovou štreku dokázal jít, když já asi ani nedoběhnu 42,195.

    Další metry se nesou v interním přemlouvání jako ještě k tomu stromu, tady ten kopeček vyběhnu, pak si uvolním nohy a ruce při jeho seběhnutí nebo dokud běží ten přede mnou tak taky nezastavím.

    Sbíhám kopeček a chytá mě křeč do stehen. Plán na uvolnění selhal, ale občerstvení už tady někde musí být.

    Stojím dlouho na občerstvení číslo sedm (37. kilometr) a vím, že je to do cíle ještě pět, přesto se ptám barmanky, kolik že mi to chybí, v naději, že se někdo spletl a postavil to blíž cíli. Odpověď jsem čekal, přesto mě uvrhla do ještě většího temna.

    A je tu opět část, kde se potkávají tváří v tvář silnější a slabší závodníci v protisměru. Představuji si úlevu půlmaratonců sedících u piva a vidím utrpení svých maratonských spolubojovníků. Nevidím tempaře na čtyři hodiny, asi už je kousek za mnou, moje naděje na vysněný cílový čas dostává zásadní mentální trhlinu. Nic z toho už mě nenabíjí.

    V dáli slyším hlasatele z cílového prostoru. Jeho hlas vábí jako zvony v Santa Fe, ale bohužel to není můj směr, musím ještě ujít nějakej ten kilometr, než mi trať dovolí odbočit do cílové části.

    Zvony v Santa Fe zabraly a sporttester ukazuje aktuální tempo 5:50. Chvilkovou euforii umocňuje situace na trati. Vidím před sebou toho černého hecíře. Už jde taky pochoďák. Moje vůle mu dokázat, že já už na pochoďáku nejsem, je obrovská. Přestože on jde a já běžím, vzdálenost mezi námi se nezkracuje. Vzpomenu na Miloše, snažím se vylepšit styl. Odstup je však nadále konstantní.

    A to mě opět vrací do reality. Můj pocitový běh přestává ukusovat metry, a to není dobrá zpráva. Jdu opět do chůze, srovnávám si myšlenky, snažím se dát dohromady taktiku na závěrečné kilometry. Nic jsem nevymyslel, jen jsem si slíbil, že když to nepůjde, zase půjdu do chůze, ale teď už to nevzdám.

    Vybíhám na most, mám pocit, že vidím dvě minuty za sebe, ale nevidím tempaře na čtyři hodiny. To mě uklidňuje a odměňuji se opět krátkým úsekem rychlé chůze. Mám dva kilometry do cíle a přesvědčuji tělo, zmítající se v křečích, že už je to jenom jak do Intersparu a zpátky.

    Zase slyším zvony v Santa Fe. Teď už zvoní pro mě, nabíjí mě to, vidím borca co ještě před chvílí šel rychleji, než já jsem běžel. Ale tentokrát se mu blížím, předbíhám ho a je mi jedno, že mi svalstvo střílí teď už pravidelně na všechny strany.

    Vidím manželku, vnímám ji a jsem moc rád, že tam je a vidí můj cílový let. Nemám odvahu si s ní plácnout, nemám odvahu jakkoliv vychýlit polohu svého těla v obavě z další nové křeče, která by mi zkazila dobře rozjetý finiš. Mám pocit, že můj styl se limitně blíží Boltově rozbalené druhé stovce.

    Vítězný cílový oblouk s logem hlavního sponzora už rozeznávám. Hlasatel už uvádí do síně slávy dva borce přede mnou, v tom se zadrhne se slovy: „...ale ještě je tu závodník se startovním číslem 975, který je předbíhá!“ Chválí můj morál v cílové rovince. Stojím mu za slovo, všimnul si mě, jsem důležitej... super.

    Konec... aha, zapomněl jsem si vypnout hodinky. Tak teď. Ale to už je jedno, pod čtyři to bylo, přesně mi to změří pořadatelé a já jsem to přežil.

    Jsem mimo.

    Ještě pořád jsem mimo a pak ještě půl hodiny.

    Konečně jsem pochopil, co jsem dokázal. Kazí mi to křeče, ale hlava už to tam má a je hrdá a nadšená.

    Přijímám gratulace a myslím, že jsou upřímně obdivné.

    Vždy jsem cítil obdiv ke všem, co tohle dali a teď jsem mezi nimi. S touto zkušeností můj obdiv ke všem absolventům maratonu ještě vzrostl. Už totiž vím, co to je.

    Hlasatel uvádí borce, co dnes dal svůj maraton číslo 543 s tím, že na další jde příští neděli. Nechápu, obdivuji, nemůžu se hnout, ale v duchu si slibuju, že tento zážitek si ještě minimálně jednou zopakuji.

    Napište svůj článek i VY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy.

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

    Marek

    NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.