S běháním jsem začal teprve nedávno, počátek mého snažení se datuje někdy k jaru roku 2013. Sport byl však součástí mého života vždy, věnoval jsem se posilování.
Když jsem si někdy v lednu roku 2012 zranil rameno, počítal jsem s tím, že to bude pouze krátkodobá záležitost a otázka rehabilitací. Jenže již na podzim se ukázalo, že bez operace to nepůjde. Na sál jsem šel za půl roku, pořád přesvědčený, že se k posilování vrátím. Jenže nevrátil. Ukázalo se, že rameno nebude nikdy jako dřív.
Tápal jsem a nevěděl, co budu dělat. "Přeci nemohu žít bez sportu," říkal jsem si. Posilování mi navíc pomáhalo po psychické stránce – umožňovalo mi vyčistit si hlavu a urovnat si to v ní, zbožňoval jsem i ten pocit vyčerpání, kdy mi hlavou neběželo takřka nic. Na jaře jsem měl navíc v hlavě doslova "bordel" a zmatek, potřeboval jsem něco dělat fyzicky.
Měl jsem běžecké boty, vždycky jsem v nich jen cvičil a snad nikdy jsem si v nich nebyl zaběhat. Co se jít proběhnout? Hned při prvním běhu se potvrdilo, že moje fyzická kondice je po roce nicnedělání příšerná. Po uběhnutých pár set metrech jsem ztěžka oddychoval, jako bych to běžel sprintem na co nejlepší čas. Začáteční vzdálenosti čítaly něco přes jeden kilometr, i tak jsem měl ale čistější mysl.
Začal jsem ptát kamarádů, zda nemají zájem se občas proběhnout, abych měl díky nim větší závazek. Většina z nich byla naneštěstí líná, neodhodlali se k tomu. Nicméně jsem oslovil i kamaráda, který je neskutečný běžec, fantom běhu.
Nový běžecký i životní styl
Stal se mým rádcem a pod jeho vedením jsem začal s intervalovými tréninky na atletickém stadionu. Zpočátku to byla námaha a často mě píchalo v boku. Postupně však přišlo tížené zlepšení a dýchalo se mi lépe, byl jsem schopný uběhnout více intervalů. Někdy se ale dostavily dny lenosti, morálka klesla a neběhal jsem.
Musel jsem se něčím motivovat, vyburcovat. Registroval jsem se tedy na svůj první závod – We Run Prague. Dostal jsem se také k běžecké bibli, tedy ke knize Born to Run, která velmi ovlivnila můj běh. Po dočtení jsem neváhal a přesedlal na minimalistické boty. Koneckonců, kamarád v nich běhal již dlouho a říkal, že by se ke klasickým botám již nevrátil. Už při prvním výběhu jsem pocítil tu lehkost a větší požitek z běhu. Začal jsem víc dbát na správný běžecký styl a postupně s minimalistickými botami navyšovat kilometráž. Tak, aby si noha a především Achillovka stačila zvyknout na jinou obuv.
Několikrát jsem vyběhl v době přípravy na svůj velký závod i s kocovinou, nebylo to zrovna nejlepší a výkony tomu odpovídaly, ale co, mohl jsem si to dovolit, chtěl jsem si to jen užít, žádný extra výkon jsem ani v Praze neočekával.
I běh dokáže zničit, nejen posilovna.
Dalším velkým mezníkem bylo přečtení si knihy Eat and Run od Scotta Jureka, poprvé jsem se vážněji zamyslel nad stravou. Když jsem ještě posiloval, hrnul jsem do sebe spoustu kuřecího masa, proč ale jím tolik masa teď? Prakticky mi už ani nijak extra nechutnalo, jen jsem si život bez masa nedokázal představit. Týden před We run Prague jsem zkusil absolvovat úplně bez masa, kupodivu jsem se cítil dobře, tělu se to líbilo.
Od té doby jsem maso výrazně omezil, moje filozofie, co se stravy týče, je: "O co si tělo řekne, to dostane." Funguje to. Vždy je potřeba komunikovat s tělem.
Atletickému stadionu a intervalům jsem dal sbohem a přesídlil na cesty, louky, pole a lesy. V současnosti pro mě platí, čím delší trasa, tím lepší. Do běhu jsem se zamiloval.
Abych na závěr shrnul plusy a minusy běhání:
+ možnost si uspořádat věci v hlavě
+ vyrovnanost a klid
+ odpočinek a odpoutání se od běžného života
+ radost
+ nadhled
+ nová životní filozofie
+ přátelství
+ fyzická kondice
- zranění se zdlouhavým stanovením diagnózy a vleklou léčbou, ale beru to jako součást učení se trpělivosti, nic jiného mi ostatně nezbývá.
