Moira Stewartová pochází ze známé česko-skotské běžecké rodiny. Eddie Stewart běhal krosy za skotský nároďák a v Běchovicích i Velké kunratické bral na bedně bronz. Osobák na desítce má 29:54 a na maratonu 2:23. Moiřina máma Mia uměla dobře krosy, ale taky trojku za 9:47 nebo desítku za 34:46.
Oba stále patří mezi špičkové běžecké veterány. Moiřin sedmnáctiletý mladší bratr Gerron se specializuje na kratší tratě a má čtvrtku za 53:19 a půlku pod dvě minuty (1:59.23).
Ještě jako juniorka na sebe Moira výrazně upozornila na loňských Běchovicích, kde držela tempo s Ivanou Sekyrovou a skončila čtvrtá. Při nominačním závodě na evropské mistrovství v krosu poprvé porazila svoji velkou soupeřku Anežku Drahotovou a na samotném mistrovství pak v juniorské kategorii obsadila skvělé patnácté místo. Řeči o nové české vytrvalecké naději potvrdila v květnu 2015 titulem mistryně republiky na dráze v běhu na 10 kilometrů.
Dvacetiletá běžkyně nezapře své dobré vychování a zůstává nohama na zemi. Opatrně zvažuje své možnosti, o soupeřkách mluví s respektem, skromně a tiše. Běhání ji baví stejně jako grafika a animace, kterou studuje na pražské Hollarce. Svoji budoucnost vidí zatím velmi otevřeně.
Dětství
Rodiče tě určitě vedli ke sportu...
To jo, když jsme byli s bráchou malinký a máma šla běhat, jezdili jsme vedle ní na kole, občas běžky a sjezdování. S tátou to byly víkendové procházky.
Žádné běhání?
Občas jsme si asi šli i klusnout, když o tom přemýšlím. Ale jako malé nás rodiče drželi od atletiky dál.
O svém dětství bys řekla...
Že jsem ho měla takový klasický holčičí. Prošla jsem různýma tanečkama a podobně. Tancování jsem dělala nakonec asi osm let, než jsem začala s atletikou. Prošla jsem taky flétničkou a klarinetem. Takže jsem chodila do spousty kroužků, pak to bylo lítání s kamarádkama venku.
No, ony to nebyly zase jen tak nějaké tanečky. Byla jsi i na mistrovství světa, takže to musela být dřina, ne?
Tancování se zase netrénuje tak často. My, i když jsme měly mistrovství, jsme trénovaly tak třikrát týdně. Ale byly jsme opravdu malinký holky. Začalo to v první třídě a sekla jsem s tím okolo osmý. Ze začátku jsem ale chodila fakt na takový to holčičí tancování, až pak mě vzali do výběrovky a přešla jsem do větší skupiny. Tam jsem tancovala s holkama, který jezdily na mistrovství Čech.
Začátky
Po jak dlouhé době jsi začala závodit?
Vlastně hned. Pořádaly se takový ty žákovský závody. Vybavuju si, že jsem asi po roce tréninku startovala na mistrovství republiky žáků a doběhla jsem tam třetí.
Talent se projevil...
Asi jo. Všechno to začalo takovejma malejma přespoláčkama, který jsem hodně vymetala s kamarádkama. Tam jsme sbíraly body. Byly to závody pro mládežnický pohár, třeba Běh Olympem, něco bylo v Šárce, taky v Prokopským údolí. Šlo to rychle.
A co Velká kunratická, legendární závod Spartaku? Začínala jsi dětský tratě nahoře, nebo rovnou s dorostenci dole u potoka?
Jednou, možná dvakrát jsem to ještě stihla nahoře, pak jsem běhala už u potoka. Začínala jsem tady hodně brzy. Mám fotku, kde jsem v mámině nebo tátově dresu, už nevím, je mi až ke kolenům.
To musí být pohled...
Počkej, mám ji v mobilu, ale pozor! Je to fakt strašná fotka. Pamatuju si, že byla tak velká zima, že jsem se nedokázala ani sama převlíknout. To jsem asi musela být hodně malá, když mě převlíkala mamka. Byla jsem hodně zmrzlá. To bylo v době, když jsem ještě netrénovala.
Rodina
Běháte společně s tátou, mámou, bráchou...
Občas ano. Spíš zřídka. Každý totiž běháme svoje věci. Brácha se usídlil na kratších tratích, jako je čtvrtka a půlka, takže si chodí vyklusat maximálně tak tři čtyři kiláky. To já se dostávám na deset dvanáct. A to už zase nadává mamka, že mi nebude stačit. Takže taky ne. Táta? Když není zrovna zraněnej, tak vybíhá na takový ty svoje dlouhý třeba čtyřicetikilometrový trasy a pak nám doma omdlívá. (smích) Nedávno odjel do Berouna vlakem a zpátky běžel. Takový věci ho napadají, ale nedělá to zas tak dlouho, až tenhle rok s tím cestováním začal.
Maminka se bojí, že ti nebude stačit? V jakém tempu vyklusáváš?
To je strašně různý. Já jsem třeba schopná běhat po 6:30 na kilometr, když jsem unavená, ale třeba u řeky, kde je vlastně úplná rovina, tak klidně na 4:30. Pak třeba, když mám takový ty delší úseky, čtyřky pětky, to mám i za 3:50. Ale to už se musím cítit dobře, abych tohle běžela. Nesmí mě bolet nohy, nesmím být unavená. Pak to jde, ale někdy třeba ne a šmrdlám to za čtyři dvacet, což není úplně ideální.
Trénink
Jak vypadá tvůj typický den?
Do školy vstávám okolo šesté, půl sedmé. Ve škole jsem, řekněme, do tři čtvrtě na čtyři, to je taková klasika. Pak rovnou jedu na trénink. Buď na Děkanku, nebo domů do Chuchle. Na Děkance to teď mám jen dvakrát týdně. Mám krosovou přípravu, takže teď toho naběhám víc doma po lesích, na dostihovém závodišti nebo kolem řeky. Občas, když se k tomu přemluvím, pak dělám ještě věci do školy.
Počkej, chceš říct, že kroužíš po ovále pro koně?
Ano. Mají to tam takový měkounký. Myslím, že právě na kros je to dobrá příprava. Ten velký okruh měří zhruba 2,2 kilometru...
A to se smí?
Nesmí. (smích) Pověsili tam takovou velkou ceduli „zákaz vstupu“. No, a já ji vždycky vesele obíhám. Na dohled sídlí dokonce i policajti. Ti na mě ale asi nejspíš většinou jen koukaj a zatím mě ještě nikdo nevyhodil. Asi proto, že tam nedělám bordel. Ale potkala jsem víc lidí, kteří tam chodí běhat.
Jak ti trenér píše plány? Posílá ti je jednou týdně, nebo rovnou na měsíc?
Přibližně na týden, když se mu to podaří. Někdy to stíhá i deset minut před tréninkem. (smích) Ale musím uznat, že toho má docela dost. Má s námi velkou práci a má dost svěřenců. Trénuje se sám, trénuje nás a nakonec si dodělává i trenérskou jedničku. Někdy je to komplikovanější, ale trénink vždycky nakonec dostanu včas.
A podklady jsou předem dány v tabulkách, nebo se bavíte o tom, jak se momentálně cítíš, a jde se podle toho?
Přehled je vypsaný v tabulkách, ale samozřejmě, pokud se cítím špatně nebo nemocná, prodiskutujeme to. To se týká i toho, že jedu třeba na výlet. Teď jsme zrovna byli se školou na Malířáku, tak jsme to tam ještě nějak kombinovali.
Konzultuješ tréninky s rodiči? Diskutujete nad plánem a podobně?
Jo, když mi přijde plán a někdy mám například pocit, že toho tam je hodně, řeknu to rodičům a oni do toho trochu zasáhnou. Jinak se řídím přímo podle vlastních plánů, věřím prostě tomu, že je to seřazený a strukturovaný tak, jak by to mělo být, a že to má nějaký smysl a řád. Snažím se to přesně dodržovat a hýbu s tím jen minimálně.
Škola
Co bys chtěla dělat dál, až dokončíš Hollarku? Co třeba nabídky na nějaké zahraniční univerzity? Mohla bys studovat a běhat.
Nabídky na univerzity jsem dostávala. Bylo to v době, když jsem končila střední školu, nabídek mi přišlo opravdu hodně. Zhruba patnáct. Ono to ale bylo všechno do Ameriky a mě to tam vůbec neláká. Všichni se tomu hrozně diví a říkají, to jsi měla vzít, Amerika je super, měla jsi tam jet, nový zkušenosti a tak. Ale já cítím, že tohle není pro mě. Já totiž nejsem takový ten rázný člověk, který se dokáže prodrat světem. Asi bych to úplně nezvládla. Já bych se tam ztratila. Takže si myslím, že spíš dostuduju tuhle školu a zkusím zůstat u výtvarničiny.
A co tě nejvíc baví ve výtvarné profesi?
Interaktivní grafika, takový ty pohyblivý věci, aplikace, animace a hry. Je to rozšíření toho, co jsem měla na střední. Tam jsem studovala klasickou statickou grafiku. Můj hlavní obor je teď třidéčko v Cinemě, na to máme pana profesora Bruknera a pana doktora Zocha. Teď jsem v druháku a ona je to vyšší odborná škola, takže mi zbývá ještě jeden rok. Nevím, jestli potom budu zkoušet ještě nějakou vysokou. Původně jsem chtěla zkusit animaci na FAMU. Na dni otevřených dveří mi říkali, že se moc často nestává, že by brali někoho rovnou ze střední. Berou spíš někoho, kdo už si něco vyzkoušel a něco třeba i udělal. Já s animací neměla vlastně žádný zkušenosti, a tak jsem se rozhodla pro tuhle variantu. Na Hollarce mají profesionální přístup a jsou tam dobrý profesoři. A v poslední době mě také zajímá celkový vizuál obchodů a aranžování výloh, proto se zkusím ještě nějak vzdělat v tomhle oboru.
Spolužáci vědí, že běháš? Jak běháš? Zajímá je to?
Teď kupodivu ano. Na střední jsem velký zájem o to, jak a kde a co jsem běžela, nezaznamenala, ale teď na Hollarce to spolužáci svým způsobem docela berou. Myslím, že je to lepším kolektivem. Možná i tím, že je nás tam málo nebo že se sešli dobrý lidi, a tak držíme víc pohromadě. Vzniklo to vlastně tak, že když jsme byli na tý škole první dny, všichni si projížděli Facebook, co je kdo zač, a pak si to tam nascrollovali a hele – mistryně republiky. A tak se začali vyptávat.
Závodění
Kolik závodů do roka máš?
Když jsem byla mladší, nevěnovala jsem tak velkou přípravu mistrákům. Mívala jsem ty přespoláčky, který jsem běhala snad každý týden, tak jich mohlo být – co já vím, tak třicet, čtyřicet? Teď? Nevím, zhruba pětadvacet. Víc se věnuju těm hlavním závodům a mám na ně delší přípravu.
Běhala jsi někdy závody ve Skotsku nebo v Anglii, jejich typický kros?
Běžela jsem mistrovství Skotska v krosu. A to je opravdu takový to krosový bahno a kopce a hnusný počasí a soupeřky hodně natrénovaný, který se specializujou vyloženě na ty krosy, tam je konkurence úplně někde jinde. Jsou tam vyloženě jenom krosový oddíly. Například můj táta nebyl v klasickým atletickým klubu. Co jsem viděla jeho tréninkový deníky, běhali jenom takový okruhy a vlastně závodili s časem z minulýho týdne. Na dráhu vůbec nechodili, i když tenkrát se stejně běhala ještě škvára.
Koho považuješ za největší konkurentky v nominačním závodě?
Anežku Drahotovou, Monču Hrachovcovou, Ladu Novákovou, teď v Hodoníně mě mile překvapila juniorka Míša Stránská. Ale když už závodíme v ženách, tak to jsou top závodnice jako Sekanová, Mäki, Mezulianiková a další. Ale ty jsou ještě tak o třídu o dvě výš, takže to nejsou soupeřky. To jsou ty, co přijdou na závod a vyhrajou.
Byl pro tebe velký skok z juniorských do dospělých kategorií?
Já jsem se bála... (pauza) No, bála? Spíš jsem počítala s tím, že se ztratím v davu. Ale nestalo se. Na každém mistrovství, na které jsem přišla, jsem se umístila. To bylo pro mě svým způsobem překvapení, že jsem se udržela. Nevím, jestli je běžné. Každopádně mě to překvapilo...
Rozhovor s Moirou Stewartovou vedl v září 2015 Michal Burda pro podzimní vydání tištěného časopisu B. Fotografiemi ho doplnila Bet Orten. Úryvky z něj si teď můžete přečíst u nás na Rungo. Pokud by vás zajímal článek celý nebo třeba velký rozhovor Tomáše Šponara s Honzou Pešavou, botník Radka Brunnera, článek o švédské Tiomile od Honzy Procházky, historie senohrabského přespoláku, neváhejte si B pořídit. Béčko je k dostání třeba v Trailpointu, případně vám ho kluci rádi pošlou poštou kamkoliv v České republice. Stačí napsat na b@babice.sk. Pokud byste chtěli sami sobě nebo známému běžci či běžkyni udělat na Vánoce radost velmi neobvyklým běžeckým časopisem, který je plný delších textů, ilustrací a fotek a zaujme především kvalitním grafickým zpracováním a velkým formátem, máte ideální příležitost. |
