• Moje běžecké začátky a první závody

      16:15
    O tom jak a proč jsem začal běhat a o průběhu přípravy a samotném mém prvním běžeckém závodě v životě, aneb jak se z neběžce stal běžec.

    | foto: Josef Čechpro iDNES.cz

    Jmenuji se Josef Čech, je mi 32 let a běhat jsem začal někdy koncem ledna roku 2014, kdy se již moje váha blížila k číslu 98 kg a pevně věřím tomu, že by tuto hranici zanedlouho bez problému i překročila. Nepravidelně jsem běhal i dříve, ale většinou tak maximálně jen 2 až 3 km kolem baráku tak třikrát za měsíc ( a to jsem si říkal jak jsem dobrý ). Tentokrát jsem si ale řekl, že musím zhubnout a jít do toho naplno.   

     Letošní zima byla nebývale teplá, přála tak běhání a já jsem začal pomaličku postupně zvyšovat vzdálenosti, kdy ze dvou uběhnutých km v kuse byly  4, 7, 8 km  atd. Je pravdou, že jsem neběhal nijak rychle, prostě takové to pohodové tempo. Hledal jsem nějaký cíl, který by mě motivoval se nestále v běhu zlepšovat a ten jsem našel právě v sérii RunTour, kdy jsem se přihlásil na 10 km závod do Brna, který se konal 23.8.2014 na Výstavišti. Brno jsem si vybral jednak z toho důvodu, že to mám z domova nejblíže a také že do závodů zbývalo dost času na pořádné natrénování, skoro 7 měsíců. Navíc závodů RunTour se v minulosti účastnilo vcelku dost závodníku a tak jsem doufal, že bych mohl v být v cíli snad alespoň v polovině startovní listiny a ne až na jejím konci, což by byla vzhledem v mém věku a s přihlédnutím k mému zdravotnímu stavu ostuda, nehledě na to, že jsem policista.

    Fotogalerie

    Postupem času jsem začal pročítat různé články o běhání a běhání se stalo již neodmyslitelnou součástí mého života. Pořídil jsem si sporttester a začal jsem běhat podle hodnoty svého tepu. Najednou šla moje váha dolů a ruku v ruce s tím šla nahoru i moje fyzická kondice. Již nebyl pro mě problém uběhnout 25 km, i když se popravdě jednalo spíše o jogging než o běh. Nicméně mě běh, mimo jiné, otevřel i oči - začal jsem poznávat blízké i vzdálenější okolí mého bydliště z takového jiného rozměru, neb jsem si při běhu vychutnával krajinu a její postupné změny v probíhajících  ročních období a daleko více jsem ji vnímal, včetně jejich krás. Dostal jsem se do míst, kam bych se jinak  nedostal a objevoval skrytá zákoutí. Místa, která se mě dříve jevila jako všední a nezajímavá, najednou nabyla na rozměrech.  Většinu mých tras tvořil běh přírodou a vždy jsem si dal nějaký cílový bod, za kterým jsem běžel, např. rybník, přírodní zajímavosti a pod., což mě motivovalo postupně si zvětšovat uběhnuté vzdálenosti, ale také hlavně splnit cíl a doběhnout.

     Ovšem s přibývajícími kilometry se postupně začínaly objevovat i běžné běžecké potíže - odřené bradavky, stehna, černání a deformace nehtů, otlaky apod. Postupně jsem ale nalezl na internetu návody od zkušenějších, jak těmto neduhům předcházet a vytvořil jsem si i vlastní metodiku a rituály, takže mě to od běhání neodradilo, ale naopak posunulo dále. Také jsem přečetl spousty knížek o běhání a o běžcích, což mě také hodně motivovalo a dodávalo síly do dalších běhů.

     Začal jsem běhat za každého počasí, jelikož jsem si vytvořil systém oblečení a navíc každé počasí má své určité specifické kouzlo. Nejedenou jsem běhal i v dešti, což ale zas tak příjemné zrovna není. Jak jsem četl v jedné z knih oběhání: „Není špatné počasí na běhání, je jen špatně oblečený běžec.“

     Společníka mě dělala hudba, sledování okolí, různé myšlenky a rozjímání během běhu. Je zajímavé, že nikdy dříve během dne jsem neměl čas o různých věcech hlouběji přemýšlet, to jsem se naučil až v průběhu delších pohodových běhů a tímto způsobem jsem si tak “čistil hlavu“.   

    No prostě jsem již bez běhání nemohl být a stalo se součástí mého života. Je také pozoruhodné, jak jsem se v mládí běhání vyhýbal, obzvláště ve škole a dnes po třicítce chodím s radostí běhat téměř každý den a když dva dny po sobě nemůžu jít, tak jsem z toho celý nervózní a nesvůj. Do běhání se nemusím nutit, ale běhám s radostí a vždy čekám co mě ten který běh přinese, ať jsou to již pěkné rozhledy kolem sebe, poznávání neznámé krajiny, zlepšení času, poznávání a rozšiřování limitů svého těla a pod.

     V červnu na dovolené u moře jsem na běhání samozřejmě nezanevřel a skoro každý den ráno jsem vyběhl se proběhnout a byla to nádhera - běžet kolem pláží, kolem skalisek a moře, lesy, poznávat vzdálenější i blízká letoviska, sledovat přírodu, místní lidi i turisty apod. a večer si pak dát bez výčitek pivko a gyros, aniž bych si to musel vyčítat kvůli váze :-)  Ono od začátku mého běhání jsem nedržel žádnou zvláštní dietu, ale jedl jsem stále stejně jako dřív a váha šla i tak sama dolů  a to až na 84 Kg. 

     Také se mě ale stalo, že jsem podcenil všechna možná doporučení a v tom největším vedru jsem bez doplňování tekutin běžel 25 km až do doby, než jsem omdlel, naštěstí jsem si včas zavolal pomoc a  musím říct, že to bylo  pro mě velké ponaučení do budoucna.

     Ovšem to už se pomalinku přibližoval termín mých prvních závodů, kdy jsem si s postupným zlepšováním časů svých běhu dal za cíl doběhnout  v čase pod 50 minut. Dva měsíce před závody jsem proto přešel z dlouhých běhu na krátké, se zaměřením na rychlost, což již nebylo takové to pohodové běhání, ale spíše opravdová dřina, ale zase mě motivovala radost z dobrých časů a postupného zlepšování.

     Poslední měsíc a půl před závodem jsem již běhal každý den, kdy vždy jeden  den 10 km  a druhý 5 km, občas jsem si udělal  i volno, nebo jen menší výklus, abych nebyl přetrénován a tělo mělo alespoň minimální čas na regeneraci.

    10 km jsem běhal fartlekem a jednou týdně naplno na čas. Vzhledem k ohromné zátěži pro tělo a malého času k jeho regeneraci jsem začal, po několika doporučeních, po doběhu používat nápoj pro regeneraci svalů a organismu.

     Vzhledem k tomu, že jsem začal běhat kratší trasy (10km) a intenzivně, tak šla váha opět lehce nahoru. Původně jsem zhubl z 98 kg na 84 kg, zpět jsem nabral asi 3 kg, ovšem je třeba opět říct, že ač jsem chtěl zhubnout, nedržel jsem a ani nedržím žádnou dietu, jedl jsem stejně jako dřív a i alkohol  jsem si dopřával, hubl jsem jen díky pohybu.

     Pomalu se ale blížil den D a můj první závod, musím říct, že jsem začínal být nervózní a stále jsem přemýšlel nad posledními tréninky, kdy a jaké si dát, také nad jídlem před závodem a nad taktikou v závodě. Když jsem si začínal měřit čas 10 km běhu, začínal jsem na čase 1 hod. 17 minutách, postupně se mě dařilo čas snižovat až na 52 minut, ale pak se to nějak zaseklo a ne a ne se přehoupnout pod 50, nakonec, asi týden před závodem, jsem 10 km zaběhl za 49 minut 50 sekund, tedy těsně pod vysněných 50 minut. Modlil jsem se, aby mě to vydrželo i do závodu.

    Tři dny před závodem jsem si dal posledních 5 km a dva dny před závodem jsem již neběžel. Určitou komplikací mých prvních závodů bylo to, že jsem v zaměstnání obdržel poukaz na rekreaci v Podhradí nad Dyjí, kam jsem se měl v den závodu dostavit do 12 hod., ubytovat se a až po 12 jsem měl volno a mohl jsem ubytování opustit (závod začínal v 17 hodin v Brně). Takže jsme v den závodů jeli s manželkou nejprve z našeho domova z Hodonína do Podhradí nad Dyjí (127 km), ubytovali jsme se, poobědvali a hurá do Brna (100km) a po závodech zpět do Podhradí a jelikož manželka neřídí, musel jsem řídit já. Počasí bylo v tu sobotu všelijaké, ale naštěstí nepršelo.

     Před závody jsem měl několik obav, kdy první byla z parkování, což bylo na místě naštěstí ihned rozptýleno, neb parkovacích místo bylo dostatek. K ostatním obavám se postupně dostanu později.

     Po příjezdu a zaparkování jsem si šel vyzvednou svůj startovací balíček, měl jsem obavu z front při vyzvedání, tak jsem do Brna spěchal, ale ono nic, takže super, navíc slečna která mě balíček podávala se na mě po celou dobu příjemně usmívala, tady už jsem pomalu postupně začal chápat, proč se závodům seriálu RunTour říká pohodové.

     Pomalu jsem začínal nasávat přátelskou atmosféru z okolí, ikdyž jsem uvnitř cítil lehké napětí a hrdě jsem si nesl svoji startovní tašku. Nervózně jsem poskakoval kolem stánků, sledoval ostatní běžce a přemýšlel jsem o taktice :-). Po několika minutách mě z nervozity na chvíli vytrhlo vystoupení taneční skupiny na pódiu a zabavilo to i moji manželku. Poté následovali dětské závody a já se zájmem jsem sledoval, jak jsou děti zapálené a oceňoval jsem příjemného a vždy pohotového komentátora, který vše perfektně trefně okomentoval a vše stíhal, ač byl pouze sám.

     To už pomalinku na výstaviště přijeli moji rodiče s bratrem, kteří tvořili můj podpůrný tým a nechtěli si můj první závod v životě nechat ujít. Nejen oni ocenili zázemí závodu v budově výstaviště, včetně WC, akorát otec měl jednu výtku a to ohledně stánku s pivem, jelikož obsluhující paní v něm měla problém natočit pivo v rozumné časové době a to se po celý den nezměnilo. Inu, ne každému jde na závodech o dobrý čas :-)

     To jsem se já ale již  převlekl a šel sledovat závod na 5 km a to hlavně start, abych věděl co a jak. Ze startu jsem měl také obavu, nevěděl jsem kam se postavit při tolika lidech, abych já někomu nezavazel, ale i aby někdo nezavazel mě a já se tak mohl naplno rozběhnout.

     Závod odstartoval, běžci běželi a lidé povzbuzovali. Velmi se mě líbilo, že se čekalo na poslední běžkyni, která tedy spíše došla, než doběhla, ale i to se cení a za to byla odměněna bouřlivým potleskem, stejně jako všichni ostatní účastníci, kteří proběhli cílem, ona možná i ještě větším. Stejně jako při přebírání čísla, i v cíli byli pořadatelé ke každému usměvavý, ohleduplní a velmi přátelští.

     To už jsem se ale začal pomalu chystat ke svému prvnímu  startu,  rychle nějaký ten banán do sebe, poté energetický gel, který jsem zkoušel poprvé a  popravdě moc mě tedy nechutnal a několikaminutový lehký výkluz a strečink. V jeho průběhu jsem viděl zástup běžců na 10 Km, kteří se stojí u pásky, vytyčující cílový koridor a čekají, až doběhne poslední závodnice 5 km závodu, otevře se startovní pole a budou moct se zařadit na start závodu na 10 Km, přiřadil jsem se tedy k nim. Po chvíli je páska otevřena a závodníci se hrnou na start. Někteří šli rychleji dopředu, jiní šli normálně krokem, ale k žádným velkým žduchanicím nedocházelo, každý si postupně našel to svoje místečku. Já jsem si vybral místo na konci první poloviny závodního pole, víc dopředu jsem se nechtěl přes lidi cpát a zas jsem nechtěl být ani moc vzadu. Nastalo odpočítávání posledních zbývajících pár minut. Nervózně jsem pošlapával na místě, chystal si a seřizoval sporttester a stáje ještě přemýšlel jakým tempem poutíkám a modlil se při tom, aby mě vše fungovalo jak má - nepadal hrudní pás,  nerozvázaly se tkaničky od bot, ač byly zavázané na dvakrát, či nepřišli nějaké zdravotní potíže a nebo předčasná únava. V poslední minutě rychle sluchátka do uší a pustit muziku, kterou jsem pečlivě na závod vybíral, včetně správného pořadí písniček a už je tu start.  Pravda, nešlo ihned po odstartování vystartovat na plno, ale postupně se pole závodníků natahovalo a tak již asi po necelé minutě jsem mohl vcelku dobře běžet svým tempem, aniž bych se někde někomu plantal pod nohy, či někdo mě, což mě překvapilo.

     No, musím přiznat že jsem se nechal školácky  unést a prvních 400 m jsem  téměř sprintoval, což jsem si naštěstí velmi záhy uvědomil a zpomalil jsem. Po chvíli mě předběhl vodič s nápise 0:45 minut a když jsem viděl, s jakým tempem se ode mě vzdaloval, tak jsem si řekl, že na takový čas ještě zdaleka nemám a nemá cenu to ani zkoušet, naštěstí vodič s časem 00:50 byl někde za mnou a v nedohlednu. Snažil jsem se běžet podle tepu a nepřesáhnout cca. 185 tepů, ale ani výrazněji neklesnou pod 180 tepů, většinu závodu jsem si držel kolem 182 tepů, ve kterých byl zahrnut i adrenalin ze závodu J.

     Musím říct, že  jsem byl nadšen, lidé stáli kolem zábran a všichni bez rozdílu povzbuzovali, což mě dodávalo ohromnou sílu a energii. Ač to nerad přiznávám, dokonce mě vyhrkli do očí slzy. Neskutečně jsem si to užíval a cítil se jak hvězda. Byla to má odměna za celý rok „dřiny“. Po celou dobu bylo zajímavé sledovat některé závodníky,  někteří mě předběhli, pak zase já je a nebo naopak a také se mě líbilo, jak jsme se vzájemně vedli. Celé první kolo přede mnou běžel nevidomý kluk s vodičkou a musím říct, že jsem ho obdivoval. Běžet do prázdna a do neznámá, bez vnímání okolí, to bych nedokázal. Navíc jsem čekal, že poběží nějak spojeni, ale žádnou gumičku jsem neviděl. Neuvěřitelné. I to mě dodávalo sílu.

    Další zajímavé informace najdete na našem Facebooku

    Logo Rungo.cz

    Občerstvovací stanici jsem míjel bez povšimnutí, neb na tak krátkou vzdálenost to beru jako zbytečné rozptýlení a ztrátu nějaké té sekundy, která by mě pak mohla chybět. Je pravdou, že mě vadilo, že některé kelímky skončili na zemi a já se musel dívat pod nohy abych neuklouzl. Možná by bylo lepší, kdyby to lidé házeli někam do vyhrazeného prostoru, ale to už je v lidech a o lidech. Také jsem měl strach z přílišného počtu zatáček ( hlavně jsem se obával těch pár prvních po startu, zda se tam závodníci vůbec vejdou) a také z jednotvárnosti trati a musím říct, že i když zatáček bylo opravdu dost, dalo se to zvládnout vcelku v pohodě a trať také nebyla tak jednotvárná a nezajímavá, jak jsem se původně domníval, navíc průběh pavilonem byl super a už po prvním kole jsem se těšil, až ním poběžím podruhé. Značení tratě bylo také bezchybné a přehledné.

     Bylo zajímavé sledovat, jak někteří závodníci značně zpomalují a to třeba i jen 3 km před cílem, prostě je již opustili síly, přepálili start,  či měli jiné problémy a tyto jsem pak hrdě předbíhal a doufal, že také tak nedopadnu. Někteří zase naopak v průběhu závodu nabírali na tempu a naopak  předbíhali mě. Poslední 3 km jsem také měl již co dělat, abych udržel tempo, ale ostatní závodníci kolem mně mě vždy vyburcovali a já si je nechtěl  nechat jen tak utéct :-). Líbilo se mě také, že podél tratě byly značky se zbývajícím počtem km do cíle. V posledním kilometru jsem zabral ze všech sil, i když jsem ale věděl, že závodníka přede mnou již asi nejspíše nedoběhnu, nicméně chtěl jsem mět co nejlepší čas a zabránit závodníkům kteří byly za mnou, aby mě dohnali, nebo jim to alespoň o dost  ztížit. Ohlédl jsem se a viděl, že závodníci co běží za mnou jsou relativně dost daleko ode mě, takže do cíle poutíkám “sám“, to už se blížil cíl a já si vychutnával posledních pár metrů. Viděl jsem v dáli časomíru, na které pomalinku přibývaly sekundy a diváci s každou přibývající sekundou a ubývajícími metry do cíle víc a víc povzbuzovali, ač jsem je neznal, oni neznali mě a neměl jsem žádný světoborný čas, tak mě neustále hnali dopředu svým potleskem a hlasitým povzbuzováním. Věděl jsem, že skutečně tento potlesk patří mně a nutilo mě to ještě více zrychlit, cílovou pásku jsem protnul v čase 48:49, tedy jsem si splnil svůj cíl, na který jsem celý rok poctivě trénoval.

     V cíli mě čekala moje manželka a rodina, hned jsem k nim přišel, ještě u bariéry a cítil jsem, jak jsou na mě hrdí. Následoval odběr čipu a nasazení medaile, také za úsměvu příjemné pořadatelky, ještě jsem si vzal vodu a hurá za rodinou sledovat zbytek závodního pole a za odměnu si dát jedno to “pomalé“ pivo a vychutnávat atmosféru s pocitem určitého vítězství, vítězství nad svojí vůlí. Hrdě jsem ještě dlouho po skončení závodu na hrudi nosil své startovní číslo a medaili a se zájmem sledoval vyhlášení výsledků, které předtím zpestřilo vystoupení kapely, také jsem si  nechal udělat analýzu došlapu, která byla zcela zdarma. To už ale bylo po vyhlášení výsledků, začalo pomalinku pršet a lidé se rozcházeli. I my jsme se vydali zpátky do Podhradí, užít si týden dovolené, která byla svým způsobem odměnou za můj běh :-).

    Jak jsem již několikrát říkal, přátelská atmosféra mě zcela pohltila a to nejen atmosféra směrem od pořadatelů k závodníkům, ale i mezi samotnými závodníky. Musím říct, že jsem si cítil jak nějaká celebrita, jako kdybych běžel na nějakém mistrovství v běhu. Dokonce i moje  manželka se rozhodla, že začne běhat a  příště půjde se mnou a to na 5 km závod. Příští rok mám v plánu se posunout zas o kousek výš a zkusit nějaký ten půlmaraton (v současné době mám již tři přihlášené), ale na desítku nezanevřu a zkusím se dostat s časem pod 45 minut, nicméně na svůj první závod v životě nezapomenu, přece jen je to moje poprvé. 

    Tímto bych chtěl také poděkovat mojí manželce za její trpělivost, kterou se mnou doposud má a vůbec celé rodině.

    Napiš svůj článek i TY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů.

    Marek

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.